26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Když Bůh vkládá člověku duši

19. 8. 2014

|
Tisk
|

Stal se prvním profesionálním poradcem pro pozůstalé u nás. Je ředitelem občanského sdružení Tobit, jehož cílem je podpora pietního zacházení s dětmi, které zemřely před narozením, jejich pohřbívání a registrace na matrice. 

Vydání: 2014/34 Papež přijel. Korea na kolenou, 19.8.2014, Autor: Kamila Schusterová

Tóbit z kmene Neftalí, otec Tóbijáše, je jedna z hlavních postav v knize Tóbit. Žil v exilu na přelomu 7. a 8. století před Kristem. Prožíval těžkosti za vlády krále Sancheríba, který nechával jeho soukmenovce popravovat. Tóbit jejich nepohřbená těla pochovával, čímž na sebe přivolával hněv Asyřanů. A když kvůli pohřbívání přerušil slavnost, kterou pořádali, dočkal se posměchu sousedů i vlastní ženy.

Před devíti lety jsem jako postgraduální student Katolické teologické fakulty v Praze mapoval všechna veřejná i neveřejná pohřebiště u nás. Do té doby nikdo nezjišťoval, kolik máme provozovaných hřbitovů, jaká je jejich celková rozloha a koho mají za majitele. Bylo nezbytné velké množství pohřebišť osobně navštívit. Často ani sami starostové obcí nevěděli, že původně církevní hřbitov kolem kostela či kaple byl v padesátých letech minulého století násilně převeden pod správu národního výboru a dosud na něm nebylo příslušnou obcí zakázáno pohřbívat.

Na ústředním hřbitově v Třebíči jsem v oddělení původně vyhrazeném pro prominentní komunistické funkcionáře objevil asi padesát hrobových míst bez křesťanské symboliky. V roce 1994 tento hřbitovní oddíl ohraničený vysokými tújemi získala do nájmu místní muslimská obec. Když jsem v roce 2006 navštívil správce této muslimské komunity Muhameda Alího Šilhavého, upozornil mě na hroby narozených mrtvých dětí a plodů po potratu. Muslimská komunita rodičům těchto dětí pomohla s pohřbem do země – třebaže tím nevědomě porušila zákony. Dále mě zarazilo, že nezřídila pro tyto děti, zemřelé před narozením, samostatný dětský koutek, jak bylo zvykem na křesťanských hřbitovech, pro tzv. nekřtěňátka. Islám, který tyto děti nenálepkuje citově chladným „plod po potratu“, obecně nepřipouští kremaci. Představa spalovny „anatomicko-patologického odpadu“ muslimy pohoršuje.

Částečně. Bezprostředním impulzem pro založení občanského sdružení byl církevní pohřeb plodu po potratu v květnu 2013. Věřící rodiče tehdy odmítli jeho genetické vyšetření a marně prosili o vydání k pohřbení do země. Vedení nemocnice s nimi komunikovalo opatrně a taktně, nicméně odmítavě. Od právníka nemocnice se otec dítěte dozvěděl o mé knize Pohřebnictví, která v několika kapitolách tuto nejcitlivější část celé právní úpravy pohřbívání analyzuje z ústavně právního hlediska. Nakonec jsme nejen písemně žádali primáře, ale oslovili jsme též ombudsmana, ministerstvo zdravotnictví a hejtmana kraje. Po týdnech nejistoty se nám s pohřební službou v českolipské nemocnici podařilo plod po potratu převzít. Některé nemocnice plody po spontánních potratech mrazí, jiné je ukládají do fixačního roztoku a mnohé na nic nečekají a odkládají „to“ rovnou do spalovny. Ještě téhož dne jsme plod po potratu pochovali svépomocí. Pohřební služba splnila svůj čistě administrativní úkol, vše ostatní bylo na nás: zabalil jsem plod po potratu do prostěradla, které matka pro tento účel přichystala, uložil jej do dětské dřevěné rakve. Po převozu do kostela, kde se nad rakví slavila pohřební mše, jej sami rodiče uložili do rodinné hrobky na hřbitově v Bojanově.

Tato lhůta je stanovena v rozsáhlém a komplikovaném paragrafu 5 zákona o pohřebnictví. Proto je pro lékaře důležité znát výklad tohoto ustanovení. Lhůta se totiž nepočítá ode dne porodu mrtvého dítěte, nýbrž od okamžiku oznámení této skutečností matce či otci. Oznámit úmrtí musí lékař Listem o prohlídce zemřelého, to se zaznamená do zdravotní dokumentace matky, včetně formy a času úmrtí. Je na rozhodnutí rodičů, jestli chtějí dítě vidět, povolí jeho pitvu, objednají pohřeb nebo si ho vypraví sami. Zatímco muslimové v Třebíči tak činí již desetiletí, zaměstnanci nemocnice v České Lípě se obávali předat do rukou českým rodičům jejich vlastního potomka.

Možná se báli, že se rodiče budou chovat k dítěti nepietně. Přijde mi to paradoxní. Copak rodiče, kteří mají ke svému dítěti nejblíže a dobrovolně žádají o jeho vydání, budou s jeho tělem nakládat neuctivě? Pro vedení nemocnice nebyly dostatečnou zárukou piety ani mé zkušenosti z oboru. Trvali na tom, že oddělení patologie vydá plod po potratu výhradně pohřební službě. Ochotnou jsme našli až ve 230 kilometrů vzdálených Klatovech. Za deset tisíc korun přijeli dva zřízenci pohřebním vozem a převzali od patologa předávací protokol, zatímco otec si převzal dítě v plastovém kontejneru. Poté pohřebáci odjeli a my nasedli do auta. Otec řídil a já držel v rukou litrový kontejner s jeho dítětem skrytým ve fixačním roztoku. Čekala nás dlouhá cesta, která vedla k založení Tobitu, ale zásadní rozhodnutí padlo během oné tiché jízdy ve třech do Bojanova.

Byla. Česká kniha pohřebních obřadů neobsahuje žádný liturgický text pro pohřbení plodu po potratu. P. Pavel Jägr, který tuto mši sloužil, neměl s takovýmto církevním pohřbem zkušenost. Po jeho skončení se nám omluvil, že jsme v rámci liturgických modliteb používali formulaci – „vzpomínáme na toto dítě“. Jak na něj mohou přítomní vzpomínat, když ho nikdy nespatřili? Plod byl ukryt našim očím v plodovém obalu, a dokud ho matka nosila pod srdcem, žádné pohyby necítila. Proto jsme v rámci Tobitu vytvořili návrh patnácti modliteb pro pohřby dětí, které zemřely před narozením, a zaslali jej k projednání České biskupské konferenci. Poté co by ho ČBK schválila, putovala by do Říma žádost o změnu českých pohřebních obřadů. Pokud by vše dobře dopadlo, byla by kniha smutečních obřadů po čtyřiceti letech změněna.

Nikoli. Liturgická kniha má díky reformě Druhého vatikánského koncilu krásné modlitby za nepokřtěné děti. Touha dítěte po křtu se přenáší na rodiče, kterým dítě umřelo a nestihlo se pokřtít. Kanonický problém je spíše v tom, že v římskokatolické církvi nebylo nikdy zvykem pohřbívat děti, které vlastně nezemřely. Pouze se narodily. A byly v tu chvíli již mrtvé. Podle etnoložky Alexandry Navrátilové se v českých zemích křtilo i při sebemenších známkách života, někdy i předstíraných, a dítě pak porodní bába nahlásila do církevní matriky jako narozené živé. Někdy tak činila i ze strachu, aby nebyla nařčena ze špatného vedení porodu. Byly však i opačné případy: nemajetní rodiče si sami přáli označit dítě zemřelé po porodu jako narozené mrtvé, aby nemuseli hradit výlohy spjaté s církevním pohřbem. Podle lidové zbožnosti se mrtví novorozenci ihned stávali andělíčky. Odtud pravděpodobně pochází název andělíčkářka – pro porodní bábu provádějící potraty.

Rodiče, prarodiče, sourozenci, osoby blízké nebo i člen našeho sdružení. Ostatně proto naše sdružení vzniklo. Nejen abychom vypravovali pohřby opuštěným dětem zemřelým před narozením, ale i abychom byli nápomocni rodičům v praktických otázkách. Nicméně pokud o vypravení pohřbu v zákonné lhůtě 96 hodin zájem nemají, dítě se v nemocnici, s níž má Tobit smlouvu, odpadem nestane. Pohřbíme ho místo rodičů. V současné době připravujeme dohody s nemocnicemi v Praze a v Brně. Nestačí, aby byl patolog věřící nebo se ztotožňoval s cílem našeho sdružení. Statutární orgány nemocnice musí změnit vnitřní předpisy, jinak by postupoval svévolně a hrozil by mu pracovně-právní postih.

Za rok se u nás narodí zhruba 600 mrtvých novorozenců. Personál porodnic ovšem na to často neumí adekvátně reagovat. Zabývali jsme se případem, kdy se narodilo mrtvé dítě a rodina ho chtěla pohřbít. Stává se také, že rodiče narozeného mrtvého dítěte obdrží od porodnice blahopřání k narození miminka i s otiskem jeho nožičky spolu s dárkovým balíčkem kosmetiky a papírových plenek…

Nabízíme postfunerální rituály, setkávání svépomocných skupin rodičů, zádušní mše, modlitby za děti a plody, v den výročí nebo na Dušičky navštívíme společně „Tobití hrob“. Hrobové místo je v těchto aktivitách nezastupitelné. I když rodiče během relativně krátkých necelých sto hodin zájem o dítě neprojeví, během několika měsíců se jim to zpravidla rozleží v hlavě a často svého rozhodnutí litují. K tomuto setkávání máme zřízeno společné hrobové místo na Vinohradském hřbitově v Praze a výhledově bychom chtěli mít obdobné pietní místo v každém kraji České republiky.

Před pěti lety jsem takto své vlastní dítě ztratil, aniž jsem je pohřbil. Je mi to moc líto. Manželka si tehdy žádný obřad nepřála a já její rozhodnutí respektoval. Dnes respektuje ona, že se ve svém volném čase věnuji jiným předčasně zemřelým dětem.

Materialisticky lze dar života chápat jako obrovské úsilí ženy a lékařů, které šťastně končí tím, že žena nakonec jedno z několika současně počatých dětí donosí. Osobně považuji za dar života okamžik početí, v němž Bůh vkládá člověku duši.

Ohromný. Podle mého názoru patří každý plod po potratu a každé narozené mrtvé dítě do společenství svatých. Věřím, že duše dětí zemřelých před narozením jdou přímo do nebe a jejich mrtvá těla jsou chrámem Ducha Svatého.

TOMÁŠ KOTRLÝ (1972) pochází z brněnské disidentské rodiny. Vystudoval KTF UK, obhájil doktorát z kanonického práva. Stal se prvním českým kvalifikovaným poradcem pro pozůstalé (2012). Vytvořil databázi kremačních pecí a pohřebišť přístupnou na adrese www.pohrebiste.cz. V roce 2013 mu vyšla monografie Pohřebnictví. Založil občanské sdružení www.tobit.cz. Je otcem čtyř dětí, z nichž jedno se narodilo po své smrti.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou