Vydání: 2007/40 Jak (ne)předávat víru, 2.10.2007, Autor: Jaroslav Šubrt

Příloha: Perspektivy

Sousední Polsko se dlouho zdálo být jakousi baštou katolicismu a nových duchovních povolání v sekularizované Evropě. Přesto i tam se dnes potýkají s podobnými problémy, jimž církev musela na přelomu 60. a 70. let čelit ve vyspělých západních zemích. Letos se tam například hlásilo do seminářů méně zájemců než v letech minulých. Avšak větší rozruch v posledních měsících vyvolaly případy několika mediálně známých kněží, kteří se rozhodli opustit duchovní dráhu. Tomuto tématu se věnovalo i letošní předprázdninové číslo časopisu Więź (6/2007).

Identita kněze, který „je na odchodu“
Blok článků otevírá jakési confessio dominikánského kněze (Ryszard Bosakowski) o hledání jeho nové životní cesty. Po pětadvaceti letech strávených v řádu a osmnácti letech kněžské služby požádal své představené o převedení do laického stavu. Autor tak vydává svědectví o identitě kněze, který „je na odchodu“, svědectví, které si nepochybně zaslouží uznání. Sám totiž na jednom místě poznamenává, že rozhodnutí opustit duchovní stav „se snadno může stát poutavým povyražením pro lid, případně nevšedním náboženským zážitkem motivovaným jakýmsi falešným negativním mýtem – například o očistě církve či Jidášově zradě“. O „laicizaci“ začal uvažovat dva roky po vysvěcení. Od té doby se mu představa vlastní rodiny postupně stávala bližší než jeho další působení v řádu. O těchto dilematech vždy hovořil i se svými představenými a současně se snažil, aby kvůli nim příliš netrpěla jeho služba presbytera. Zlom však nastal kolem čtyřicítky, kdy se dosavadní motivace v důsledku vážného vztahu ukázala jako nedostačující. Podle jeho názoru by se o těchto palčivých tématech mělo v církvi rozmlouvat, a to v atmosféře víry, bez falešného patosu a pokrytectví.
V dnešní době například na řadě míst existuje pastorace nesvátostných manželství, ale o osud lidí, kteří se rozhodnou opustit duchovní stav, se nikdo příliš nezajímá, což lze jistě označit za určitý paradox. O tom, jak je důležité, aby takový člověk našel ve svém okolí skupinku lidí, kteří se mu v kritických okamžicích stanou oporou, vypovídají i tato jeho slova: „Mám pochopení pro ty z duchovních, kteří odcházejí nenadále. Mnohdy bez jediného slova. Čili pro ty, kteří se rozhodli odejít sami, tak nějak na vlastní pěst. Vím, jak obrovské napětí vzniká v duši kněze, začne-li uvažovat o změně způsobu života. Zvláště začne-li o ní uvažovat kvůli nějakým závažným důvodům. Několikrát jsem i já sám stál krůček před takovým rozhodnutím. A mám-li dodneška ve velké vážnosti eucharistii a přistupuji-li dál ke svátostem, vedu-li dialog se svými představenými o svém životě a o své budoucnosti, nechci-li obcházet normy kanonického práva, žádám-li o převedení do laického stavu a zachoval-li jsem si důvěru vůči církvi, pak je to především díky bratrské náklonnosti mnoha dobrých, moudrých, obětavých a milujících lidí v mém okolí.“

Nejčastějším důvodem bývají citové krize...
Jaké jsou nejčastější motivy odchodu? Františkánský kněz Lluís Oviedo, docent teologie na Papežské univerzitě Antonianum, který se touto problematikou zabývá už řadu let, uvádí, že nejčastějším důvodem jsou citové krize (43,3 procent), dále pak pocity frustrace a vyčerpání (28,6 procent), nezralost osobnosti (21,3 procent), psychická nestabilita (21 procent), konflikty s představenými (17,1 procent) a konečně i krize víry (5,4 procent). Naproti tomu italský jezuita Luigi M. Rulla z římské Gregoriánské univerzity je toho názoru, že nejčastějším důvodem je u těchto lidí nedostatek osobního kontaktu s Bohem – vlastně jejich určujícího životního vztahu.
Avšak i co se týče citového vzplanutí k osobě druhého pohlaví, není to tak jednoduché, jak si mnoho lidí naivně představuje. Taková osoba většinou ani de facto není tím hlavním důvodem opuštění duchovní kariéry, ale spíš prvním člověkem, který se objeví v okamžiku vážné životní krize, kdo nabídne pomocnou ruku a stane se společníkem na další cestě životem. Člověk se totiž většinou zamiluje až ve chvíli, kdy je k tomu nějakým způsobem disponován. Něco se v jeho nitru musí předem odehrát a citové vzplanutí je už jen pouhým katalyzátorem déle trvajícího procesu.
Například u osob, které se rozhodly pro řeholní život, to mohlo být zklamání poměry v komunitě, anebo poznání, že rozhodnutí pro řeholi přišlo příliš brzy a daný člověk poznal, že klášter není právě to pravé místo k životu. Někteří o svém rozhodnutí dokázali předem hovořit a i nadále udržovat s komunitou přátelské vztahy, za jinými se prostě zavřela voda. Někteří pak odcházejí proto, neboť trpí a přejí si nastalou situaci radikálně změnit, případně se cítí zraněni, pokud zažili nějaké příkoří ze strany církevní instituce. Dost častým důvodem odchodu bývá i takzvaný syndrom kněžského vyhoření. Ale jsou i takoví, kteří odcházejí, aniž by k tomu měli nějaký pádný důvod, říká se, že z hlouposti. Když například známý italský učenec a člen jezuitského řádu Armido Rizzi přišel oznámit tehdejšímu rektorovi Gregoriánské univerzity (pozdějšímu kardinálovi) Martinimu své rozhodnutí, ten se ho otázal: „Ale proč?“ Učený muž odpověděl: „Není žádné proč.“ – „To mě ale znepokojuje tím spíš!“ odpověděl prý Martini. Nicméně, jak říká v úvodním rozhovoru kapucín Piotr J. śliwiński, každý takový kněžský osud je vždy svým způsobem jedinečný a neopakovatelný.
Součástí tematického bloku je i anketa, v níž řada známých polských kněží odpovídá na poněkud provokativní otázku, proč chtějí (i nadále) zůstat věrni svému povolání. Publicista a dominikánský kněz Paweł Kozacki odpovídá: „Protože mi zatím nikdo nenabídl smysluplnější náplň mého života ani mého štěstí. (...) Myslím, že kdybych dnes stál před volbou, jakou životní cestu si zvolit, rozhodl bych se stejně jako před lety. Asi existují i jiné cesty, příjemnější, náročnější, atraktivnější, ale já nevidím důvod, abych se po nich vydával, protože to nejsou cesty moje. Čas od času ke mně doléhají slova o odříkání a obětech, které musím přinášet, protože žiji v klášteře, nebo jaký heroický boj musí podstupovat ten, kdo zůstává věrný svému povolání. Přiznám se, že já takový boj podstupovat nemusím. Občas mě přivádí do rozpaků, když si uvědomím, že jsem byl touto milostí zahrnut zcela nezištně, bez jakékoliv zásluhy z mojí strany. Někdy se bojím, že přijde doba, kdy budu muset za ty krásné roky draze zaplatit. To ale neznamená, že všechno v mém životě jde hladce, že jsem se vším beze zbytku spokojen, že se neocitám v situacích, které podněcují můj hněv a podrážděnost, že mě mnohokrát nefrustruje moje bezmocnost tváří v tvář lidské bídě a ubohosti. Všechny tyto nepříjemné zkušenosti ale nemohou nikdy převážit všechno to dobré, co je spojeno s mým kněžstvím. Proč bych se tedy měl svého štěstí zříkat?“

Sestoupit z vysokých pater své dokonalosti
Podnětný, a to nejenom co se týče současné situace v Polsku, může být rovněž rozhovor s psycholožkou Ewou Kuszovou, která se už řadu let věnuje terapii kněží a řádových sester. Kontakt s osobami, které vyhledávají její pomoc, jí do jisté míry usnadňuje fakt, že sama je členkou jednoho ze sekulárních institutů zasvěceného života, čili má vlastní zkušenost s životem v celibátu. Příčinu většiny krizí kněžského povolání vidí už v samotném systému dnešní seminární a řeholní formace. Ta klade důraz především na určitý ideál, který se může snadno zhroutit při setkání s živým, konkrétním člověkem. Například už jenom homilie pronášené během kněžských svěcení kladou vždy hlavní důraz na to, kým by měl kněz vlastně být, že by se měl obětovat pro lidi, že by jim měl sloužit, že by měl rezignovat na své potřeby. Člověk by měl ale nejprve učinit zkušenost, že „vlastní“ něco, co může darovat jiným – rovněž Bohu. Musí „zakusit“ sebe samého, to, kým je, co je základem jeho identity, musí poznat své touhy, pocity, vlastní zranění. Musí zakusit radost, že patří ke Kristu, musí do jisté míry „zakoušet“ jeho lásku, aby byl schopen rezignovat na jiné hodnoty, jako je láska k ženě, její fyzická přítomnost, možnost zplodit vlastní dítě. Avšak zralé a odpovědné prožívání celibátu komplikují i negativní zkušenosti, které si lidé přinášejí ze svých domovů. Mnohdy nezakusili citově vyzrálý vztah ze strany svých rodičů, jejich láskyplnou starost a péči. Někdy vyrůstali v rodinách alkoholiků, obklopeni slovním i fyzickým násilím, dokonce i sexuálně zneužíváni. Touží po lásce, ale nikdy ji doma nezakusili. Jak ji tedy mohou předávat druhým? Sama se proto, jak v rozhovoru uvádí, snaží během terapie vrátit se svými klienty zpět do jejich mnohdy traumatizující minulosti, ke skrytým kořenům jejich tužeb a pocitů. Oni mají na druhou stranu šanci sestoupit z vysokých pater své dokonalosti, kam se s velkou námahou vyšplhali a kde se často zbytečně trápí (a lidé v jejich okolí rovněž). Jejich lidství pak získává nový rozměr a stávají se bližší sami sobě, Bohu i lidem. Tuto zkušenost by měl ale podle jejího názoru každý prodělat už během duchovní formace v semináři nebo řeholní komunitě. Její slova částečně potvrzuje i profesor teologie ze Slezské univerzity v Katovicích Grzegorz Strzelczyk: „Budeme-li si všímat pouze okázalých odchodů mediálně známých kněží, unikne naší pozornosti celé množství odchodů sice tichých, avšak neméně bolestných. A obávám se, že jejich příčina tkví už v našich seminářích. Idea formace v těchto ctihodných strukturách je u nás v zásadě založena na dvou nutných podmínkách. Jednak na principu izolace od světa, jednak na předpokladu dosažení jisté úrovně osobnostní a lidské integrity, kterou mladý člověk automaticky získává spolu s maturitním vysvědčením. První předpoklad je silně narušen rozvojem moderních technologií – mobilním telefonům a bezdrátovému připojení na internet nezabrání ani kdovíjak silné zdi semináře. Druhý předpoklad rovněž ztrácí svůj význam. V současné západní společnosti je totiž běžný trend, že mladí lidé posouvají svůj start do samostatného a odpovědného života až na pozdější roky.“

Otázka morálního hodnocení
Na závěr se samozřejmě nelze vyhnout důležité otázce morálního hodnocení kněžských odchodů. Nejčastěji totiž bývá nastolována v rámci společenství, v němž daný kněz působil, a tím je většinou řádová komunita nebo farnost. Nejbližší okolí vnímá jeho rozhodnutí jako zradu nebo jako popření všeho toho, co svým slovem i příkladem života hlásal a o čem svědčil. Bolest těchto lidí je třeba samozřejmě chápat. Neboť stejně jako existuje bolest těch, kteří odcházejí, tak existuje i bolest těch, kteří zůstávají. Ta by však neměla u křesťanů, kteří se snaží ve svém životě – třebaže mnohdy lopotně a neohrabaně – naplňovat Kristovo přikázání lásky, vyvolávat pocity jakékoliv morální nadřazenosti, neboť jak kladl na srdce už svým současníkům apoštol Pavel – „kdo si myslí, že stojí, ať si dá pozor, aby nepadl,“ (1 Kor 10,12).
Więź (měsíčník) 6(584), červen 2007, vydavatel Towarzystwo Więź