Když na člověka dolehne nezaměstnanost...

Vydání: 2009/10 Karel Kryl, 3.3.2009

Manžel přišel nečekaně o práci. Je mu 58 let, nikdo už jej nezaměstná. Strašně ho to sebralo, nikdy se nechoval tak podivně – chvíli je vzteklý, pak zase zádumčivý a vůbec nekomunikuje. Bojím se o něj. Nejde mi ani tak o peníze, nějak se protlučeme, ale o jeho zdraví. Co mám dělat?

Ze všech stran k nám doléhají informace o různě pojmenované krizi, s níž souvisí i hromadné propouštění. Lidé, kteří měli určitou jistotu práce a s tím spojený pravidelný výdělek, ji najednou nemají. Na každého doléhá propuštění z práce jinak. Někteří propadají smutku, poněvadž pro ně končí jedna životní etapa. Dlouhá léta pracovali na tomtéž místě a teď, třeba už jen pár let před důchodem, si musí hledat práci jinde. Lidé, s nimiž se setkávám, mnohdy hodnotí tuto zkušenost jako „podraz“. A často u nich propuká až deprese; jako by zcela ztráceli životní smysl. Propouštění vyvolává strach z budoucnosti. Někteří jedinci začínají být více úzkostní, jiní mají nechuť k dalším aktivitám, propadají apatii. Jsou ale i tací, kteří své propuštění berou jako novou výzvu, jsou ochotni se s touto situací poprat a hledat si nové zaměstnání, případně využít čas bez práce k nabrání nových zkušeností. To se týká většinou lidí, kteří jsou pružnější ve svém myšlení i jednání; řekli bychom, že spíše mladších, ale nemusí tomu tak obecně být. I v uvedeném případě jde o člověka, na něhož doléhá krizová situace. Vztek, zádumčivost nebo nechuť komunikovat jsou také způsoby, jak člověk reaguje na vzniklou situaci. Je podstatné, aby se co nejdříve nějak zorientoval a zkusil hledat, co dál. Některým lidem může pomoci zjištění, že mají konečně čas na své koníčky, vracejí se k tomu, co je po dlouhá léta bavilo. A je i na nás nejbližších, abychom je podpořili, dokázali projevit svou účast. Pokud jde např. o manžela, je důležité pokusit se zorientovat v takové situaci společně a hledat společná východiska. Mnohdy může dojít k přerozdělení úloh v domácnosti, mění se druhy a rozsah povinností. Obtížnější to bývá v rodinách, kde už jsou stereotypy po dlouhá léta „zaběhané“. Někdy nelze docílit změny hned a chvíli trvá, než se člověk bez práce i jeho blízcí vyrovnají s novou skutečností. Může též pomoci, když takového člověka necháme promluvit s někým, ke komu má důvěru. Může to být kamarád, příbuzný, kněz ve farnosti a podobně. Zejména je důležité dbát na to, aby se ekonomicky a sociálně postižený člověk nezačal zcela uzavírat svému okolí a neztrácel zájem o dění kolem sebe. Důležitým úkolem jeho blízkých je dodávat mu odvahy a naopak se vyvarovat nářků, a hlavně výčitek, byť by byly v jiné situaci naprosto oprávněné.

Veronika Šnerchová, psycholožka

Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 16. – 22. října 2018

Sedm nových přímluvců v nebi

Svatý otec v neděli kanonizoval sedm světců v čele s papežem Pavlem VI. Na Svatopetrském náměstí se shromáždilo 70 tisíc lidí.

celý článek


Stovky lidí podpořily čínské křesťany žádající o azyl

Pět set lidí demonstrovalo v neděli 14. října v centru Prahy na podporu čínských křesťanů, kteří v ČR žádají o azyl.

celý článek


Deformují pohled na svět

Slovo „sekty“ se z veřejného prostoru v posledních letech téměř vytratilo a zdá se, že ty, které by byly pro člověka nebezpečné, jsou méně aktivní. Ostražitost…

celý článek


Farníci vybrali na kapli v Kongu

V minulých dnech se z misijní cesty do Konga vrátil farář v Přibyslavicích na Třebíčsku P. Jacek Kruczek, který před dvanácti lety přišel z Polska posílit moravskou…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay