Když se řekne 17. listopad

Vydání: 2019/46 Pouť završí setkání s papežem, 12.11.2019, Autor: Petruška Šustrová

Příloha: Perspektivy 46

Sametová revoluce se v novodobých českých dějinách pokládá za důležitý milník. Někdo oslavuje nástup svobody – včetně svobody vyznání, jiný možnost podnikání, cestování, stýkání kultur. Jiní zase litují odchodu poměrně přehledného a jednoduchého světa – třebaže pod komunistickou knutou.


Symbolem listopadového dění se stali zejména představitel Občanského fóra a jeho mluvčí: Václav Havel a Václav Malý. Snímek ČTK

Slova „sedmnáctý listopad“ by se málem dala označit za leitmotiv letošního podzimu: skoro všechna média do nekonečna vzpomínají, bilancují a hodnotí zhroucení komunismu, k němuž došlo před třiceti lety. Trochu mě to překvapilo, dlouho jsem si totiž myslela, že nejoslavovanější jsou výročí pětadvacátá: pamětníci ještě žijí a čtvrtstoletí, které od události uplynulo, poskytuje dost času na reflexi. V tomto smyslu jsme trochu opoždění. Ale neexistuje důvod, proč by pro třicáté výročí nemělo platit (skoro) totéž, co pro pětadvacáté.

Pohádka o studentech

Nejobvyklejší a nejstručnější zkratka toho, co se před třiceti lety v Československu odehrálo, praví, že studenti vyšli do ulic a svrhli komunismus. Podmalováno pokud možno zpěvem Marty Kubišové: „Ať mír dál zůstává…“, případně hlučným provoláváním davů na Václavském náměstí. Už z toho je zřejmé, že tato zkratka je značně nepřesná – jak už zkratky historických událostí bývají. Kubišová na Václaváku zpívala až 22. listopadu a studentská demonstrace svolaná na 17. listopadu nic nesvrhla – to až její kruté potlačení bezpečnostními silami velmi rychle vyvolalo mohutné hnutí, demonstrace a stávky, v jejichž průběhu tehdejší moc přistoupila k jednání o předání moci s představiteli nově vzniklého Občanského fóra.

Demonstrace, která se konala 17. listopadu, se také nezúčastnili jen studenti. Znám řadu lidí, kteří tam byli a kteří už rozhodně dávno studenty nebyli, anebo sice byli v patřičném věku, ale nestudovali, aspoň ne na oficiálních vysokých školách. V žádném případě však studentům nelze upírat, že demonstraci iniciovali a svolali jako připomínku studentské demonstrace z roku 1939. A nelze jim ani upírat, že velká část pořadatelů, mezi nimiž nebyli jen členové fakultních výborů Socialistického svazu mládeže, doufala, že demonstrace bude mít širší ohlas, že se vysloví i k poměrům, které v Československu vládly padesát let po roce 1939.

Kulaté stoly

V tehdejším Československu – ostatně podobně jako v dnešním Česku – nebylo příliš zvykem pozorně sledovat zahraniční dění, což ovšem v roce 1989 nebylo dost dobře možné. I bez podrobných informací bylo jasně zřetelné, že se komunismus hroutí. V Polsku 4. června proběhly volby, v nichž drtivě zvítězila opozice. Kandidáti Solidarity obsadili všechna parlamentní křesla, na která směli kandidovat. Tyto volby (plus vznik senátní parlamentní komory) byly domluveny u „kulatého stolu“. Ačkoli vládnoucí strana doufala, že si zachová dostatečně silnou pozici, byla na hlavu poražena.

V Maďarsku v létě a na podzim 1989 rovněž probíhala jednání u „kulatého stolu“, z nichž nakonec vzešly úplně svobodné volby, v nichž byla vládnoucí strana též poražena. V tehdejší Německé demokratické republice se konaly velké demonstrace, které 9. listopadu vyústily v pád Berlínské zdi. Došlo k němu vlastně omylem. Představitel východoněmeckého politbyra Sjednocené dělnické strany Günter Schabowski na tiskové konferenci oznámil otevření hraničních přechodů (i když věc ještě nebyla oficiálně rozhodnuta – pozn. red.), načež se ke slavné zdi nahrnuly desetitisíce lidí, pohraniční stráž kapitulovala a v noci už proudily davy Berlíňanů všemi přechody z Východního Berlína do Západního. „Jsme jeden národ!“ znělo v ulicích.

Československo bylo najednou obklopeno zeměmi, kde už se komunismus, jemuž se ovšem říkalo socialismus, beznadějně hroutil či ležel v troskách. Komunistická vedení tří velkých sousedních zemí v podstatě připustila, že vláda jedné strany je nadále neudržitelná, že režim musí doznat zásadních změn – a Československo bez sovětské pomoci dost dobře nemohlo zůstat neochvějnou baštou neudržitelných poměrů.

Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

PETRUŠKA ŠUSTROVÁ
 

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 4 21. – 27. ledna 2020

Neziskovky roku? Ty, co chrání život

Uznáním pro křesťanské charitativní organizace, které chrání život od začátku do konce, bylo minulý týden udílení cen Neziskovka roku. Uspěla hospicová péče i organizace,…

celý článek


Velehradská pouť za jednotu

Svátek Panny Marie, Matky jednoty křesťanů, slavili lidé v neděli 19. ledna na poutním místě při mši svaté, kterou celebroval biskup Josef Hrdlička.

celý článek


Poznávat lépe Boha

Blíží se termíny přihlášek na vysoké školy. Desítky lidí se ročně hlásí na studium teologie – denní i dálkové. K čemu vlastně takové studium je? Jde jen o zálibu,…

celý článek


Promodlená služba

Nenápadná budova, úzké dveře a neprůhledná výloha mezi pekárnou a sokolovnou na náměstí v Lysé nad Labem. Nad ní kresba dvou osob, které se o sebe opírají, a nápis…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay