Kdybys mě nenaštval, nemusela bych tu řvát

Vydání: 2015/9 Ochrání Evropa své Židy?, 24.2.2015, Autor: Kateřina Šťastná

 

Od dětství nás učí, že hněv je špatný. A tak se hodně snažíme, abychom ho nedali najevo. Jenže emoce zůstává a projevuje se ještě hůř, než kdybychom ji přiznali. Co s tím? Nejen o tom jsme se bavili s psychoterapeutem MICHALEM PETREM.

O čem to svědčí, když dospělý člověk zuří, vzteká se?

Rozhodně není v pohodě. Může to mít mnoho různých příčin. Někdo vztek dlouhodobě potlačuje a nakonec to nevydrží a na nějaký podnět vybuchne. Někdo se snadno naštve a jde to hned ven. Může to být tím, že je člověk v dlouhodobě nevyhovující situaci, třeba v nefungujícím vztahu, kde je nespokojený, a projevuje se to mj. zlostí. Jasné je, že některá jeho potřeba není naplněna.

 

Mezi sedm hlavních hříchů patří hněv. Pak je tu ale i naštvání, vztek, zuřivost. Dělá mezi tím psychologie rozdíl?

Jsou to různá slova pro různé úrovně dané emoce. Některé školy by se mohly lišit v tom, jak to nazvou. Za sebe bych řekl, že hněv je silnější než zlost. Zlobím se, jsem na sebe naštvaný, že jsem si ukopl palec u nohy, hněvám se, když mě někdo podvede. Vztek je impulzivnějčí, bezprostřednější, hněv je zase dlouhodobější a hlubší. Nemám moc rád škatulkování, ale principielně je hněv emoce, která pochází z nenaplnění potřeb člověka, je nepříjemná pro něj samotného a často i pro jeho okolí.

 

Hněv tedy není vždy hříchem, ale vždy je negativní.

Nejsem teolog, ale mohu říct, že hněv a zlost je silná emoční reakce. Příčiny mohou být různé: ztrácím vliv na situaci, cítím bezmoc, někdo mě někam tlačí, mám pocit, že někdo působí na mou hodnotu, cítím se ponížený, ztrácím důležitý vztah. Když není moje potřeba naplněná, přichází mi do těla energie, abych ji naplnil, získal, co potřebuji, přemohl překážku atd. Je to snaha situaci zvládnout, zrušit ohrožení nepřítele, ulevit si od frustrace, od napětí. V tomto kontextu je náš hněv vlastně pozitivní, že něco uvolní.

 

Takže mě hněv svým způsobem i chrání?

Určitě. Zlost a hněv jsou vývojově velmi staré, přirozené emoce, které doprovázejí zdravou agresi. Když někdo bude ohrožovat mé dítě, těžko se na něj budu usmívat nebo se snažit ho pochopit. Primární a evolučně lepší reakce je ochránit, co je mi nejdražší. Stresová reakce v těle způsobí, že se mi sevřou pěsti, změlčí se mi dech, abych mohl rychle útočit – anebo utéct. To je hluboká a instinktivní emoční reakce.

 

Obracejí se na vás lidi, že jim vadí jejich hněv?

Většinou se na mě obracejí ti, kteří projevují hněv směrem ven. Přicházejí, že narážejí na potíže v rodině nebo v páru, že jsou příliš impulzivní, agresivní, něco rozbijí a že je to pro lidi v jejich okolí příliš. Myslím ale, že velkou potíží celé naší kultury je pasivní agrese, potlačená zlost. Takový člověk nekřičí, nenadává, ovšem nekomunikuje, odsekává, ironizuje. Hněv vyjadřuje skrytě, manipulativně, rafinovaně.

 

V jaké situaci už hněv člověka omezuje?

Ve většině případů v naší kultuře nenastává ohrožení života. Na mnoho spouštěčů však reagujeme přecitlivěle, jako by o ohrožení života šlo. Zlobíme se, že hrneček není na svém místě, že věci nejsou tak, jak si je představujeme. Ve chvíli, kdy vytvářím prostředí, které je pro druhého nepříjemné, kdy kritizuji druhé skrz svou zlost, ukončuji komunikaci, nadávám - není to už v pořádku, resp. jde spíše o méně konstruktivní reakci. Nebo když nadávám dětem, které se potřebují naučit, jak zvládat své emoce. Není v pořádku, když jim řeknu: ‚Seš blbej, kdybys mě nenaštval, nemusím tady řvát.‘ Děti často zažívají, že nemohou vyjádřit své emoce. Rodiče na ně mohou křičet, ale ony nesmějí. Takové děti se nenaučí vyjadřovat své emoce zrale, protože dospělí to také dělají nezrale.

 

Bude z takového dítěte vzteklý dospělý?

Záleží, jak to dítko zpracuje. Primárně když potomkovi nedovolíme, aby vyjádřil svůj hněv strukturovaným a limitovaným způsobem, nedáme mu příležitost, aby to trénoval. Současně mu podprahově sdělujeme, že zlobit se je špatné a že bychom měli být pořád milí a vstřícní. Zůstane tedy naštvaný, ovšem vyjádří to nepřímo, pasivně agresivně. Takové děti se například pomočují, zapomínají, odkládají povinnosti, nechtějí se učit, nedbají na svůj vzhled, později jdou proti rodičům více, než je zdravé, znevažují hodnoty. V kultuře, v níž jsme vychováváni, se děti učí, že zlost není správné vyjadřovat. Tím pádem ji i v dospělosti drží v sobě a pak mají tendenci vybuchovat. Anebo ji v sobě natolik potlačí, že navenek vypadají jako velmi přizpůsobiví lidé, kteří vybouchnou jednou za pět let. Ale uvnitř se užírají.

 

Jak tedy může rodič reagovat na vztek svého dítěte?

Poradí mu, že může nadávat, zakřičet, bouchnout do polštáře, říct, co si myslí, co se v něm odehrává. Ale nemůže někoho kopat, bít, ubližovat mu. Jinými slovy: je v pořádku, co cítíš, a pojďme to společně vyjádřit – slovy, činem. Současně ho učí, že všechno má své hranice, které děti, jak známo, velmi potřebují. Když se jako děti nenaučíme vyjádřit, co se v nás děje a co cítíme, projeví se to nezrale v dospělosti. Naštěstí máme v současné době mnoho poznatků, že je dobré vyjádřit emoce a nepotlačovat je. Myslím, že máme všechny informace, abychom se to naučili – a aby to naše děti uměly lépe, než to umíme my.

 

Dá se to vůbec naučit ve čtyřiceti, padesáti, sedmdesáti letech?

Dá. Je to „jen“ návyk. Začnu zvědomovat to, co jsem dřív dělal automaticky. Uvědomím si, že je v pořádku cítit emoce. A pak hledám spouštěč – ptám se, která má potřeba nebyla naplněna. Díky tomu mohu mít odstup a uvědomit si, že mám vztek, protože se vlastně bojím, že o něco přicházím, něco mě ohrožuje. Naučím se přebírat za sebe odpovědnost. Není to partner, dítě, kolega, kdo může za to, jak se cítím. Je to moje odpovědnost. Díky tomu, že si toto všechno víc uvědomuji, může nastat změna. A pak musím udělat něco pro sebe na tělesné úrovni – zhluboka dýchat, zanadávat si, zatlačit silou do zdi, vyběhat se, zaplavat si. Školil jsem v jedné firmě, kde pro tyhle účely mají boxovací pytel. Někdo si odběhne z jednání, zaboxuje si – a pak jde zpátky jednat. V té firmě už vědí, že když je člověk v emoci, stejně se s druhým nedomluví.

 

Jak mohu jako člověk naložit s hněvem druhého?

Není cestou chtít po druhém, aby přestal dělat něco, co mi vadí. Vždycky je dobré dívat se sám na sebe. Někdo mě naštval, ale je to moje emoce a moje odpovědnost, jak s ní zacházím. Než ji potlačovat, mnohem lepší je si ji uvědomit, sám sebe zklidnit a skrze to vytvořit prostor, aby se mohl zklidnit i druhý.

KATEŘINA ŠŤASTNÁ

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma, Rozhovory

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay