26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Když se srazí vtipná situace s elementem intelektu...

24. 8. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/35 Humor v církvi, 24.8.2010, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Všeobecně se tvrdí, že humor je pro život velmi důležitý –prostě se s ním tak nějak líp žije. Gilbert Keith Chesterton se svého času dokonce nechal slyšet, že smysl pro humor bude novým náboženstvím lidstva. A co humor v církvi? Existuje? Jak to s ním vypadá? Nejen na toto téma jsme si povídali s jáhnem a psychiatrem MAXEM KAŠPARŮ, jinak také „stálým pozorovatelem života při Svaté církvi římské“, jak se při našem rozhovoru sám tituloval.

Co to vlastně humor je? Dá se nějak definovat, vymezit?


Původ tohoto slova souvisí s pojmem humorální, což znamená související se šťávami a tekutinami v organismu. Něco na tom bude. Každý dobrý vtip se postará o pozitivní výměnu látkovou v našem těle, což sice vidět nemůžeme, ale také o záchvat smíchu, až se nám slzy valí z očí. Osobně se domnívám, že humor nelze vymezit ani oblastí bránice nebo oblastí hlasivek. Humor je výsledkem srážky vtipné situace s elementem intelektu.

Je možné se smyslu pro humor naučit, nebo je nám to „dáno shůry“?

Jednoznačně to druhé. Je to talent. Patří do skupiny oněch „šestých smyslů“, jakými jsou smysl pro řešení matematických vzorečků nebo smysl pro hudbu. Jsou špičkoví filozofové, kteří v matice skončili u trojčlenky, a věhlasní lékaři, kteří nepoznají, zda jim pod okny hrají housle, nebo buben. Znám řadu „sucharů“, kteří se dovedou zasmát, jen když je pošimráte na chodidlech.

Často se hovoří o humoru dobrém a špatném. Kde je podle vás ona hranice?

Hranici nehledejme v humoru jako takovém, ale v jeho konzumentech. Podobně je tomu v kuchyni. Feferonka není ani dobrá, ani špatná – jde o strávníka a jeho gusto. Vycházejme ze skutečnosti, že není jen jeden druh humoru. Rozlišujeme humor černý, kyselý, suchý, nejapný, vulgární. A k tomu ještě podskupiny humoru o doktorech, lordech, tchyních, blondýnách nebo farářích. V každé podskupině ovšem najdeme výše uvedený druh. Osobně jsem zastáncem takové konzumace humoru, která sedí mojí krevní skupině. Potom platí nejen ono „řekni mi, co čteš, a já ti povím, kdo jsi – eventuálně komu jsi tu knihu nevrátil“, ale také „řekni mi, čemu se směješ, a já ti řeknu, za koho tě mohu považovat“. Podobným způsobem můžeme diagnostikovat mravní a intelektuální úroveň člověka, jenž vtipy vypráví.

Moje babička vždycky říkávala: „Holčičko, nikdy nezapomeň, veselá mysl – půl zdraví…“ Souhlasíte? Jaké jsou vaše zkušenosti z ordinace, kde se setkáváte se spoustou lidí a ještě větší řádkou jejich problémů?

Přidám-li k této pravdivé větě vaší babičky ještě „čisté ruce – půl zdraví“, napadá mne prostoduchý veršík: „Dej si holka poradit – směj se, mej se, budeš fit!“ Něco na tom ale bude.
Pokud jde o ordinaci, setkávám se v ní s lidmi, kterým často humor došel. Kvůli životní nepohodě, depresi, ztrátě blízkých. Tady nepomůže anekdota ani vtipný bonmot. Ovšem to je o něčem zcela jiném.

A jak je na tom podle vás se smyslem pro humor naše církev?

Ke zbožnosti patří přece usebrání, k usebrání sklíčenost a ke sklíčenosti mučednická tvář. Pokud k tomu ještě zapějeme píseň o duši v prachu, máme obraz zarámovaný. Je mi jasné, že nemůžeme po přijetí eucharistie křepčit v kostele jako afričtí domorodci, nemáme to v krvi. Nejsem ani trochu přítelem proměny bohoslužby v kostelní show. Ovšem rozlišujme mezi veselostí, která patří do oblasti humoru, a radostností, která patří do výbavy křesťana. Být veselý není totéž, jako být radostný.

