Když na člověka dolehne nezaměstnanost...

Vydání: 2009/10 Karel Kryl, 3.3.2009

Manžel přišel nečekaně o práci. Je mu 58 let, nikdo už jej nezaměstná. Strašně ho to sebralo, nikdy se nechoval tak podivně – chvíli je vzteklý, pak zase zádumčivý a vůbec nekomunikuje. Bojím se o něj. Nejde mi ani tak o peníze, nějak se protlučeme, ale o jeho zdraví. Co mám dělat?

Ze všech stran k nám doléhají informace o různě pojmenované krizi, s níž souvisí i hromadné propouštění. Lidé, kteří měli určitou jistotu práce a s tím spojený pravidelný výdělek, ji najednou nemají. Na každého doléhá propuštění z práce jinak. Někteří propadají smutku, poněvadž pro ně končí jedna životní etapa. Dlouhá léta pracovali na tomtéž místě a teď, třeba už jen pár let před důchodem, si musí hledat práci jinde. Lidé, s nimiž se setkávám, mnohdy hodnotí tuto zkušenost jako „podraz“. A často u nich propuká až deprese; jako by zcela ztráceli životní smysl. Propouštění vyvolává strach z budoucnosti. Někteří jedinci začínají být více úzkostní, jiní mají nechuť k dalším aktivitám, propadají apatii. Jsou ale i tací, kteří své propuštění berou jako novou výzvu, jsou ochotni se s touto situací poprat a hledat si nové zaměstnání, případně využít čas bez práce k nabrání nových zkušeností. To se týká většinou lidí, kteří jsou pružnější ve svém myšlení i jednání; řekli bychom, že spíše mladších, ale nemusí tomu tak obecně být. I v uvedeném případě jde o člověka, na něhož doléhá krizová situace. Vztek, zádumčivost nebo nechuť komunikovat jsou také způsoby, jak člověk reaguje na vzniklou situaci. Je podstatné, aby se co nejdříve nějak zorientoval a zkusil hledat, co dál. Některým lidem může pomoci zjištění, že mají konečně čas na své koníčky, vracejí se k tomu, co je po dlouhá léta bavilo. A je i na nás nejbližších, abychom je podpořili, dokázali projevit svou účast. Pokud jde např. o manžela, je důležité pokusit se zorientovat v takové situaci společně a hledat společná východiska. Mnohdy může dojít k přerozdělení úloh v domácnosti, mění se druhy a rozsah povinností. Obtížnější to bývá v rodinách, kde už jsou stereotypy po dlouhá léta „zaběhané“. Někdy nelze docílit změny hned a chvíli trvá, než se člověk bez práce i jeho blízcí vyrovnají s novou skutečností. Může též pomoci, když takového člověka necháme promluvit s někým, ke komu má důvěru. Může to být kamarád, příbuzný, kněz ve farnosti a podobně. Zejména je důležité dbát na to, aby se ekonomicky a sociálně postižený člověk nezačal zcela uzavírat svému okolí a neztrácel zájem o dění kolem sebe. Důležitým úkolem jeho blízkých je dodávat mu odvahy a naopak se vyvarovat nářků, a hlavně výčitek, byť by byly v jiné situaci naprosto oprávněné.

Veronika Šnerchová, psycholožka

Sdílet článek na: 

Sekce: Odpovědny, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 30 23. – 29. července 2019

Církevní památky světovým dědictvím

Česká i německá strana Krušnohoří s historickými kostely, stříbrnými a uranovými doly a také s neblaze proslulými komunistickými lágry, kde trpěli i čeští kněží,…

celý článek


Česká pomoc Ukrajině

Olomoucký arcibiskup Jan Graubner minulý týden navštívil Ukrajinu. Zúčastnil se tamní národní poutě v Zarvanici a zavítal i do míst, kde pomáhá Charita.

celý článek


Bůh a člověk na Měsíci

Před padesáti lety, 20. července 1969, vstoupil člověk poprvé na povrch Měsíce. Jak můžeme jako křesťané číst tuto dějinnou událost?

celý článek


„Stará mama“ je pořád maminka

Prarodiče jsou pro vnoučata zásadní. Jejich životní zkušenosti a vyznávané hodnoty jsou příkladem, který ty mladší táhne po zbytek jejich života.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay