26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Když se do sebe pustili Čapek s Durychem...

9. 12. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/50 70 let od smrti Karla Čapka, 9.12.2008

Mezi prvorepublikovými katolickými intelektuály a Karlem Čapkem panovalo trvalé napětí. To zosobňovaly především polemické střety Karla Čapka a Jaroslava Durycha. O názorovém založení nejen obou literátů, ale i ideových skupin, jež reprezentovali, jsme hovořili s literárním historikem Jaroslavem Medem, který přednáší na pražské Katolické teologické fakultě UK.

Co bylo předmětem v úvodu zmíněných polemik?

Svým způsobem šlo o střetnutí dvou symbolických postav. Jaroslav Durych byl představitelem generace katolických intelektuálů, kteří usilovali o to, aby katolictví mělo v kulturním kontextu Československa důstojnější postavení. Domníval se, že katolíci představují jednu z důležitých kulturotvorných skupin, která by měla být víc slyšena.
Na druhé straně Čapek byl představitelem prvorepublikového ducha liberální demokracie, která byla symbolizovaná především osobou prezidenta Masaryka – byla ovládaná masarykovskou myšlenkou humanity. A když pak Masaryk prohlásil, že katolíci budou mít v novém státě takovou pozici, jakou si vybojují, tak speciálně Durych tento názor neustále napadal a bojoval proti celému liberálnímu pojetí prvorepublikové demokracie. Nezapomínejme, že kultura první republiky měla výrazně levicový ráz a vedle toho zde byla velmi silná skupina liberálních demokratů zosobňovaná duchem Lidových novin a Peroutkovou Přítomností. To byly dva pilíře, proti nimž Jaroslav Durych neustále brojil.

Do jaké míry měl Durych pravdu? Nepatřilo to k přirozenému sebevědomí nově nastupující katolické elity, že se vymezovala a chtěla rehabilitovat katolictví v celé společnosti?
Samozřejmě. Přesto se domnívám, že Durych byl až přehnaně agresivní. Ten mladý nastupující katolicismus konce 20. let byl velmi bojovný a snažil se získat nějakou pozici. Karel Čapek byl neodmyslitelně spojen s Lidovými novinami, a proto s ním zejména Durych tolik polemizoval. To byly ty slavné články o loajalitě, v nichž se ho ptal, jak mají být katolíci loajální ke státu, k liberální demokracii, když ta je přehlíží. To bylo jádrem sporu mezi oběma literáty. Durych byl také naprostým literárním antipólem Čapka. Jeho stylistické a estetické cítění bylo odvozováno z úplně jiných poloh než u Čapka, který se zajímal o obyčejnou lidskou existenci, každodennost. Durychův tah k absolutnu, k transcendentním hodnotám ho nechával chladným, dokonce ho i štval.

Takže napětí mezi nimi panovalo i v literární oblasti?
Ano, a vyvrcholilo v Durychově eseji o Čapkovi, který najdeme v knížce Ejhle, člověk. Zde ho ironicky tak vychválil – a Durych byl mistrem ironie – že to vyvolávalo přesně opačný dojem: takto vychválený Čapek byl až trapný. Zatímco Durych ve své bojovnosti nikdy neznal míru, Čapek byl dost mírumilovný. Durych jako důstojník, vojenský lékař, měl několikrát na krku kárná řízení. Ve svých článcích totiž kladl velmi provokativní otázky přímo Masarykovi, tedy jako voják se v nich obracel přímo na svého vrchního velitele. Proto také trvalo velmi dlouho, než se mu podařilo dostat do Prahy. Naopak Čapek byl v tomto směru velmi velkorysý a za Durycha se často u Masaryka přimlouval. Masaryk také většinu těchto trestních řízení stáhl.

Nejostřejší polemika mezi Durychem a Čapkem ovšem vzplála kvůli něčemu jinému...
Jejich pře se stále stupňovaly, dá se říci, že mezi nimi nebylo míru. Svého vrcholu dostoupily ve střetu o španělskou občanskou válku. Samozřejmě že názory na ni silně polarizovaly celou českou společnost. Drtivá většina liberálů, nemluvě o levici, fandila republikánům, zatímco právě katoličtí intelektuálové stáli za frankisty a upozorňovali na to, že republikáni ničí katolickou církev a páchají řadu zvěrstev.
Tehdy mezi Durychem a Čapkem vzplála ostrá polemika, když ho Čapek obvinil, že schvaluje agresivitu, že je příliš bojovný a krvežíznivý. Načež Durych napsal svůj slavný článek Pláč Karla Čapka, v němž se ale jako vojenský lékař dopustil lidského faux pas, rány pod pás, když Čapkovi vzkázal, že o vojenských a branných věcech nemá co povídat ten, kdo má klasifikaci C (to je označení pro vojenskou neschopnost). Čapek si to samozřejmě nenechal líbit, protože ho to urazilo, a vznikla z toho velmi ostrá slovní bitva.

Po Mnichovu 1938 se stal Karel Čapek doslova štvanou zvěří. Své polínko si přiložili i katoličtí intelektuálové. Je ale zajímavé, že Durychův hlas mezi nimi už nebylo slyšet…
Druhá republika a Čapek – to je velmi ožehavá kapitola. Masaryk byl už mrtvý, Beneš začátkem října 1938 abdikoval a odjel ze země. Karel Čapek se stává vlastně symbolickou postavou, která zosobňovala první republiku. A když zejména česká pravice – a bohužel i řada katolíků – hledala viníka této katastrofy, toho, kdo zavinil mnichovský diktát, byl Karel Čapek ten nejviditelnější terč. A tak na něj ze všech stran útočili. Všechny ty odporné anonymní dopisy, které dostával, byly sice dílem fašistické spodiny, ale i katolíci úplně přehlédli Čapkův humanitní a státotvorný postoj, kdy se ještě v září 1938 snažil ze všech sil přispět k národní odhodlanosti a české brannosti. Naopak mu vyčítali pacifistické postoje a obviňovali ho třeba z toho, že v době mnichovského diktátu utekl z Prahy, což nebyla pravda. V agrárním večerníku se dokonce objevil nepodepsaný článek, který Čapka vinil ze zbabělosti. Někteří se domnívali, že ho napsal Durych, ale nebylo tomu tak.
Nicméně katoličtí intelektuálové chápali Mnichov 1938 jako Boží trest za zpronevěru křesťanským zásadám, na které podle nich první republika kašlala. A tu zosobňoval nyní vedle Ferdinanda Peroutky zejména Karel Čapek. Je pravda, že Durych se této štvanice neúčastnil. Traduje se dokonce, že se po Čapkově smrti přišel vdově Olze Scheinpflugové za některé své výpady proti němu omluvit. Ale jinak zněly hlasy katolických intelektuálů unisono silně protičapkovsky.

Zastavme se ještě u Čapkova díla, respektive u toho, zda v něm můžeme vysledovat nějakou spirituální linku. Karel Čapek byl některými katolickými intelektuály nahlížen jako autor, který ustrnul u přízemních věcí a rezignoval na vyšší cíle. Zabýval se podle nich rejpáním na zahrádce…
Já bych tu duchovní linii v Čapkově tvorbě viděl v jeho intenci, v jeho důrazu na lásku k bližnímu a na každodenní život. Nazval bych to takovou spiritualitou všednosti.
Durych a jiní katolíci mu velmi vytýkali, že jeho literárním vrcholem byly Boží muka a jiné rané věci, kdy se nějakým způsobem snažil hledat a objevovat tajemství, zatímco později – zejména ve Válce s mloky, Bílé nemoci a Matce – zapřáhl svoje umění (jak to říkal Durych) do káry ideologie. Přesto se domnívám, že Čapkův vztah k bližnímu a jeho adorace slušnosti a lidskosti neměla sice vysloveně spirituální podobu, ale přesto nacházela styčné body s křesťanstvím. Mezi katolíky měl i své přátele, s nimiž si velice dobře rozuměl, protože v něm viděli člověka, jemuž je sice cizí vyhrocený barokní duch Durychův, ale který se snaží hledat Boží stopy ve všednosti a každodennosti. A podobně i jeho pohádkový Pán Bůh – ať už v Krakatitu či Továrně na absolutno – není v žádném případě útokem proti církvi či katolictví, ale je projevem jeho přirozené zbožnosti, přirozeného křesťanského pohledu na všednost.
Rozhodně u Čapka nenajdeme nenávistné protikatolické, protiklerikální postoje, jaké nacházíme u některých liberálů či stoupenců levice té doby.
Připravil JAN PAULAS, mach


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou