Vydání: 2006/19 Etické otazníky gynekologie, 9.5.2006, Autor:

Nevhodná léčba
Marie, 37 let
Původně o žádný etický problém nešlo. Bylo mi necelých 16 let a jen jsem potřebovala urovnat nepravidelný cyklus. Lékař mi předepsal tabletky, které se užívaly na stejném principu jako antikoncepce, a jak jsem se později dozvěděla, tak i fungovaly. Lékař mě na to neupozornil. Po několikaletém užívání těchto prášků se u mě začaly objevovat problémy. Tělo se jim začalo bránit projevy typickými pro klimakterium, a to mi nebylo ještě ani třicet. S nepravidelností jsem měla čím dál větší potíže a nezabíraly ani injekce. Přesto jsem byla neustále lékařem ubezpečována, že je vše v pořádku, že se to spraví, jen ať jsem trpělivá. Jediným výsledkem těchto pak už spíš vynucených zásahů bylo, že jsem výrazně přibírala na váze. Nakonec jsem se navzdory lékařským doporučením rozhodla do cyklu dále nezasahovat. Zřejmě už bylo pozdě, protože výsledkem téměř dvaceti let užívání různých hormonálních dávek jsou ještě větší problémy s cyklem, k nimž se přidala i marná snaha o otěhotnění.

Co na to etika?
Medicína není všemocná. Bylo ovšem lékařovou povinností informovat Marii o podstatě i předvídatelných účincích zamýšlené léčby a vyžádat si její předchozí souhlas. Marie sama se žádného mravního selhání nedopustila. Její současné zdravotní obtíže jsou nezaviněným utrpením. Kéž se jí podaří nést je křesťansky. Bylo by skvělé, kdyby svou touhu po mateřství dokázala naplnit adopcí nějakého opuštěného dítěte.

Co na to gynekolog-katolík?
Z dostupných informací soudím, že šlo či jde o poruchu cyklu z nedostatečné tvorby hormonů. Její léčení bývá velmi často svízelné a je nutno přiznat, že často nebývá ani zcela úspěšné. Skutečností je, že méně někdy znamená více.

Pod tlakem okolí
Helena, 42 let
Vždycky jsem měla velmi ráda děti, ale mé vlastní těhotenství mě zaskočilo. Nebylo mi ještě ani osmnáct. Bylo to v době, kdy člověk ještě pořádně neznal své tělo a už vůbec neměl dostatek informací. V naší rodině se o tom, jak děti přicházejí na svět, nemluvilo. I když jsem si původně svou blízkou budoucnost představovala jinak, rozhodla jsem se miminko si nechat, přestože mi to můj gynekolog vymlouval a doslova to neschvaloval. Na začátku se zdálo, že budu mít oporu ve svém partnerovi, ale ještě dřív, než se stačila připravit svatba, ho jeho matka přesvědčila, že mít dítě v takové situaci, je nesmysl. Bohužel jsem neměla oporu ani ve svých rodičích a ocitla jsem se sama u velké životní zkoušky. Přestože jsem věděla, že to nechci udělat, své dítě jsem nakonec neporodila. Věděla jsem, že nedělám dobře, ale podlehla jsem tlaku okolí. Bohužel už žádné děti mít nikdy nebudu.

Co na to etika?
Potrat a následná neplodnost Heleny jsou v tomto případě zlem zaviněným konkrétními lidmi. Odpovědnost nesou v různé míře všichni zúčastnění: byl by skoro zázrak, kdyby osmnáctiletá dívka dokázala vzdorovat jejich tlaku. Toto zlo člověk nemůže odčinit, smí však doufat v Boha. Heleně bych rovněž doporučil uvažovat o adopci (třeba i „na dálku“), popř. o podpoře úsilí, které se podobným situacím snaží čelit (pomoc matkám v tísni). Snad v tom najde útěchu. Tento případ kromě jiného ukazuje, jak důležitou povinností rodičů a společnosti je (pravdivá!) sexuální výchova.

Co na to gynekolog-katolík?
Častá a krutá skutečnost. Ani dnešní rodiny nedávají svým dětem vše, co je potřebné k výchově, o škole se raději ani nebudu zmiňovat. Pak se stane, že nezkušená dívka otěhotní a nemá nikde zastání - ani ve své rodině, kde rodiče jsou ještě mladí a často mají problémy sami se sebou a na své děti ani nestačí. Opravdu může pomoci víra a také řada organizací - např. Charita či nově otevřená poradna pro ženy a dívky v nouzi, kterou provozuje Hnutí pro život. Pokud tuto pomoc dívka nenajde, pak skutečně třeba provede věc, kterou vůbec nechce.

Matka v ohrožení
Marie, 29 let
Když jsem čekala své první dítě, těhotenství od samého začátku neprobíhalo bez komplikací. Byla jsem doma, rozhodnutá dítě „vyležet“. Přesto jsem při jednom prudkém pohybu začala silně krvácet a skončila v nemocnici. Lékaři tehdy asi desetitýdennímu plodu nedávali naději. Krvácení se pak ale trochu zmírnilo, a jak ukazoval ultrazvuk, dítě stále žilo. Dny v nemocnici ubíhaly, krvácení bylo chvílemi silnější, někdy zase ustávalo zcela a embryo se tak dočkalo 14 týdnů v děloze. Lékaře ale znepokojovala barva v mém obličeji, která se údajně nelišila od barvy nemocničního povlečení, a začalo být jasné, že mi nezbývá mnoho červených krvinek. Řekli mi, že pro ně pomalu začíná být důležitější záchrana mého života, a já se jen v duchu modlila, ať to nemusím rozhodnout. Krátce nato jsem dítě spontánně potratila. Byl to snad nejhorší den mého života.

Co na to etika?
Spontánní potrat není výsledkem svobodného lidského rozhodnutí. Není to tedy zlý čin, ale neštěstí. Kéž Marie najde útěchu a posilu u Boha a bližních! - Případný medicínský zákrok, nezbytný pro záchranu matčina života, by byl mravně přípustný i v případě, že by jeho předvídaným nechtěným vedlejším účinkem byla smrt plodu (šlo by o tzv. jednání s vícenásobným účinkem).

Co na to gynekolog-katolík?
Zde šlo pravděpodobně o placentární poruchu. Tam je žel veškerá medicínská pomoc svízelná a stále na celém světě platí, že v případech, jako je silné krvácení se ztrátou krve těhotné, které ji přímo ohrožuje na životě, je dávána přednost matce před plodem. Zvlášť když jde o raná těhotenství, kde naděje na život plodu je nulová.

Nechtěné dítě
Jana, 18 let
Moje maminka se mnou otěhotněla v době, kdy se jí hroutilo manželství a bylo víc než jisté, že s dítětem zůstane sama. Jsem tedy vlastně nechtěným potomkem. Myslím, že děti by se měly přivádět do harmonického prostředí. Když už se jednou klubou na svět, tak by jim nemělo být dáváno najevo, že jejich příchod je spíš trestem. Nedávno jsem se dokonce dozvěděla, že i lékaři mé mamince doporučovali vzhledem k blížící se čtyřicítce a komplikované životní situaci potrat. Božím řízením k tomu nakonec nedošlo a já jsem se narodila. Od narození mě ale provází spousta zdravotních problémů, hlavně psychosomatických. Mám strach z lidí a trpím různými komplexy. Podvědomě se snažím být užitečná, jako bych chtěla najít důvod, proč jsem tady. Snažím se třeba pomáhat v dobrovolnických sdruženích opuštěným dětem. Myslím, že i nenarozené dítě cítí, co se kolem něj děje.

Co na to etika?
Rozpadem manželství nejvíce trpí děti, které potřebují rodičovskou péči a lásku. I dosud nenarozené děti, jak je zřejmé z tohoto případu. Jana za něj nenese mravní odpovědnost a její problém je spíše psychologický a duchovní. Potřebuje vnitřní uzdravení, které koneckonců může dát jen Bůh. Ona sama by jeho působení měla připravovat cestu – např. tím, že se bude upřímně snažit odpustit svým rodičům.

Co na to gynekolog-katolík?
Každý psycholog vám řekne, že vztah matky ke svému plodu se odráží na jeho nitroděložním vývoji. Zde je ukázka jak může dopadnout nechtěné dítě.

Otěhotněla jsem náhodou...
Sylva, 25 let
Musím říct, že své gynekoložce vděčím za to, že jsem maminkou dvouletého syna. Ač to nerada přiznávám, jako neplnoletá jsem absolvovala potrat z donucení. Otěhotněla jsem náhodou, úplně nezkušená, a ukázalo se, že jsem jediná, kdo by to dítě chtěl. Všichni mi tvrdili, že nevím, co mě čeká, že jsem sama ještě dítě. Tehdy mě hrozně překvapilo, že není povinností gynekologů hájit každé počaté dítě. Mému gynekologovi to bylo víceméně jedno a nechal to na „mém“ rozhodnutí. Jenže bych asi s miminem musela do azylového domu. Je neuvěřitelně těžké rozhodovat o něčím osudu, když vlastně nemáte východisko. Spoléhat na Boha jsem tehdy ještě neuměla. Byl to nejhorší zážitek mého života a dodnes mě provází jako noční můra. Hrozně jsem se bála, že mě Bůh potrestá a už nikdy nebudu moct mít děti. Nekonečné otázky, co s mrtvým děťátkem je, jestli ho to bolelo, jestli může být v nebi a jestli já sama neskončím v pekle… Nakonec jsem otěhotněla znovu, ale bylo to dřív, než jsme začali uvažovat o sňatku. Způsobilo to další poprask a další návrhy okolí na umělé přerušení. Naštěstí mě moje gynekoložka podpořila a pomohla mi i psychicky. Věděla, co mě už jednou potkalo, a i já jsem si uvědomila, že tíhu dalšího hříchu už neunesu a zblázním se. I když se v průběhu těhotenství objevily komplikace a zjistilo se, že děťátko nebude zdravé, rozhodla jsem se jej přivést na svět. Vlastně je to pro mě takové pokání, protože jsem první dar možná zdravého dítěte nepřijala. Svého syna miluju, i když s ním máme hodně práce a občas mě mrzí, že o něm nikdo neprohlásil, že je to krásné miminko.

Co na to etika?
„Otěhotněla jsem náhodou“ - k otěhotnění nedochází náhodou, ale konkrétním lidským jednáním. A protože děti pro svůj zdravý rozvoj potřebují trvalou péči a lásku rodičů, patří toto jednání do trvalého a závazného svazku muže a ženy. Ten se v naší kultuře nazývá manželstvím – proto také morální teologie hovoří o manželském aktu. Kdo tuto přirozenou zásadu nerespektuje, působí zlo sobě i svým bližním. Sylva ať se neobírá zcestnými úvahami o Božím trestu, ale spíše s důvěrou a pokorou prosí o jeho milosrdenství (které trvá navěky).

Co na to gynekolog-katolík?
Gynekologovi by nemělo být jedno, jak dopadne těhotenství jeho pacientky, ale zase na druhé straně nemůže ženu do ničeho nutit. Tím by zotročoval její svobodu. Měl by nabídnout alternativy, jak pomoci. Proč ne azylový dům? Žádná ostuda to není. Myslím si, že Sylva možná ani sama nevěděla, co chce, a čekala, že za ni situaci vyřeší jiní, a podlehla jim. Zaplať Bůh, že v další graviditě potkala jiné lidi, kteří ji podrželi, a ona sama dovedla přijmout dítě, které 'není zdravé'. Určitě nejde o trest. Hospodin není dráb, ale milující Otec.

(vap, zub)