Proč jsme tedy tak málo radostní – tolik se bojíme třeba jen se v kostele usmát… Je třeba hledat kořeny v minulosti či ve výchově?

Stále se tu vine tradice, byť jen samotného interiéru. Znám kostely, kde je křížová cesta, dalších deset křížů, kam se podívám, na hlavním oltáři stahují z kůže mučedníka, na levém bočním oltáři upalují na roštu druhého a na pravém oltáři sekají hlavu třetímu. V celém kostele ani jeden symbol radosti, samá bolest. A pokud by mělo něco radostného a povzbudivého spadnout z kazatelny, tak to ani omylem. Jak jsem již řekl, humor vzniká při srážce vtipné situace s elementem intelektu. K těmto srážkám však v našich chrámech nedochází, a proto je v nich tak málo humorných situací.

Může humor pomoci naší víře a naopak víra například vrátit humor?

Raději bych se držel pojmu radost. Dávám jí přednost před humorem. Vždyť je psáno: „Radost z Hospodina je naše síla.“ A ten, kdo je silný a radostný, má také zdravý smysl pro humor.

Je nebo byl někdo v církevních kruzích, jehož humor je vám blízký?

Jedničkou v tomto oboru byl P. Jiří Reinsberg z Týnského kostela v Praze. Jeho humor byl jemný, delikátní a inteligentní. Uměl pohladit po duši i po bránici.

Zažil jste v církevním prostředí něco humorného-veselého?

Jsem milovníkem situačního humoru a ten vzniká, aniž o to kdokoli záměrně usiluje. Je to zkrátka humorná situace, která padá z nebe. Takovou najdeme všude.
V nedaleké farnosti byl nemocný kněz a požádal mne, abych měl v jednu neděli, coby jáhen, v jejich kostele bohoslužbu slova. Poučil mne, že si vede statistiku návštěvnosti a za tím účelem jeden ministrant počítá po bohoslužbě u kostelních dveří odcházející a počet zapisuje v sakristii do sešitu. Nemám prý to opomenout. Po bohoslužbě jsem se zeptal ministranta, kolik lidí napočítal. Když mi řekl číslo, ptal jsem se ho, zda počítal také mne. „Vás ne, já počítal jen věřící.“
„A já snad nejsem věřící?“ „No, to já počítal jen ty normální.“ Poděkoval jsem mu. Coby jáhen nevěřící, coby psychiatr nenormální.

Aby bylo trochu veseleji – nemáte „v rukávě“ schovaný nějaký dobrý církevní vtip?

Pokud jde o církevní vtipy, je jich hodně, ale stejně jako vtipy politické se jen točí a obměňují. Zachytit zcela nový, originální, není jen tak. Mám v Izraeli známého esperantistu, který sbírá vtipy židovské a pravidelně mi je posílá. Ví, že mám rád právě ty žido-křesťanské. Srážkou jsem začal, srážkou to ukončím. Tak tedy jeden z posledních: Na křižovatce se srazila dvě auta. Nikdo zraněný, jen pomačkané plechy. Z jednoho vozu vystoupil rabín, z druhého biskup. „Pane biskupe, to je shůry daná situace, to je znamení, že jsme oba pod jednou ochranou – a to se musí zapít.“ Rabín vytáhl z auta láhev tvrdého alkoholu a dal biskupovi napít.
„A také je to znamení, že vy, katolíci, a my, Židé, k sobě musíme najít cestu. A to se musí také zapít.“ Rabín znovu otevřel láhev a dal biskupovi, aby se napil. Když se biskup napil už podruhé, řekl rabínovi: „A vy se nenapijete?“ „Teď ne,“ odpověděl rabín,“ až potom, co policie tu nehodu vyšetří.“


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou