26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Když nás rozdělí dálka

21. 5. 2019

|
Tisk
|

Také si někdy voláte s dětmi či vnuky přes Skype? Bezradnost z neznámé techniky střídá radost z obrazu „tváří v tvář“. Technika pomáhá držet rodinné vazby i tehdy, když generace žijí odděleně.

Vydání: 2019/21 Chrámy zvou k noční návštěvě, 21.5.2019, Autor: Karolína Peroutková

Příloha: Doma 21


Obraz je zpravidla zrnitý, zvuk zašuměný, slova putují se zpožděním. A často se stává, že zmizí úplně. Nevadí, to podstatné je jasné i beze slov: chceme se vidět. I přes dálku, co někdy až bolestně dělí.
Žijeme dnes v rychlé, tzv. informační době, která dokáže rodiny výborně propojit – díky mobilům a internetu. Ale stejně i rozdělit – do širého světa na zkušenou se dnes vydá kdekdo. Dům, kde by pod jednou střechou žili staří, mladí a i ti nejmladší, tak nacházíme spíš výjimečně.
„Přesun lidí do měst, do poměrně malých bytů, vede k tomu, že lidé stále častěji žijí jen svou základní rodinou, tedy partnerská dvojice a případně její děti. Přispívá k tomu i moderní individualismus, touha dělat si věci po svém,“ vysvětluje sociolog Jan Spousta. Připomíná, že tradiční soužití většího počtu příbuzných předpokládá jak větší dům, tak určitou toleranci a schopnost se sladit.
Právě to můžeme považovat za skutečné rodinné stříbro. Pokud se vzájemné vazby podaří vybudovat pevně, polepší si všichni. „Dospělí si mohou lépe rozdělit práci a vypomáhat si, zatímco děti mají k dispozici víc blízkých lidí, víc poučení a víc zábavy,“ doplňuje sociolog Spousta.
Musíme znát rodinné kořeny
Co ale dělat v případě, kdy od sebe prarodiče a vnuky dělí desítky a stovky, někdy tisíce kilometrů? Takovou vzdálenost nepřekoná ani jeden z nich, prarodič má obvykle už nohy tři a batole se jen batolí. Za překlenutí vzdálenosti mezi nimi musí proto vzít odpovědnost právě generace prostřední a v danou chvíli fakticky nejschopnější – rodiče. Těžkosti spjaté s cestováním a nutností obětovat vztahům víc volného času vyváží fakt, že jde o vzácnou investici. „Pro svou budoucí životní stabilitu děti potřebují znát své kořeny a být na ně nějakým způsobem napojeni,“ připomíná psycholožka Marta Luzarová. Zdůrazňuje, že i když nemáme právě ideální vztah s prarodiči nebo jsou daleko, je důležité dětem kontakt s nimi přiměřeně zprostředkovávat.
A nejde jen o historii, ve které často odkryjeme napínavé drama s pradědou-vojákem z ještě nedávných válečných dějin. Z rodinných kořenů roste často identita – dnes tolik potřebné vědomí toho, kdo jsem a odkud pocházím. „Prarodiče přinášejí vnoučatům obraz o dřívější době, o historii rodiny. Mnohdy bývají nositeli rodinných tradic. Často působí na morální vývoj dítěte,“ připomíná psycholožka Hana Imlaufová z pražské Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny.
A co je jedním z jejich největších přínosů? Čas. Dokážou si na děti vyhradit svůj prostor, jak podotýká Hana Imlaufová. Podle ní jsou prarodiče více ochotni hrát s dětmi různé hry, číst jim nebo vyprávět příběhy – hlavně ten oblíbený: Jaký byl tatínek nebo maminka jako dítě? Díky prarodičům může vnouče také vidět, jak vypadá trvalý partnerský vztah, pokud se jeho rodiče rozešli. A pro chlapce, který vyrůstá bez otce, má dědeček jako mužský vzor nezastupitelnou roli.
Společná práce spojuje
Fyzická vzdálenost, kdy se vidíme jen občas a pravidelný kontakt musíme podporovat častými telefony a dopisy, může dobrým vazbám překvapivě i napomoci. Touha po vzájemné blízkosti totiž zatlačí do pozadí dřívější neshody a střety, tolerance zastře rozdílnost povah a dovolí všem, aby prožili sice krátké, zato vstřícné setkání. Každodenní generační soužití je totiž často zatíženo nutností řešit běžné problémy, kdy na „obyčejné popovídání“ nenajdeme čas – a mnohdy ani chuť.
A pokud se na chvíli setkáme při krátké návštěvě, jak toho nejlépe využít? Ne každý je ochotný hned teď naslouchat, ne každý je ochotný hned teď vyprávět. Nezbude, než vyhrnout si rukávy – a pustit se do práce! Postačí obyčejná činnost v kuchyni, kůlně či na zahradě. Vnučka ráda zalistuje v babiččině knize receptů, vnuk rád potěžká dědovo kladívko. A vlastně ani nevadí, když nakonec skončí na klukově palci. Modřiny z kůlny, odřeniny a štípance ze zahrady jsou dokladem toho nejdůležitějšího: že se nebojíme spolu pracovat, tedy spolu žít. I když jenom chvíli „naživo“ a zbytek roku „po Skajpu“.
A když návštěva odjede a ticho vyplní celý dům, klid a soustředěnost budou vítanými pomocníky při dalším možném cenném kontaktu – psaní dopisů, posílání balíků, sepisování vzpomínek a rodinných kronik. Takový dar vnuci ocení po zbytek svého života (viz níže). Malé může zajímat vojenská historie rodiny, starší pak rodinné vazby či nelehké životní události.
A nakonec: „Duchovní bohatství mohou babičky a dědečkové na dálku zprostředkovat vnoučatům také tím, že se za ně budou modlit,“ připomíná tu nejdůležitější podporu psycholožka Imlaufová. Některé večerní modlitby totiž umí už jen babičky. A vůbec nevadí, že zazní „na Skajpu“.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou