26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Když život není příběhem

14. 9. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/38 Pronásledování křesťanů, 14.9.2010, Autor: Jiří Zajíc

Příloha: Perspektivy

Nuda to je výraz dnešní společnosti / Nuda to je opak veselosti / Nuda není jenom smutek / Nuda – ani špatný skutek / Nuda – nechci ji už zažít / Nuda – to se radši v pekle smažit!!! – Tuhle báseň poslal deváťák Jan K. do literární soutěže a mimo jiné se tak vyjádřil k jednomu ze základních problémů dnešního života mladých lidí.

Tedy – nuda sama není zase žádná novinka. Už Blaise Pascal jí věnoval několik svých úvah. Jednu z nich začal třeba takhle: Vždyť člověk myslí buď na strasti, které ho právě tísní, nebo na ty, které mu hrozí. A kdyby si i připadal ze všech stran celkem bezpečný, omrzelost by jistě neopomenula užít svého osobního práva a vystoupit z hloubi srdce, kde má své přirozené kořeny, a zamořila by jeho ducha svým jedem. Člověk je tedy tvor tak neblahý, že by pociťoval nudu, i kdyby k ní neměl žádnou příčinu, jen díky stavu vlastního ustrojení. To, co je pro dnešní situaci dětí a mladých lidí ovšem typické a – mohu-li to říci – originální, je rozsah a hloubka toho, jak nuda utváří jejich životy. Z výzkumů školních dětí například vyplynulo, že většina z nich se ve škole nudí alespoň několikrát týdně a celá třetina z nich každodenně. A to je jen malý výsek toho, kam všude nuda dnes do životů lidí – a zvláště těch mladých – proniká. Doslova od práce a psacího stolu až do postele a milování.

Biologicky podmíněný způsob chování?

Z hlediska psychologie je nuda „nepříjemný přechodný duševní stav, v němž jedinec cítí pronikavý nedostatek zájmu o své obvyklé aktivity a je pro něj obtížné se na ně soustředit“. Nuda tedy nutně neznamená, že člověk vůbec nemá co dělat, ale spíše to, že se nedokáže pro žádnou aktivitu nadchnout, i když by si přál se v něčem angažovat. Ačkoliv samotná nuda je často vnímána jako nepříliš závažná obtíž, sklon nudit se může být projevem či příčinou celé řady psychologických, fyzických, pedagogických a sociálních problémů. Kupříkladu je jednou z nejčastějších příčin toho, že dospívající si začnou s drogami. Nuda není specifický jev jen u člověka – lze ji pozorovat i u zvířat. Takže by se mohlo zdát, že jde o jakýsi biologicky podmíněný způsob chování, se kterým toho moc nenaděláme. Ostatně i takhle by se dal vykládat onen Pascalův postřeh, že nuda se vynořuje z lidského nitra s jakousi železnou zákonitostí. Ovšem to by byla přece jen hodně zjednodušující zkratka. Rysy, které nalézáme u zvířat, bývají mnohdy u člověka výzvou k tomu, aby právě na nich uplatnil svou lidskost. Nuda totiž přímo poukazuje k bytostnému určení člověka: je „ontologicky“ nesoběstačný. Své bytí nemůže opírat jen sám o sebe, nýbrž je musí vztahovat mimo sebe. Jeho vlastní nitro je samo o sobě příliš prázdné, než aby jej dokázalo skutečně uspokojit. Tato „prázdnota“ volá po partneru, který do ní vstoupí, a tak ji naplní. Je voláním po „ty“, díky němuž se „já“ teprve stává schopným plného života. V tomhle je situace dnešního člověka jistě stejná, jako byla před několika sty – nebo několika tisíci – lety. Proč je ten dnešní zasažený nudou přece jenom daleko masivněji – ať co se týče počtu těch, kteří se dalekosáhle nudí, nebo rozsahu, který nuda v životě lidí získává?

Ztráta dotyku s realitou

Na první pohled se může zdát, že dnešní západní člověk má tolik informací a tolik zkušeností jako nikdy předtím. Bohužel tyto informace a tyto zkušenosti mu většinou nezjednávají opravdový dotyk s realitou. Především většina dětí a mladých lidí téměř úplně ztratila kontakt s přírodou. Kolik dnešních dětí si opravdu pohladilo mech, nabralo vodu z bublajícího potůčku do dlaní a zaposlouchalo se do jejího zurčení? Ukázalo se například, že naše děti běžně nevědí, jak vypadá kos. Co mohou chlapci zažít na sídlištích, kde chybějí i pořádná hřiště? (Ta hřiště, na nichž jsme se jako kluci každodenně proháněli s míčem nebo pukem, jsou zastavěná nebo proměněná v cosi „okrasného“.) Mizejí i pískoviště a prostory, kde si dítě mohlo vzít do ruky hlínu a cítit její vláčnost. Život dnešních dětí a mladých lidí je přes veškerou virtuálně zprostředkovanou realitu nesmírně chudý na podněty pro jejich vlastní tvořivost. Pokud rodiče nebo jiní vychovatelé aktivně nerozvíjejí u dětí jejich tvořivost – tím, že jim vyprávějí, že je podněcují ke čtení, že je berou do přírody, že si s nimi povídají a hlavně jim naslouchají – z „chladných médií“ (v prvé řadě televize) se dětem bohatý vnitřní život rozvíjet nezačne. Známý neuropsycholog a popularizátor vědy František Koukolík k tomu trefně poznamenává: Život jako nudu připravují svým dětem rodiče, kteří je, coby náhražce vzájemné blízkosti a rozmluvy, předčasně a na dlouhou dobu vystaví televizi, počítačovým hrám a iPodům. Doslova jim tím vnitřní život seberou.

Útěk od vztahů ke konzumu

Člověk, jehož vnitřní život je chudý a který není od raného dětství podporován k rozvoji vlastní tvořivosti, hledá zaplnění své prázdnoty nikoliv skrze vlastní aktivitu a vstupování do reálných vztahů, nýbrž chce ji zaplnit „snadno a rychle“ – tedy konzumem. Étos této společnosti vyhlašuje: „Cítíš-li se špatně, konzumuj!“ Samozřejmě, že to nemusí být jídlo, co způsobí, že se budeme „cítit uvnitř šťastni“, jak o tom zpívají Beatles. Hltavost je cesta ke spáse – konzumuj a měj se dobře! (…) V zájmu zvyšování spotřební kapacity nesmí být konzumentům povolen oddech. Je třeba je napořád držet v bdělosti a ve střehu, ustavičně je vystavovat novým pokušením – jedině tak zůstanou ve stavu nikdy nepolevujícího vzrušení a vlastně také ve stavu trvalého podezření a neutuchající nespokojenosti. Vnadidla nutící přesunout pozornost musí toto podezření potvrzovat a zároveň nabízet z jejich nespokojenosti východisko: „Myslíš, že jsi viděl všechno? Ještě jsi neviděl vůbec nic!“ (Zygmunt Baumann: Globalizace a její důsledky pro člověka). Je to doslova cesta do „horoucích pekel“. Člověk se snaží „léčit“ svou prázdnotu závislostí na konzumu, tedy definitivní ztrátou schopnosti překonat ji vlastní tvořivostí a vstupem do skutečných vztahů. Důsledkem toho je onen zvlášť obtížný typ nudících se dětí, které k životu přistupují jako k obrazovce, kterou je možno libovolně přepínat tak dlouho, dokud se na ní neobjeví něco „zábavného“. V tom výzkumu o nudě dětí ve škole pokládala drtivá většina za viníka svého stavu „nudného učitele“. Nudou ovládaný člověk je přesvědčený, že za jeho nudu mohou ti druzí. Nepřipravili mu dostatečně zábavný svět. Ve skutečnosti tím, co ho činí zajatcem nudy, je absence jeho tvořivosti a neschopnost se na něco opravdu pořádně soustředit.

Roztříštění časového řádu

Možná vás napadne, že v minulých dobách lidí vnitřně tvořivých zase tolik nebylo, a přesto lidé zdaleka nudou tolik netrpěli. Zejména ne ti „obyčejní“, kteří si každodenně pracně vydělávali na „svůj chléb“, případně se starali (přesněji staraly) o kupu dětí. Myslím, že podstatnou roli v tom hrála skutečnost, že jejich život byl zasazen do určitého jasného časového řádu. Z našeho hlediska možná poněkud monotónního, ale spolehlivého a lidem srozumitelného. Rok byl nějak přehledně strukturován, období dřiny a odříkání nakonec ústilo do nějaké události, na kterou bylo možné se těšit. A podobně tomu v menším bývalo i v rámci týdne. Tohle všechno se v současném životním stylu rozpustilo v tříšti událostí, které sice mnohdy pádí strašlivým tempem, ale člověk netuší odkud a kam. Mnohdy ani neví, co má očekávat v příští hodině nebo minutě. Když liška radí Malému princi, jak budovat vztah, upozorňuje ho, že je důležité v něm udržovat řád, který umožňuje očekávání: „Abych mohla vyzdobit své srdce“ – vysvětluje mu, proč chce, aby chodil v určitou jasně předem známou dobu, a ne kdy ho napadne. Lidé Západu jsou dnes natolik „svobodní“ vůči jakémukoli časovému řádu, že prakticky nikdy nevědí, kdy by měli své srdce „vyzdobit“. Ve skvělé analýze současné individualistické a konzumní společnosti nazvané příznačně Éra prázdnoty zahajuje francouzský sociolog Gilles Lipovetsky kapitolku nazvanou Prázdnota těmito slovy: „Kéž bych jen mohl něco cítit!“ Tak zní výkřik zoufalství zachvacujícího stále více lidí. Konzumování stále většího množství stále prchavějších zážitků vede nakonec ke stavu takové otupělosti, že bez neustálého „zdrogování“ (jedno, zda skutečnými drogami, hazardem, sexem či „adrenalinem“) mají lidé pocit, že vlastně vůbec nežijí. Vnitřní krajina takových lidí postrádá jakoukoli plasticitu. Jen tříšť a změť pocitů, stále nenaplněná touha.

Ztráta smyslu

Roztříštění časového řádu života má však za následek i ztrátu schopnosti svému životu vůbec porozumět. Studentská skupina Krajíc chleba v jedné své písni zpívá: Nuda je ve škole / Když není tam co dělat / Říkám si ty vole / Už je třeba změna / Nuda je ve škole / Když hodina probíhá / Výklad dávno nestíhám / A čas mi neubíhá… Lidé dnešní západní společnosti také čím dál tím méně chápou, „o co tu jde“. Ve společnosti, ale i ve vlastním životě. Už dávno „nestíhají výklad“. Dnešní standardní filmy jsou nudné, protože ač jsou v nich k vidění ne- uvěřitelné věci a děj v nich pádí šílenou rychlostí, nic důležitého se v nich ve skutečnosti neděje. Pravidelná diagnóza filmových kritiků pak zní: i přes slušné herecké výkony, dobrou kameru a vtipné dialogy byl slabý scénář. Filmu totiž chyběl skutečně silný příběh. Pochopit život a jeho smysl – to znamená pochopit ho jako skutečný příběh, v němž je smysl jeho pointou. V úvodu své předposlední kapitolky z Knížky o radosti píše Jiří Mrkvička, jeden z nejvýznamnějších českých psychologů minulého půlstoletí: Vše, co je v nás lidské, nás vybízí k jediné odpovědi: utvořit vlastní život jako dobrý příběh. Jako vyprávění, které má svůj začátek, střed i konec; v němž vládne vnitřní řád. Smysl… Zdá se, že závěr z toho je jasný: Spolehlivou prevencí proti nudě je dostatek vnitřní tvořivosti a život zasazený do řádu vztahů i řádu času, probíhající v opravdovém dotyku se skutečností. A to vše nesené poznáním, že takový život je příběhem režírovaným Boží láskou. Bohužel z toho nevyplývá, co naordinovat těm, kteří svou prázdnotu chtějí zalepit neomezeným konzumem a kteří si myslí, že „sami sebou“ se mohou stát jen tak, že zakážou Bohu, aby jim mluvil do života. Vůči nim mám navíc osobní handicap: v životě jsem se nenudil.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou