Když Bůh udělá salto mortale

Vydání: 2005/52 Vánoční dvojčíslo, 19.12.2005, Autor: Renáta Holčáková-Masto

Rozhovor se sicilskou karmelitánkou Bernardinou za mříží klauzury

K rozhovoru se sestrou Bernardinou bylo třeba svolení její matky představené. Ta souhlasila, a tak teď procházím nádvořím, směrem k jedné z budov kláštera karmelitek v městečku San Giovanni la Punta na Sicílii. Dveře se mi po zazvonění otevírají samy. Dosud jsem nezahlédla ani živou duši. I klíč od hovorny mi byl podán otočným bubnem uprostřed s malou dírkou, za níž jsem cítila oko jeptišky-vrátnice. Hovorně s několika židlemi a stolem vévodila bílá mříž, jež byla z vnitřní strany zastřena závěsem. Tam někde jsou sestry. Mladé i v „důchodovém“ věku, některé vysokoškolsky vzdělané, ale také téměř analfabetky. Každá s jinou výchovou, prožitky i vzpomínkami. Veřejné mínění za branami kláštera se povětšinou domnívá, že se jedná o staré panny, ženy zklamané v lásce či osoby, které se nedokázaly uplatnit v normálním světě. Kdo jiný by taky vydržel žít v tak přísné klauzuře? Že tomu tak ani zdaleka není, dokazuje rozhovor s univerzitně vzdělanou, padesátiletou sestrou Bernardinou, která právě odhrnula záclonu. Skrz mříž mi podává ruku na uvítanou a vzápětí nabízí i tykání.

 

Už víc než dvacet let je z tebe řádová sestra. Co se odehrálo ještě předtím, než jsi složila věčné sliby?

To je dlouhý příběh. Jednalo se o tři důležité momenty. První se odehrál v mých 12 letech. Byla jsem na chodbě školy před vstupem do třídy. Podotýkám, že jsem odmala navštěvovala církevní školu, ve které vyučovaly řádové sestry. Myslela jsem si o nich totéž, co si povětšinou myslí lidé o jeptiškách, tedy, že jde o zvláštní druh lidí, že nejsou normální, a co je hlavní, že se mnou nemají nic společného. Zničehonic jsem tehdy na té chodbě ucítila touhu sejít dolů do kaple a zůstat tam v tichu před svatostánkem. Ovšem v ten moment zazvonilo a já musela do třídy. V mé dětské hlavičce vznikl chaos, jehož výsledkem bylo prosté konstatování: sejít do kaple ke svatostánku bych mohla, pokud bych byla řádovou sestrou. Ta myšlenka se nepřestávala vracet.Trvalo to do mých 14 let. Tehdy jsem si kategoricky řekla, že to byla jenom moje iluze, protože to prostě opravdu není to, co chci, a nastoupila jsem na gymnázium.

 

Tím to ale, jak je dnes zřejmé, asi neskončilo?

(smích) Ne. V mých 19 letech mě kamarádka-katechetka požádala, abych jí pomohla s výukou náboženství. Nejdřív jsem řekla „ne“, pak „možná“, a nakonec jsem souhlasila. Při výuce jsem se seznámila s místním knězem, který se mě při jedné ze svátosti smíření zeptal, jestli během dne myslím na Boha. S upřímností jsem mu odpověděla, že nikoliv. Náš rozhovor tím skončil. Ono „ne“ ve mně ovšem zůstalo jako ozvěna. Začínala jsem chápat tajemnou Boží přítomnost, která čeká na moji odpověď. Čeká, až konečně pochopím, že ho opravdu miluji. To byl druhý moment.

 

A ten třetí?

Tím bylo volání po životu v klauzuře. Připouštím, že jsem měla jistou slabost pro tento způsob života, ovšem i já jsem to brala jako vzdálení se od světa, útěk od běžného života a jeho problémů. Tento klášter jsem znala už dříve, jako katecheti jsme zde několikrát byli na rozhovorech. Při jednom z nich jsem otázku o úniku ze světa položila matce představené, která mi odpověděla tak, jak bych dnes odpověděla i já. Její slova mě však v té době nepřesvědčila. Přesvědčení totiž nemůže nikdy přijít zvenčí. Musí to být Bůh, který se nechá slyšet z nitra.

 

Což se stalo kdy?

Jedno odpoledne. Seděla jsem doma v křesle a připravovala se na zpověď. Ani v nejmenším jsem nepřemýšlela o řeholním životě či klauzuře. Měla jsem spoustu jiné práce - snažila jsem se vylovit v paměti všechny své hříchy. Znenadání se mi před očima vybavil obrázek svatostánku z klášterního kostela. Dotýkalo se mě jeho ticho, osamocenost, nepřítomnost, bezvýznamnost... V tom momentě jsem pochopila.

 

Co?

Všechno - že klauzurní život, tak divný a tolik odlišný od toho, který žijeme v dnešním světě, je připraven pro mě. Bože, ty jsi ve svatostánku pro mě a pro všechny a já v klauzuře pro tebe a pro všechny. Bylo to tak jasné. Ono je to totiž vždycky jasné už od začátku - to jenom my svou cestu často nevidíme.

 

Pak už jsi nikdy nezapochybovala? Nechtěla ses „vrátit“?

Ne! Během 27 let, co jsem v klauzuře, nikdy. Jedno „pokušení“, které mě stále pronásleduje, ale mám. Je to touha po ještě větší samotě a tichu. Chtěla bych najít ještě přísnější, tišší řád.

 

Samota, ticho - necítíš se osamělá?

Ani v nejmenším. Je tady On a On stačí.

 

Přesto ale přijdou okamžiky, kdy potřebujeme rameno někoho blízkého...

Je potřeba rozlišovat mezi osamělostí pozitivní a negativní.

Negativní, to je něco jako závrať, která zasáhne lidské srdce v momentě, kdy potřebuje oporu, pomoc, přítomnost druhého. Ta může přijít ve všech okamžicích našeho života, manželství nevyjímaje. Tady na Sicílii se dokonce říká: „Máš strach z osamělosti? Nežeň se, nevdávej se!!!“ Tuto osamělost zažíváme všichni, protože všichni toužíme po absolutnu. Ve chvíli, kdy narazíme na omezení své, ale i druhých, se dostaví prázdnota, osamělost - negativní. Ta ovšem může být přeměněna v něco pozitivního, pokud se obrátíme k Bohu - a to nejen citově, ale na základě víry. On nám dal víru, tuto vnitřní anténu, kterou bohužel často nejsme schopni zvednout.

 

Jak tvé rozhodnutí stát se jeptiškou přijali rodiče?

Máma docela souhlasila. Největší „boj“ byl s mým otcem. Já jeho rozčarování chápu - život v klauzuře se od jeho ideální představě o mé kariéře velmi odlišoval. Byl pro něho prostě nepřijatelný.

 

Změnil svůj názor?

Postupem času ano. Zvláště když viděl, že jsem opravdu šťastná.

 

Nebylo ti nikdy líto, že ty takové starosti ale i radosti se svými vlastními dětmi nikdy mít nebudeš?

Na děti jsem nikdy nemyslela, i proto, že volání k řeholnímu životu přišlo už ve 12 a půl letech. Ovšem děti mám moc ráda. Tím nemyslím jenom své synovce a neteře, ale i mladé lidi, kteří za námi přicházejí. Těším se na jejich zvědavé i zvídavé otázky a snažím se nikdy neodmítnout, když se chtějí vypovídat ze svých starostí. A věř, že děti starosti skutečně mají.

 

Jsme jenom krůček od Vánoc - jak prožíváte tyto svátky v klášteře?

Vánocům předchází advent, který je prožíván v naprostém tichu, což v překladu kromě jiného znamená žádné návštěvy ani telefonáty – vyjma závažných okolností. Snažíme se prostřednictvím symbolů, které přibližují tajemství Vánoc, co nejlepším způsobem připravit na příchod našeho Spasitele.

 

Pak přijde Štědrý den, vánoční stromeček, slavnostní večeře, dárky... Nebo ne?

Štědrý den se u nás příliš neliší od dnů ostatních – prožíváme ho v modlitbách a čekáme na půlnoc, na narození Ježíška.

Pokud si pamatuji, vánoční stromek jsme měli asi jednou, jinak ale vždy připravujeme betlém. Dárky většinou dostaneme od svých příbuzných a známých, v noci je pak v klášteře připravena pro každou ze sester jedna myšlenka. Slavnostní večeře se nekoná, protože se ještě postíme – maximálně si po půlnoci každá z nás dopřeje kousek panettone (nadýchaná piškotová bábovka, která se jí v Itálii o Vánocích – pozn. red.). Ani 25. prosince to nijak s hostinami nepřeháníme, jíme to, co je ve spíži.

Co pro tebe představují Vánoce?

(její hlas zněžní) Je to Bůh, který se ponížil. On se ve všem učinil nám podobným, ve své lásce se stal člověkem. Je to stejné, jako kdybychom se my pro svou lásku ke psovi či kočce stali zvířetem. On udělal takové salto mortale, jež by nás mělo přivést k vytržení, mělo by obměkčit každé srdce a změnit náš život.

 

Které z vánočních svátků tě nějakým způsobem zasáhly a proč?

Vzpomínám si na svoje první Vánoce v klášteře. Hned zpočátku mi nedávali velké naděje, nevěřili, že setrvám.

 

Důvod?

Byla jsem slabá a často nemocná. S první zimou jsem vážně onemocněla. Museli mě hospitalizovat v nemocnici. Naštěstí problém odstranili a všechno se urovnalo. Celou situaci jsem ovšem těžce nesla. Vzpomínám si, že jsem si tenkrát udělala svůj vlastní betlém. Byl to betlém pod mořem, s Ježíškem na dně a s figurkou člověka, který dělal „mrtvého“ na hladině. Určitě to taky znáš – položíš se na záda a necháš se unášet vlnami.

 

Proč právě tento výjev?

Domnívala jsem se, že i my musíme být jako ten mrtvý na vodě, který se nechá unášet. On ví, že se nepotopí. Během vánočního rozjímání jsem pochopila, že ani to nestačí.

 

Proč?

Protože je třeba se ponořit! Je nutné opustit sám sebe. Když trpíme, lépe chápeme a přijímáme. V té pro mě tak těžké době jsem poznala, co znamená opravdu věřit, dělat mrtvého, být odpadem.

 

???

Ano, odpadem. To jsou všechny naše prohry, slabosti, limity, které můžeme - pokud chceme - změnit, využít k dobrému. I odpad se po jistém procesu může přeměnit v hnojivo. Stejné je to i s námi. Pokud nabídneme všechny své slabosti - byť jsou to na první pohled věci hodně negativní - Bohu, můžeme je s jeho pomocí změnit.

 

Nikdy tě nenapadlo, že jsi v určitém smyslu promrhala svůj život, své hřivny? Máš rétorické nadání, mohla jsi být dobrou učitelkou...

Náš život je prohra. Tím, že se uzavřeme tady uvnitř, vlastně promrháme talenty, které nám Bůh dal. Ovšem právě tady uvnitř nás všechno zvláštním způsobem s Bohem spojuje. Je ale pochopitelné, že každý z nás se snaží poskytnout sám sobě vysvětlení, zdůvodnění svého života. Každý hledá nějaký obraz. Já jich našla několik.

 

Například?

Jsme jako kanály, které zavlažují pole. Existují kanály vnější a vnitřní, přičemž ty vnitřní nejsou vidět, ale jsou nejblíže ke zdroji, k prameni. A tak je to i s námi. Čím víc jsme schované, tím jsme Bohu blíž. Nebo tlakový hrnec. Ve vzduchoprázdnu vaří rychleji, a tak i my v osamění, tichosti chápeme dříve. Bůh nás dokáže rychleji změnit. Jsme totiž koncentrovaní jenom na něho. Všechno ostatní se snažíme vyloučit.

 

Chceme-li i my být na stejné telefonní lince s Bohem, co máme udělat? Nemůžeme přece všichni jít do kláštera...

Jistěže ne. Tak především je důležité se postit, a to nejen od jídla, ale především od rušivých jevů. Velice záleží na tom, s kým se stýkáme, co sledujeme v televizi, co čteme, posloucháme... Záleží zkrátka na hodnotě věcí, jež nás oslovují. Co nemá opravdový základ, je dobré vyloučit. A když k tomu všemu přidáme ticho, ovoce našeho snažení se dostaví. A pokud snad nemáš z nejrůznějších důvodů odvahu jít za knězem (což je další s pomocných kroků), začni číst - evangelium i jinou duchovní literaturu. Ne nadarmo se říká, že četba „vyrobila“ mnohé svaté. No a pak je samozřejmě důležitá modlitba - především vlastními slovy, nebo dokonce modlitba ticha. Tak jako se pes lísá k nohám svého pána, dělej i ty v tichosti společnost svému Pánu.

 

Je vidět, že ticho považuješ za velice důležité...

Přátelství s tichem nám pomůže dostat se do vlastního nitra. Tam - ať jsi kdo jsi - najdeš Boha. Tam pochopíš, kdo je on, a co jsi ty, jaká je tvá cesta a tvé dary. Z ticha přijdou slova, postupně se s Bohem třeba i dohaduješ, a nakonec zase přejdeš do ticha. Protože už není třeba slov, rozumíš si s Pánem intuitivně, jako se to stává lidem, kteří se milují. I beze slov vědí, jak se ten druhý cítí, co si myslí.

 

Ty jsi toho dosáhla. Jsi šťastná?

Ne.

 

Ne!?

(smích) Neděs se. Hned to vysvětlím. Nejsem šťastná jednoduše proto, že za štěstí považuju absolutní radost, a ta tady na zemi neexistuje. I proto, že tu nejsou šťastní ostatní. Jsem pokojná a klidná. Bůh je smysl mého života. A věř mi, když ho dokážeš najít, stačí ti to. Pokud se ti to nepodaří, můžeš ochutnat všechny zábavy a rozkoše světa, a pořád budeš prázdná... Ze srdce všem přeji, aby právě o těchto Vánocích zaslechli jeho volání z jesliček. „E ancora il mio amore per te, attende il tuo amore per me - A ještě pořád má láska k tobě čeká na tvou lásku ke mně...“ Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay