26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Když jde o dobrou věc, Boží hněv je potřeba

19. 11. 2009

|
Tisk
|

Vydání: 2009/47 Josef Lux po 10 letech, 19.11.2009, Autor: Zita Chalupová

Potkávám je docela často. Lidi, kteří se divně dívají, divně mluví, divně chodí. Nebo se nedívají, nemluví, nechodí. Neznalá věci, pociťovala jsem před nimi dříve podivnou tíseň, jakousi směs nerozhodnosti, ostychu, obav. Jak jim pomoci, jak se k nim chovat, jak se jich nedotknout, neurazit a nevhodným přístupem nevzbudit nevoli nebo pocit ukřivděnosti. Ale lidé s nejrůznějším zdravotním znevýhodněním o takové chování většinou nestojí. Cítí, myslí a jednají stejně jako všichni ostatní. A handicap vůbec nemusí znamenat, že jejich život by měl být nějak omezený nebo nenaplněný. V tomto poznání mě utvrdilo setkání s Rostislavem Kuchařem, mužem, který – ač s vážnými zdravotními problémy – žije naplno a o svůj život se dělí i s jinými. Na začátku léta oslavil padesáté narozeniny, a tak náš rozhovor byl též jeho malou životní bilancí. Zpovídala jsem ho mezi květinami na terase jejich olomouckého bytu. Popíjeli jsme kávu a otevřeným oknem nám Jana Sokolová z „cédéčka“ zpívala a hrála. „Vidíte, třeba tady ta Jana Sokolová jezdí po vážném úraze na vozíku, a přece se nevzdává, pořád hraje a zpívá,“ vysvětloval mi Rostislav.

Někdo se se zdravotním znevýhodněním narodí, někdo prodělá úraz. Jaký původ má váš handicap?

Učil jsem se zedníkem. Šest dní po vyučení jsem propadl lešením a vážně si poranil hlavu. Když jsem pak ležel v nemocnici, spadl jsem při záchvatu z postele a zlomil si nohu, ruku a pochroumal záda. Navíc jsem tehdy prodělal mozkovou mrtvici. Z toho všeho vznikla poúrazová epilepsie. Mívám záchvaty, často zapomínám, trpím dysgrafií a dyslexií. Je to moje životní „prokletí“ – mívám docela dobré nápady, mám organizační schopnosti, píšu básně, ale neumím nic dát na papír, nedokážu jednat, špatně snáším stres. Proto potřebuju kolektiv – kolegové, přátelé a hlavně moje žena musí všechny konkrétní úkoly udělat za mě. Když třeba sháním mobilem sponzory na nějaký náš podnik, leckdo si myslí, že mluví s mentálně postiženým. Něco slíbí, a přitom mávne rukou, že vlastně o nic nejde. A pak bývá velice překvapen, když jdu ty sliby vymáhat. To je zase jistá moje výhoda. Jan Werich kdysi řekl, že spousta blbců ze sebe dělá chytráky. Já se to snažím dělat opačně.

Různých aktivit máte, pokud vím, spoustu. Máte také nějaké zaměstnání?

Beru částečný invalidní důchod, do zaměstnání chodím, ale můžu dělat jen některé pomocné práce: domovnictví, můžu topit. Kromě toho jsem kulturní referent v olomoucké organizaci Svazu tělesně postižených v ČR. Tam pořádáme zájezdy, koncerty, festivaly. Moc mi pomáhá moje žena Eva, která též žije se zdravotním handicapem, ale na rozdíl ode mě má plný invalidní důchod.

Jak se lidem s postižením v České republice žije?

Po revoluci to bylo celkem dobré. Všichni měli plnou pusu pomoci, ale brzy se to začalo měnit. Po těch dvacetiletých zkušenostech jsem pro střídání politických stran u moci. Ono to totiž funguje podobně jako v přírodě. V politice nová košťata dobře metou. Čím déle tam někdo sedí, tím je to horší. Četl jsem, že se má zkrouhnout spousta invalidních důchodů – to bude pohroma. Ani nynější krize postiženým neprospívá. Například posudková lékařka mi řekla, že kdyby nebyla krize, mohl bych být v plném invalidním důchodu; myslím, že bych si ho zasloužil. V únoru jsem měl totiž druhý vážný úraz, takže teď musím nosit brýle a naslouchátko a spadám skoro do všech kategorií zdravotně postižených.

Váš přístup k životu je statečný a sebevědomý. Avšak určitě i na vás občas přijde sebelítost, splín, kdy si říkáte: proč zrovna já? Jak se s takovými pocity vyrovnáváte?

Podle mě jsou v životě tři věci důležitější než zdraví: štěstí v neštěstí (to jsem měl tehdy v osmnácti – že jsem se při pádu z lešení nepolámal ještě mnohem víc, nebo se dokonce nezabil), mít partnera a přátele, kteří člověku pomohou, kdykoli to potřebuje, postarají se, nenechají ho napospas cizím lidem, nebo dokonce jemu samému, a za třetí Boží požehnání. A pak je důležité usilovat o plnohodnotný život, být aktivní, nevzdávat se. Ovšem k tomu jsou potřeba ti dobří lidé okolo. Já mám největší oporu v manželce. Společně jezdíme na srazy Svazu postižených turistů, třikrát za rok děláme túry, navštěvujeme různé folkové akce. Navíc si myslím, že je velký rozdíl v tom – být tělesně, nebo mentálně postižený. Mentálně postižení si svůj handicap často ani neuvědomují, více to postihuje jejich rodinné příslušníky, znemožňuje jim to žít naplno.

Pomáhá vám v těžkých situacích víra?

Pomáhá mi obecně v životě – i při těch depresích, které člověk občas mívá. Jednou jsem byl svědkem toho, jak kdosi ubližoval postiženým. Hrozně mě to naštvalo, hlasitě jsem začal klít, rozčilovat se a s násilníkem jsem se popral. Pak jsem měl špatné svědomí a šel se z toho vyzpovídat. A pan farář mi řekl, že Boží hněv je někdy zapotřebí, když jde o dobrou věc. Větším hrdinstvím je postiženým pomáhat, než jim ubližovat.

Která z aktivit, na jejichž organizaci se v rámci Svazu tělesně postižených v ČR podílíte, vám zabírá nejvíc času a zároveň přináší největší uspokojení?

Určitě festival zdravotně postižených písničkářů Vivat Vita Olomouc. Letos v červnu jsme ho pořádali již popětadvacáté. Začali jsme už v roce 1984 jako taková Trucporta: na Portě totiž tehdy nesměli vystupovat postižení. A tak jsme si založili vlastní festival. První den se vždycky všichni sjedou do Olomouce a mají společenský večer s vystoupením. Nejdůležitější je druhý den – ráno hrají postižení zdravým, večer pak zdraví postiženým. A každý rok se snažíme něco přidávat, nějak to všechno vylepšovat. Letos se do Olomouce sjeli také postižení turisté a připravili jsme pořad pro školy. V něm šlo především o to, aby se děti postižených nebály, aby věděly, že to jsou lidi jako oni. Celý festival by měl vlastně sloužit k bourání bariér mezi zdravými a postiženými. Zdraví vidí, že postižení nejsou jen ti, kdo stále natahují ruku, ale že umějí žít a bavit se, že něco dokážou. A pro postižené je to velká inspirace, motivace a podpora, protože leckdo je ublížený a zatrpklý a pak najednou vidí, co všechno je možné navzdory zdravotnímu handicapu dělat, jak spolu lidi mohou vycházet.

Je pořádání takového festivalu jednodušší teď, nebo se to lépe dělalo za minulého režimu?

On je to velký rozdíl. Kdysi jsme festival dělali na podzim v září a chodili na něj hlavně vysokoškoláci. Pořadatelem byl Svaz invalidů (který se později transformoval ve Svaz tělesně postižených v ČR), především rodina Berkova. Zdeněk Berka má opravdu vážné zdravotní problémy, a přesto je už třicet let duší olomoucké organizace Svazu. Spolupořadatelem byl Socialistický svaz mládeže. Tehdy nás napadlo, že proti komunismu se dá bojovat i s komunisty, a tak jsme jako jediní v Československu založili olomouckou základní organizaci SSM – Zdravotně postižená mládež. Organizovaly se různé koncerty, mikulášské… a peníze z prodeje vstupenek sloužily k pořádání festivalu. Vzpomínám si, že v roce 1989 komunisti Vivat Vita zakázali na dvacet let a mne ze SSM vyloučili 17. listopadu ráno. A večer začala revoluce. Na 21. listopadu si mě předvolali na OV KSČ. Ten už byl zarovnaný papírovými krabicemi a k žádnému mému vyšetřování samozřejmě nedošlo. Venku stáli Pavel Foltán a Karel Kryl a vyzvali mě, abych – stejně jako oni a mnoho dalších – vymyslel slogan na jednu z těch krabic. Tehdy jsem tam napsal: Optimista je ten, kdo si koupí stravenky do konce roku.

Jezdí muzikanti na váš festival stále rádi? Chodí dost posluchačů?

Oproti minulosti je to hodně jiné. Kdysi hráli všichni zadarmo a byla tlačenice. Vystupoval u nás třeba Nohavica, když byl zakázaný, bratři Nedvědové a další. Dnes chtějí skoro všichni – i postižení písničkáři – nějaký honorář nebo aspoň cestovné. Velké štěstí je, že dnes lze na pořádání získat různé granty a dotace, i sponzoři dávají peníze, tudíž můžeme festival stále pořádat. Pokud jde o posluchače – ti chodí pořád; často je pro ně důležité spíš to, že zakoupením vstupenky přispívají zdravotně postiženým a tím podporují dobrou věc.

Na co ze všech těch pětadvaceti ročníků festivalu Vivat Vita nejvíce vzpomínáte?

Nejvíc samozřejmě na lidi. Mám spoustu vzpomínek na jednotlivé umělce, postižené i zdravé. Nejvíc mě bolí vzpomínky na ty, kteří u nás kdysi hrávali a pomáhali nám s organizací – a dnes už hrají v nebi. Jsou to Emil Pospíšil, Karel Kryl, Pavel Novák, Bůček z Kamelotu a Zuzana Navarová. Z postižených účinkujících mi nejvíc chybí Tonda Šturma, taková duše celé akce, nebo Dan Nerada, či Nikol Kantorová. Z pořadatelů v loňském roce odešla žena našeho kolegy, kamaráda a spoluzakladatele festivalu Romana Herinka Hana – hlavní tahoun festivalů ve Zlíně a v Luhačovicích. Ale na druhé straně – abych nekončil tak smutně – za těch pětadvacet let Vivat Vita u nás vzniklo mnoho nových partnerství a manželství. Máme dokonce i festivalové děti!

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou