Kdybych zalhal, táta by mě zabil

Vydání: 2007/37 Jak odpustit, když to nejde?, 11.9.2007, Autor: Antonín Randa

Příloha: Doma

SWernerem Ličkou jsem měl schůzku v jedenáct dopoledne „pod orlojem“. S významnými osobnostmi to někdy bývá tak, že na ně novináři čekají i desítky minut, ale v tomto případě kohout ani pořádně nezakokrhal a jeden z nejslavnějších československých fotbalistů sedmdesátých let už na mě mával. Sedli jsme si přímo na náměstí, dali si minerálku a rozhovor mohl začít.

Pane Ličko, všiml jste si, že ve fotbale jsou běžné termíny a rituály známé spíše z náboženského prostředí? Brankář má svou svatyni, trenér se snaží neurazit fotbalového pánaboha, hráči se před zápasy křižují...

Ano, všiml. I ve fotbalovém prostředí existuje víra, i když různě prožívaná. Měl jsem možnost být v jedné šatně s černochy, muslimi, indiány. Nikdy jsem se neptal, jakou mají víru, ale jací jsou, co v životě dělají, jaké vyznávají hodnoty. V minulosti jsem trénoval v Polsku. Vytáhl jsem si tehdy do prvního mužstva amatéra ze čtvrté ligy. Když dal první gól, podíval se k nebi a pokřižoval se. Pak se mi svěřil, že jeho otec zavraždil matku a dostal patnáct roků. Ten gól poslal své mámě. Ano, jsou hráči, kteří se křižují a ani nevědí proč, ale když u někoho vidím, že to jde od srdce, respektuji to.

Když jste byl dítě, vítězil u vás kostel nebo fotbal?
Pocházím z věřící katolické rodiny, takže do kostela se chodilo. V rodině se traduje příběh, že můj děda v šesti letech spadl ze stromu a na dlouhých sedm let oněměl. Moje prababička se pak chodila modlit do Čenstochové a když mu bylo třináct, stal se zázrak a vrátila se mu řeč. Z dětství si také pamatuji, že jsme v neděli vytáhli to nejlepší oblečení a šlo se na mši. Mně se moc chodit nechtělo, radši jsem si hrál v parku. Nejvíce mě tehdy ovlivnil děda. Když jsem byl u něj, musel jsem mu vždycky odříkat růženec a on mi za to dal bonbón. Děda v životě neřekl sprosté slovo. Byl pro mě svatý člověk.

Byli vaši rodiče přísní?
Myslím, že tak přiměřeně. U nás je dodnes nejtěžším prohřeškem lež. Můj otec mě v životě zbil třikrát. Já jsem svého syna Mária nezbil nikdy, jenom jsem do něj jednou trošku žďuchal, a do druhého syna Marcela třikrát. Za lež. Za těžkou lež. Kdybych já takto lhal mému otci, tak by mě zabil.

Měl jste v období dospívání nějaké fotbalové kamarády, kteří také inklinovali k víře?
Nejvíce vzpomínám na Honzu Bobčíka, kterého jsem potkal v Baníku Ostrava. Byl na svatbách mých kluků a dodnes si často voláme. Vstával na první mši od šesti hodin a pak vyrazil na trénink. Nakonec v devatenácti letech odešel, i když byl vynikající hráč. I dnes po třiceti letech vzpomínám, jak jsem se ho ptal: Honzo, co uděláš, když ti holka zahne? On řekl: Tož jí odpustím, je to lidské. A co když ti zahne podruhé, potřetí, popáté? On mi na to říká: Kurvu bych si nevzal.

Vaše jméno je hodně spojené s Ostravou. Jarek Nohavica o Ostravě zpívá, že je to region rázovitý. Je to pravda?
Ostravsko je opravdu rázovité. Vemte si úspěšné lidi Ostravy. Oni až na nějakou tu výjimku zůstali normální. Včera jsem seděl na zápase vedle Jarka Nohavici. To je tak krásně normální člověk, že je to až neskutečné. Hanka Zagorová, Marie Rottrová a spoustu jiných lidí – umí se rozdat.

Korupcí zasažený fotbal má však k takové idyle hodně daleko. Jak si vysvětlujete, že lidé namočení do úplatkářských skandálů nejsou ve fotbale morálně diskreditováni, ale je to spíše naopak – pohlíží se na ně jako na ty, kteří v tom umí chodit?
Je to tím, že fotbal neřídíme my, fotbalisté. Fotbal se stal fenoménem a tvrdým obchodem. Znám spoustu čistých fotbalistů i odborníků, ale ti fotbal neřídí, protože je to pro ně příliš vysoko. Já osobně se do těchto výšin ani dostat nechci, protože je to způsob života, který mi nesedí. Nikdy se nesnížím k tomu, abych koupil zápas nebo umístění.

Dá se říct, že ve fotbale jsou dvě skupiny lidí – ti, kterým jde o sport a potom ti, kteří jen chtějí za každou cenu vydělat?
Dá, se to tak říct. Ovšem špičky, o kterých hovoříme, tu špínu třeba vymyslí, ale nedělají. To znamená, že tu musí být někdo, kdo ji za ně udělá. Už jste slyšel, že by třeba nachytali prezidenta klubu, že by šel koupit zápas? Na to jsou jiní. Když to vztáhnu na sebe – můj vztah k rodině je velmi silný. Kladl jsem si otázku, zda bych byl schopný pro ni třeba něco ukrást. Zjistil jsem, že ne. Nejsem zkrátka ten typ.

Nějak mi nejde dohromady, že člověk s vaší povahou dělá generálního manažera prvoligového klubu. Co děláte, když se třeba dozvíte, že váš příští zápas bude ze strany soupeře podmáznutý?
V mém nejlepším trenérském období v letech 1997 až 2000, kdy jsme měli s mužstvem skvělé období, jsem věděl všechno. Kdo si koho chtěl koupit, jak se to udělá, kdo komu volal. U nás byla většina lidí čistá, ale i my jsme věděli, že to nejsou všichni. Některé věci vyplynou časem. Dozvěděl jsem se třeba, že i významné osobnosti československého fotbalu byly podpláceny. Takové věci vás dostanou do reality života. Já tomu čelím tím, že se snažím vyniknout čistotou a odborností.

Setkal jste se s korupcí v aktivní kariéře?
Jako hráči se mi stalo, že jsem jedno utkání nehrál. Bylo mi to divné, protože jsem byl tehdy důležitý. Najednou jsme dostali gól a trenér říká: Běž se rychle rozcvičit, musíš dát gól. Říkám: Jasně, jdu tam a dám gól. Než jsem se dostal na hřiště, trenér zase přiběhl a povídá: Wernere, tak ne – gól dát nesmíš. Bylo mi to divné. Pak jsem pochopil, že utkání mělo skončit remízou.

Jeden z vašich největších sportovních úspěchů bylo vítězství na olympijském fotbalovém turnaji v roce 1980 v Moskvě. Jak na něj vzpomínáte?
Tehdy byli čtyři favorité: Jugoslávie, NDR, Rusové a my. Ve finále jsme porazili Němce. Já jsem byl v mužstvu takový bavič. Kluci v parku po mně například chtěli, abych udělal Hitlera. A tak jsem si stoupnul vedle pomníku Vladimíra Iljiče Lenina, mluvil jsem německy a dělal Hitlera (Werner Lička vstává a scénku předvádí). „Politický“ na mě tenkrát křičel, ať neblbnu, že nás všechny zavřou. Tehdy byla na olympiádě kvůli studené válce hodně vypjatá atmosféra... To ano. U hotelu jsme měli pětimetrový ostnatý drát, všude stáli policajti. Dělat legrácky mi to ale nezabránilo. Když jsme z hotelu vycházeli, s klukama jsem se vsadil, že policajtům zmizím. A opravdu jsem se jim ztratil a pak sledoval, jak ochranka pobíhá a do vysílaček volá: Tady orol, tady orol. Hráči z toho měli srandu.

Byl jste takovým bavičem i v Baníku Ostrava?
Také. Například jsem se naučil od pana Čejky dělat slepici (Lička dělá hlavou typické pohyby opeřence a mává přitom „křídly“). Tehdy v Baníku jsme si říkali přezdívkami a měli jsme zvířecí jména. Spoluhráč Rosťa Vojáček byl Kohout a já jsem mu dělal Slépku jako jeho družku. To moje číslo ho hrozně štvalo. Jak jsem ho začal dělat, celá kabina se smála.
Jednou zase – bylo to před zápasem se Spartou – jsme měli soustředění. Vedení klubu se sešlo v loveckém zámečku. Seděli u velkého stolu a vládla tam důstojná atmosféra. Najednou do místnosti vešla kočka. „Hele, Libor přišel,“ řekl někdo v narážce na přezdívku dalšího spoluhráče. Všichni se začali smát a kamarád mi řekl: Že ji nehodíš Liborovi do polévky? Držel jsem kočku nad polévkou, až si do ní sama sedla – líbilo se jí asi to teplo, a jak máchala ocasem, celé vedení bylo v mžiku od polévky. Utkání jsme tenkrát vyhráli 2:1.

Vraťme se ještě k náboženství. Prošel jste kus Evropy a v některých klubech využívají služeb kněze. Jakou s tím máte zkušenost?
Je to různé. Třeba ve Francii a Belgii se mi zdálo, že jde o čistou víru, naopak v Polsku mi to přišlo umělé. Když jsme jeli autobusem kolem kostela, modlili se v něm i ti, kteří byli schopni největších špinavostí. Pokud je u mužstva kněz, je důležité, aby byl součástí týmu. Zrovna v Polsku jsme takového měli. Shodou okolností nám v té době zemřel šestnáctiletý kluk při utkání, takže jsme ho společně pochovávali. Na to se nedá zapomenout.

Myslíte, že našemu fotbalovému prostředí by takový kněz pomohl?
Víte, mně se líbila letos na Velehradě přednáška Maxe Kašparů. On přesně vystihl, jak je důležitá přítomnost psychologa v týmu, ať už je to kněz, nebo není. Měl jsem v týmu jednoho Srba. Za války viděl, jak mu podřezali jeho sestru i matku. Potřeboval to někomu říct... Jednou mu jeden ožrala řekl: „Ty zkurvysynu,“ on si myslel, že uráží jeho matku, a tak ho zbouchal. Ale jinak to byl šikovný hráč. Takový Honza Bobčík – jak jsme o něm mluvili – byl jako kněz u mužstva super. Jenže v době, kdy jsem byl v zahraničí, ho v Baníku nechtěli, a teď už je pozdě.

Škoda, mohl vám tam nahoře udělat i trochu protekci, třeba byste pak s Baníkem získali titul?
Já věřím v to, že když lidé najdou své místo v životě, je to dar od Pána Boha. A já to teď aktuálně prožívám v Ostravě. Věřím, že tady mám být a že v blízkých letech uděláme s Baníkem velký úspěch. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay