Vydání: 2005/4 Ztráta jednoty, 18.1.2005, Autor: Aleš Palán

Musím přiznat, že bývám podobně velkorysý jako tatínek. On ovšem dal svůj obchod dohromady a byl v této činnosti velice nápaditý. Ani obchod ani peníze pro něj nebyly to nejdůležitější: byl to velice kultivovaný člověk, hodně četl a každý den chodil do kostela. V obchodě seděl skoro pořád a spousta zejména starších lidí si přišla koupit třeba žárovku, kterou vůbec nepotřebovali, jen proto, aby si s ním mohli popovídat.

Tatínek se sice do konkurzu dostal, ale brzy se z něj vyhrabal, obchod dál vzkvétal a nakonec ho předal mým bratřím. Co se týče hospodářské situace kláštera, dala by se jistě zlepšit, ale v mnohém se už se tak stalo - když jsem začínal, měli jsme peníze sotva na dva platy dopředu; dnes můžeme na naši školu každý rok přispět částkou 600 tisíc eur.

Co mě na Anselmovi z Canterbury fascinuje, je jeho nesmírný cit pro teologii. Říká, že víra se ubírá cestou rozumu, a skutečně: víra vyžaduje, aby byla pochopena. Teologie sv. Anselma ale neobsahuje jen racio, nýbrž má i významný rozměr modlitby. O Anselmovi se říká, že byl velice milý člověk, jeden z nejlaskavějších lidí své doby. Zda mu ale v této věci dostojím, nedokážu posoudit.

V roce 1964, když jsem vstoupil do kláštera, jsem nebyl spokojen s tím, jakým způsobem nám byla nabízena modlitba - proto jsem začal se zenem. Teď už se jím nezabývám, ale rád se modlím Ježíšovu modlitbu. Metoda zenu pro mě byla vždy cestou, jak se hlouběji nechat prostoupit Ježíšovým duchem. Základy každé meditace jsou podobné: ani staří mniši ji nevynalezli, jen převzali, co nacházeli u staroegyptských kněží. U všech náboženství hovoříme o jakési mantrické modlitbě, kdy se dech spojujeme s konkrétním slovem. Je tomu tak nejen u hinduismu, dělají to i křesťané se slovy Písma svatého. Zenová meditace velice rychle přistoupí k totálnímu mlčení a v tom mi připadá chladná. Ježíšova modlitba je mnohem vroucnější.

Mlčení je velice důležité i v křesťanství, ale vždy začíná slovem. Teprve slovo přechází v mlčení.

Kdo hodně dává, musí také vnitřně přijímat. Mnozí kněží dávají mnoho a myslí si, že proto potřebují hodně lidské náklonnosti a sympatií. Pro mě je ale důležité čerpat ze zdroje Ducha Svatého - pak mohu hodně dávat, aniž bych byl vyčerpán. Kněží, kteří čerpají z vnějších zdrojů, se mohou dostat pod tlak: touží být oblíbení, za každou cenu chtějí mít všude úspěch. Takovým zkaleným pramenem může být i to, pokud si kněz plete své farní společenství s maminkou: chce být takovým milovaným synáčkem a sebemenší kritika ho pak totálně zdrtí. Pokud se cítím vyčerpaný, měl bych to brát jako signál, že čerpám z nějakého zkaleného pramene, a zamyslet se nad tím. Panuje ale rozdíl mezi vyčerpaností a únavou. Existuje i „dobrá“ únava: sice se cítím zničený, ale je mi dobře, protože vím, že jsem pracoval pro druhé.

Doufám. Vždycky, když jsem hodně intenzivně pracoval, musel jsem sejít hluboko dovnitř a nalézt rovnováhu.

Pokud se týká správy kláštera, tam skutečně nemám přesčasy. Den před svou poslední návštěvou České republiky jsem se ale z Lipska vrátil někdy ve tři čtvrtě na jednu v noci a ráno ve čtvrt na šest už jsem seděl na volantem. To jistě přesčasy jsou. Když cítím, jak se na mne valí termíny, taky ztrácím klid.

Lícem je jistě duchovní stránka. Duchovní život je plodný a smysluplný jedině tehdy, když spoluvytváří běžný hmotný život. Mým úkolem v klášteře je utvářet tento prozaický svět i z duchovní stránky. Je pro mě důležité, aby se našich 280 zaměstnanců cítilo dobře a měli jistotu práce. Je pro mě důležité zacházet s penězi kreativně, aby mi finance nezačaly určovat život. Proto jsou pro mne problémy, které přináší hospodářská správa kláštera, neustálou duchovní výzvou. Hovořili jsme o občerstvujícím a očišťujícím prameni Ducha Svatého. Když pracujete, dostanete se do kontaktu s emocemi druhých lidí a ty vás někdy pošpiní. Znám spoustu firem, kde takové „emocionální znečištění životního prostředí“ páchá velké škody. Já se snažím své emoce v meditaci pročišťovat tak, abych prostředí kolem sebe nekalil.

Moje vnější slupka může staré mnichy připomínat. To, co je u nich ale důležité, je jejich vnitřní vyzařování.

Vousy jsem si nechal narůst před dvaatřiceti lety jako protest proti úzkoprsému zacházení s námi mladými v klášteře. Dnes to ke mně už patří a oholit se by nebylo nijak jednoduché.

Rozhodně.

Existuje spousta témat, která mě neoslovují. Příkladem mohou být politická témata nebo otázky struktur v církvi. Pomáhat lidem, aby žili život víry, je něco jiného.

Když něco podobného přijde, pochopitelně se nad tím zamýšlím; nechci být jednostranný. Pro mě je nejdůležitější víra. Už staří mniši velice správně v modlitbě a rozjímání poznávali sebe sama. Ke zdravému duchovnímu životu patří i zdravá dávka psychologie. Ta je pro mě pouze nástrojem, jak lidi přivést ke smyslu víry. Nevypovídají ovšem vámi zmíněné námitky něco nejen o mně, ale také o těch lidech, kteří takové připomínky vznášejí? Při čtení některých knížek o náboženství vnímám, jak se jejich autor doslova zabarikádovává v určité konstrukci, jeho srdce ale necítím.

Samozřejmě. K nám do kláštera přichází hodně psychologů, aby požádali o duchovní doprovázení a svátost smíření. Je to něco, co pokládají za velmi důležité, protože se to nachází na jiné rovině než terapie. Jsem přesvědčen o tom, že je zapotřebí intenzivního dialogu mezi kněžími a psychology.

Jestliže kněz žije zdravým duchovním životem a zůstává v pravdě sám před sebou, pak psychologa zpravidla nepotřebuje. Pokud vnímá, že se dostává do konfliktů, ozývají se stará zranění a nastává onen syndrom vyhoření, pak je smysluplné pomoci psychologa využít.

Mohu si jen představovat, že třeba měli ve zpovědnici nějakou špatnou zkušenost - třeba mohli od kněze pocítit okamžité odsouzení - nebo zpovědnici vidí jako něco staromódního a ani nedoufají, že by v ní mohli nalézt pomoc. Pro církev je to výzva: musíme přemýšlet nad tím, proč se lidé neodhodlávají mluvit otevřeně o svých problémech. Jedním z vysvětlení může být to, že církev příliš posuzovala a odsuzovala. Od psychologie se v tomto směru můžeme učit. Když někdo začne mluvit o svých vinách, nehodnoťme ho! Lidé potřebují v první řadě vnímat, že jim druhý rozumí. Pak je možné jít s celou věcí za Bohem a podívat se, co se dá dělat dál.

Jistě. Myslím, že lidé, kteří dotazy na internetové linky píší, by nejen nešli do zpovědnice, ale nešli by ani do nejbližší psychologické poradny. Internet jejich anonymitu dokonale chrání - to ovšem umožňuje i zpovědnice. Známe rozhovor, kdy sedíte naproti knězi podobně jako proti psychoterapeutovi při návštěvě ordinace, a pak zpověď ve zpovědnici, kdy se ti dva navzájem nevidí. Obě dvě formy mají své oprávnění.

Anselm Grün se narodil 14. 1. 1945 v německém Rhöru. V devatenácti letech odmaturoval a vstoupil do noviciátu k benediktinům v Münsterschwarzachu. V letech 1967-71 studoval filozofii a teologii v St. Ottilien v Římě, v letech 1974-76 studoval ekonomii v Norimberku. V roce 1974 byl promován na doktora teologie, o rok později vyšla v Německu jeho první kniha; první Grünův text přeložený do češtiny vyšel pod názvem  Modlitba jako setkání v Karmelitánském nakladatelství v roce 1993. Již více než čtvrt století Grün pracuje jako správce opatství v Münsterschwarzachu, vedle toho se věnuje práci s mládeží, přednáškové činnosti, vede duchovní rekolekce pro  kněze a řeholníky v krizových situacích a píše knihy, kterých už bylo vydáno kolem stovky.