Když nám v životě něco chybí

Vydání: 2014/33 František se obrací k Asii, 12.8.2014, Autor: Jan Paulas

Proč nám dělá problém odpočívat a co se za ním může skrývat. Nejen o tom si povídáme s psychoterapeutem JAKUBEM HUČÍNEM.
 

Při odpočinku se máme víc věnovat sobě a svým potřebám.Ilustrační snímek Jaroslav Hodíka

Ocitají se ve vaší poradně také lidé, kteří si své potíže přivodili právě nedostatkem odpočinku? O které potíže se například jedná?

Určitě – a není jich málo. Možná u nich nejde v první řadě o to, že nedokážou odpočívat, ale spíš nedokážou včas vystoupit ze své práce, z výkonovosti, z činnosti, která je vyčerpává. Příčin, proč to nedokážou, je celá řada – od pocitu nepostradatelnosti až po neschopnost věnovat čas a pozornost sobě. U takových lidí zpravidla jejich práce nebo aktivity nahrazují něco, co jim v životě chybí – vztahy, pocit vlastní hodnoty, pocit, že můžou ovlivňovat svůj život, apod. Neustálá činnost bez odpočinku, bez regenerace nakonec ústí do vyčerpání, a do poradny pak přicházejí lidé s příznaky deprese nebo syndromem vyhoření.

Co byste konkrétně poradil člověku, který neumí odpočívat? Jak by měl začít se tomuto umění postupně učit?

Nejdřív se potřebujeme podívat na to, co mu v životě chybí a co mu jeho práce nahrazuje. Poté hledáme, jestli to, co mu chybí, může získat i jinak než prací a aktivitou. Pokud si například prací nahrazuje nízký pocit vlastní hodnoty a práce mu slouží k dosažení pocitu úspěšnosti, zaměřujeme se na posilování vlastní hodnoty nezávisle na práci. Nebo pokud práci nebo službu druhým používá jako prostředek k získání vztahů, posilujeme jeho schopnost navazovat a udržet přirozené vztahy. A pokud se nám podaří najít způsob, jak naplnit, co je skryté, jinak než prací a aktivitou, většinou svůj dosavadní životní styl docela rád odloží. Ono mu totiž v té přílišné aktivitě není nijak zvlášť dobře, nakonec ho zatěžuje a vyčerpává, ale nedokáže ji jen tak opustit. Právě proto, že skrytě sytí něco úplně jiného.

Jak člověk pozná, že začíná být workoholikem? Jsou zde varovné signály?

Workoholismus je vlastně jednou z forem závislosti. A u každé závislosti najdeme takzvané „bažení“, což je trochu poetický překlad anglického slova „craving“. Tedy jsem nutkavě přitahován něčím – alkoholem, sexem, počítačem, pracovní aktivitou… Lidově řečeno, je to silnější než já, nedokážu z toho vystoupit. Už to nejsem já, kdo si volí a organizuje svou práci, ale práce ovládá a organizuje mě. Prostě „musím“. To by měl být výstražný signál, abych se vážně začal zabývat tím, co se děje.

Někdy je na vině, že člověk neumí nakládat s časem. Chtěl by odpočívat, ale nezbyde mu na to čas. Vždy má něco důležitého…

Vidíte a tenhle postoj přesně ukazuje na jeho vztah k sobě samému – vždy je něco důležitějšího, než jsem já a moje potřeby. Jaký myslíte, že bude mít takový člověk vztah k sobě? Asi to nebude žádná sláva. To je mimochodem bohužel případ řady lidí, kteří se angažují ve službě v církvi – stále slouží, vždy je někdo potřebnější, než jsou oni. Stálo by za to se podívat, jaký vztah k sobě mají právě ti, kteří druhým slouží do roztrhání těla. Problém je v tom, že když začnou myslet víc na sebe a své potřeby, okolí, které je zvyklé na jejich bezhraniční službu, je nařkne z egoismu…

Někteří věřící lidé si opravdu myslí, že odpočinek zavání zahálkou, kdy mi jde jen o sebe. Někdy dokonce argumentují tím, že odpočívat budeme až v nebi. Jak jim to rozmluvit?

Při odpočinku se skutečně víc věnuji sobě a svým potřebám než druhým lidem. A najít rovnováhu mezi angažovaností pro druhé a pro sebe není jednoduché. Ale kdo žije jen ve službě druhým a pomíjí své potřeby, zřejmě nedočetl Ježíšovo přikázání milovat druhé jako sám sebe do konce. Vlastně bychom mohli říci, že starat se jen o druhé a jejich potřeby, a ne o sebe, není vůbec křesťanské.

Nakolik neumění odpočívat souvisí s vnitřní nepohodou? Člověk potřebuje pořád něco dělat, aby nebyl sám se sebou, se svými zraněními, prázdnotou, samotou?

Trefil jste další skrytý důvod, který může stát za neustálým aktivismem – práce a činnosti překrývají vnitřní život člověka, který je nějak zasažený. On je to vlastně docela přirozený obranný mechanismus, který pomáhá odvádět pozornost od zátěže – třeba při prožitku ztráty někoho blízkého pomáhá práce či aktivita otupit vnitřní bolest. Na chvíli si tak mohu odlehčit, ale ne natrvalo. Bolest, samotu, prázdnotu nakonec potřebuji vzít vážně a zabývat se jí. Pokud se jen překryje aktivitou, zůstává stále stejně silná a zraňující – a povede mě k tomu, že od ní budu potřebovat stále odcházet.

Častým trendem současné doby je, že lidé si kouskují dovolenou a neumí si ji vybrat vcelku nebo kvůli práci ani nemohou. Mohou si ale takto odpočinout? A jaká je miminální doba skutečné dovolené?

Asi bych byl opatrný v nějakém kategorickém tvrzení, jako například že dovolená musí trvat alespoň tři týdny vcelku, jinak ztrácí význam. Podobně jako v mezilidských vztazích i u odpočinku platí, že není nejdůležitější, jak dlouho, ale jak intenzivně jej prožívám. Dobré je vědět, že odpočívat neznamená nic nedělat, to by nás vedlo spíš k prožitku nudy; nedostatek podnětů a nuda je poměrně silný stresový faktor. Odpočívat znamená věnovat se hodnotám, které jsou pro daného člověka důležité a které mu zprostředkují prožitek, dodají energii a pomohou zregenerovat. To ovšem znamená, že potřebuji vědět, co konkrétně pomáhá právě mně. Někdo regeneruje naložený v mořské vodě, někdo běhá po horách nebo jakkoli jinak. A když zvolíme chybný způsob „odpočinku“, který není náš, žádný skutečný odpočinek nám to nepřinese.

Důležité je, abych se při dovolené dokázal oddělit od pracovních povinností. Člověk, který jede na tři týdny k moři a veze si s sebou notebook a každý den řeší pracovní záležitosti, vlastně na žádné dovolené nebyl. Daleko odpočatější může být ten, kdo na tři čtyři dny vyrazí do hor, kde není internet, mobilní signál a může být naplno ponořený do prožitku přírody. Co se týče minimálního času, abychom mohli mluvit o dovolené, řekl bych, že by to měl být alespoň jeden volný týden v kuse. Pracovní týden ohraničený z obou stran víkendy je nakonec základní mentální jednotka, kterou při vymezování práce používáme.

Nebezpečným trendem nejen mezi workoholiky je, že si lidé zkracují spánek. Nestíhají, a tak ukrajují čas z poslední rezervy – ze spánku. Co na to odborník?

U spánku bych byl skutečně opatrný. Je pravda, že množství spánku potřebné k regeneraci může být u různých lidí různé, ale jde přeci jen o nutný fyziologický regenerační proces a uvádí se, že když člověk dlouhodobě spí méně než šest hodin, může se u něj objevit chronická únava, kognitivní (myšlenkové) poruchy, jako jsou poruchy paměti, poruchy soustředění, podrážděnost i deprese.

Navíc pokud neumím odpočívat, nebudu mít patrně čas ani na svůj duchovní život, na modlitbu. Nakolik spolu tyto věci souvisí?

Je zajímavé pozorovat modlitbu lidí, kteří se nedokážou oprostit od svého aktivismu a neumí na chvíli spočinout. Často i modlitbu vnímají jako výkon, neustále Hospodina poučují, co by jak mělo být. Přitom je důležitější, co říká Hospodin nám. Na druhé straně znám řadu hodně aktivních lidí, pro něž je modlitba chráněným územím, kde nic nemusejí a mohou jen tak být a naslouchat.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma, Rozhovory

Diskuse

Odpočinek je sociální činnost Michal 13.8.2014 01:30

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay