Vydání: 2004/32 Ekumenická manželství, 31.8.2004, Autor: Kateřina Beščecová

Rozhovor s ThDr. Jiřím Skoblíkem o smíšených manželstvích
„Existují náboženské společnosti, které by takový rozhovor, jaký my dneska vedeme, absolutně odmítly, s argumentem, že pro jejich členy naprosto neexistuje partner z jiné církve. V tom je katolická církev dost ústupná, snaží se vyjít vstříc lidskému srdci, které se dokáže nevypočitatelně zamilovat do člověka s jiným názorem,“ říká Jiří Skoblík.

Řada lidí stále ještě považuje smíšené manželství za problematické, co byste jim na to řekl?
Přiznejme si, že mezi církvemi existují rozdíly v nauce i praxi. Jednotlivé církve, byť si v rámci ekumenismu vycházejí vstříc, jsou přesvědčeny, že v určitých věcech s druhými nemohou být zajedno, ledaže by zradily své závazky vůči Pánu. Ekumenické manželství vždycky bude vyžadovat kompromis, zejména v praxi, a pak ve výchově dětí. Přímo jsem se v neděli ptal lidí v kostele na besedě, co je pro smíšená manželství důležité. Zaznělo tam, že ze všeho nejvíc záleží na kultivovanosti obou partnerů. Kultivovaný pár se vždy dokáže domluvit a učiní kompromis vůči přesvědčení toho druhého.

Představte si mladého člověka, který potká úžasný protějšek, ale - je to evangelík. V perspektivě předsudků, výchovy i katolické společnosti má najednou pocit, že je to špatné. Myslíte, že by se člověk měl v takové situaci raději řídit rozumem a od vztahu upustit?
Jakmile je srdce ve varu, je hrozně těžké řídit se rozumem. Kdyby se mě někdo – úplně nad věcí své lásky, nezávisle na srdci – zeptal, jestli bych takový sňatek doporučil, řeknu přece jenom raději „ne“, ačkoli manželská praxe ukazuje, že rozdílnost vyznání nemusí představovat ohrožení prosperujícího manželství, zatímco existují názorově sourodá manželství, která jsou příšerná a mohla by se učit od mnohých ateistických párů.

Mladý smíšený pár, který měl nedávno svatbu, musel podepsat, že uzavírá sňatek za účelem založení katolické rodiny. Evangelická strana měla pocit, že je to proti listině lidských práv. Co si o tom myslíte?
Církev se považuje za správkyni svátosti manželství a stanoví určité podmínky, za kterých je ochotná této svátosti asistovat, případně ji udělovat nebo zprostředkovat. Každá společnost má svá pravidla, na tom nic nezměníte. Navíc pokud nekatolická strana prohlášení netoleruje, nemusí ho podepsat. Stačí, když svědkové potvrdí, že s tím byla obeznámena.

Nemáte pocit, že řada snoubenců narazí na neinformovanost kněží, kteří staví ještě na starých nařízeních?
Řekl bych, že je to spíš otázka mentality. To je nejlépe vidět na křtu. Jednotlivé případy jsou tak specifické, že je potřeba je řešit individuálně. Samozřejmě mohou být páry, kterým se zdá, že jim bylo ukřivděno. Pak je naprosto správné, když se obrátí na biskupa, jako na nejvyšší instanci v té které diecézi.

Někteří manželé chodí v neděli střídavě do jedné a druhé církve. To ale asi není ideální?
Pokud má katolický křesťan možnost jít na „svou mši svatou“, nedělní účastí v evangelickém sboru svůj úkol katolíka neplní, zatím ještě nejsme tak daleko v soužití církví. Na druhé straně musím říct, že ekumenismus je něco ušlechtilého a krásného, a životně nutného. Pro budoucnost křesťanství je to otázka života a smrti. Křesťanství už tu rozdílnost dlouho nevydrží. Žijeme v postmoderní době. Znamená to, že se smazávají kontury a pravda je chápána jako něco značně relativního a přistupuje se k ní subjektivně. Mladí lidé upsaní této mentalitě budou preferovat ekumenismus před zásadní věrností své církvi.

Nehrozí, že když opadne euforie zamilovanosti a lidé budou muset najednou řešit problémy, nastane krize?
Řekl bych, že tam, kde se náboženská otázka považuje za důležitou, se to řeší už dávno před sňatkem, a oba o problémech vědí. Měli by mít všechno vyříkané už před svatbou, ale bohužel je častý přílišný projev sebedůvěry jedné strany, že „to s tím druhým zvládne“. To není pravděpodobné.

Kultivovaní manželé dokáží učinit kompromis vůči přesvědčení toho druhého.