Když církev chce peníze...

Vydání: 2006/28 Život církve v zemi papeže, 10.7.2006, Autor: Renáta Holčáková-Masto

SVATBA V KOSTELE NĚCO STOJÍ
Giuzi a Damiono jsou mladí snoubenci, kteří by se rádi příští rok vzali. A tak pomalu ale jistě začínají připravovat den D. Je potřeba zajistit restauraci, objednat květiny, fotografa, vybrat šaty, snubní prsteny a v neposlední řadě také kostel, ve kterém si chtějí říci své ano. „Rozhodli jsme se pro malý kostelík v horách,“ ujala se slova Giuzi, „ale nevím, jestli si ho budeme moci dovolit,“ dodává vzápětí třiadvacetiletá dívka, která nemá rodiče a žije se svou babičkou ve velice skromných podmínkách. „Protože kostel, který jsme si vybrali, nepatří do naší farnosti, musíme zaplatit nejen za svatbu v kostele (250 euro i s červeným kobercem na vstupní schody), ale ještě je třeba dát peníze kostelu, do kterého náležíme. Jako aby se neurazil, že se bereme jinde. Což stojí 100 euro,“ vysvětluje okolnosti Damiano. „No a potom je tady povinný dar chrámu, který prý nesmí být menší než 100 euro, takže dohromady je to nějakých plus mínus 450 euro,“ vypočítává Damiano. Oba mladí lidé se shodují v tom, že mít svatbu v kostele není vůbec levná záležitost. „Víte, ono je všechno jiné, když máte zázemí rodiny, která vám pomůže. Já se ale musím spolehnout sama na sebe a na to nic, co mám,“ usměje se smutně Giuzi. Po chvíli, polykajíc slzy přiznává, jak strašně ji pokořuje, když slyší svou budoucí tchýni naříkat nad tím, kolik že je ta synova svatba bude stát a jak je možné, že to děvče nikoho nemá.
„Kolikrát jsem ti opakoval, aby sis z toho nic nedělala,“ chlácholil Giuzi její snoubenec. „Bereš si mě a ne moji mámu – naštěstí,“ rozesmál se od plic Damiano a pevně svou dívku objal.
„To já vím. Jen je mi líto, že se k tomu všemu přidá ještě i církev. Nemělo by to být spíš naopak? Neměla by právě ona pomáhat těm, kteří jsou na tom špatně? A kde je Bůh, který...? Víte co, raději toho necháme, jsem z toho všeho rozrušená a mohla bych říct nějakou hloupost,“ utne sama sebe Giuzi, ještě než dokončí myšlenku. „Lásko, už jsme se o tom spolu bavili,“ připomíná Damiano. „Bůh s tím, co se v církvi někdy děje, nemá nic společného. Naštěstí. Nebo bohužel?“

ŠATY DĚLAJÍ PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ
„Mami, víš kolik dní ještě zbývá? Řekni, víš?“ žadonila jedenáctiletá Sára. „Kolik dní ještě zbývá do čeho?“ tvářila se, na oko nechápavě signora Anna-Marie, Sářina maminka. „No přece do mého prvního svatého přijímání,“ opáčila skoro naštvaně Sára. „To víš, že vím,“ rozesmála se žena. „Těšíš se?“ položila své dceři spíše řečnickou otázku, protože už na první pohled bylo zřejmé, jaká bude odpověď mladé slečny. „Móóóóc. Dneska při přípravě mě paní katechetka zase pochválila,“ zatetelila se blahem Sára. „Mám ale strach, abych při mši svaté něco nespletla, abych Pána Boha nezklamala. Viď, že mi budete na blízku? Hned v první lavici?“ ptala se celá ustaraná své matky. „To víš, že ano, nemusíš mít vůbec strach, jenom se těš,“ nabádala svou dceru Anna-Marie, netušíc jak nemilé překvapení jí následující dny přinesou.
Bylo to při setkání rodičů s katechetkou, která měla přípravu slavnosti prvního svatého přijímání na starosti. Tehdy se signora Anna-Marie dozvěděla, že podmínkou účasti na prvním svatém přijímání je, aby dívenky byly oblečeny jako družičky do krásných bílých šatů. „Řekli mi, že je to přání kněze,“ vzpomíná na ono odpoledne Anna-Marie, která si v hlavě velice rychle srovnala ceny těchto oděvů a jejich skromný rodinný rozpočet. „Já jsem doma s dětmi, můj muž pracuje na poloviční úvazek, platíme nájem, no prostě věděla jsem moc dobře, že si koupi šatiček nemůžeme dovolit. Za ty peníze žijeme dva týdny,“ říká Anna-Marie. I proto se rozhodla zajít za knězem a celou situaci mu vysvětlit. „Byl neoblomný. Přeje si, aby děvčátka byla oblečena, jak se sluší, jedná se přece o významnou událost... Neměla jsem slov,“ přiznává Anna-Marie a jak tvrdí, hlavně netušila, jak to všechno vysvětlí své dceři.
Sára nakonec přece jen své první svaté přijímání měla. Zúčastnila se ho ve farnosti maminky Anny-Marie, Sářiny babičky. Tamní kněz totiž zavedl jinou praxi - nechal našít dostatek jednoduchých bílých tunik pro všechny děti. Nechtěl, aby vznikaly sváry či neshody kvůli oblečení, aby snad některé z dětí bylo penalizováno za to, že jeho rodiče nejsou finančně situováni tak dobře jako jiní.
„Všechno to přebolelo,“ uzavírá své vyprávění Anna-Marie. „Víte, přestála jsem toho v životě už hodně a moje víra v Boha naštěstí nestojí na věcech pozemských. Co ale bude s mou dcerou? Je ještě malá, její víra je křehká a hned na počátku byla tolik zkoušena. Prosím Boha, protože věřím, že jedině on může ránu na její duši zacelit.“


Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay