26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

'Kdo za to může!'

24. 7. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/30 Jak vychovat děti ve víře?, 24.7.2007

Určitě všichni známe ty občasné rozklady o překážkách šíření víry (nebo o jiných podobných „velkých“ tématech), kde se nám více či méně „sofistikovaně“ sděluje, že nebude-li pršet, nezmoknem. Toto překvapivé oznámení – a to nelze přehlédnout – bývá navíc téměř vždy zatěžkáno komplexy, potlačenými ambicemi a strachy autora, plynoucími ze zakrnělé víry a evidentně mizivé duchovní praxe. Příklady by se samozřejmě uvést daly, nemyslím ale, že by to bylo ku prospěchu věci. Zůstaňme proto raději u této obecniny, kam si každý může dosadit svou perlu sám. To, že tyto lamentace nakonec vždy odkládáme navzdory jejich slohové vypulírovanosti a občasným zábleskům espritu jako znechucující ztrátu času, není jenom proto, že rozžvýkají a znovu vyvrhnou nic, ale hlavně proto, že podstatu problému ani nezahlédnou. Nejenže neřeknou nic nového, ale takříkajíc ani starého.
Pokud člověk chce opravdu poctivě už jenom začít nazírat tento tajemný fenomén (překážky šíření víry), nesmí přehlédnout jednu skutečnost. Nesmí pominout fakt, že z křesťansko-existenciálního hlediska (tj. já v organismu Kristovy církve a v čase svého života) největší překážkou šíření víry jsem já sám. Jestliže toto neuvidím, začnu se vysouvat ze středu pravdy. A to je osudná mýlka, která pak způsobí, že „problém překážek šíření víry“ nezačnu řešit u sebe a od sebe, což jedině bych měl, ale u druhých (to je ostatně princip inkvizice): začnu se rozhlížet, kdo že za to může. Sebe jaksi při té námaze přehlédnu.
Když člověk totiž aspoň na chviličku poctivě nahlédne do svého nitra, pod povrch zdání a předstírání, nutně se musí hrozit nad množstvím překážek, nánosů, barikád a brodů, které tam zahlédne a které znemožňují naši vnitřní prostupnost pro Boží působení a v důsledku i autentickou komunikaci s lidmi. Tudíž tvoří „překážku šíření víry“. Jedinou, za niž mám skutečnou odpovědnost. Jedinou, kterou musím opravdu řešit.
Nejsem otevřený, čirý, průchozí, jak bych měl být. Jsem zakalený a ucpaný. To je ten problém, na kterém bych měl pracovat. Myslím, že každý (kdo se nerozhodl pro zlo) to takto cítí, jen to více či méně urputně zasouváme do sklepení.
Když však s tím začnu něco dělat, okamžitě pochopím, že jde o práci „na plný úvazek“ a doživotně. Což naprosto vyloučí postoj, kdy vlastní nepřiznanou nečinnost v této oblasti začnu – jak už bylo řečeno – „řešit“ na jiných. Na těch, kteří „za něco můžou“ (každý totiž za něco může). Velice rychle pak ve vlastních očích ztratím legitimaci k takto svrchovanému postoji nad osudy bližních, protože nahlédnu, že ta patří jenom Bohu. Takže ti, kteří takto kriticky šmírují a šmejdí v cizích životech, se staví na Boží místo, zatímco mají řešit sebe a nedělají to (L 18,10–14). A k tomu ještě jim jejich humpolácká vlezlost brání i jen tušit, že každý jednotlivý člověk má ve vztahu k Božímu království svou specifickou cestu, jejíž vrstevnatou variabilitu a proměnnost zná opět a zase jen Bůh. Ten také jediný vyhodnocuje v jejím rámci všechny ztráty a nálezy. A víme, že Bůh není nevrlý farizej, víme, kdo je (1 J 4,8).
Prostě, dokud si nezačnu uvědomovat tyto samozřejmosti, nejsem s to cokoli z lidského jednání dobře vidět a aspoň něčemu z toho porozumět. Bez přijetí této skutečnosti, že každý ze svého hlediska, z bodu své existence, je jediný škůdce v této oblasti, o kterém sám aspoň trochu něco ví, nelze rozumět absolutně ničemu z toho, co tvoří příběh a výzvu křesťanství. – Nelze rozumět vztahům, když ani nevidím jejich skrytý zákal, nelze rozumět hroznému fenoménu utrpení, ale hlavně: nelze ani jen vzdáleně osobně pochopit a uchopit něco ze smyslu Kristovy oběti.
Bez přijetí a ztotožnění se s touto skutečností (nutnost vidět a řešit problém sebe) jsem prostě mimo pravdu, jsem „vně sebe“, vykloubený jak v teorii (v původním smyslu, čili „zření Boha“), tak v životě: nemůžu správně přistupovat k jinému člověku, natož ho hodnotit, neřku-li soudit. Pohybuji se pouze v „atmosférách“, podstat se vůbec nedotýkám.
Odevzdat zbytek času svého života Bohu je jediná možnost, jak vyváznout při tomto prozření ze skličujících a deprimujících stavů a pocitů. Je to ale také jediná šance udělat ještě kus skutečné práce pro Boží království, protože bude probíhat na pravdivém základě. Třeba tichou a vytrvalou modlitbou, o které nikdo neví (Mt 6,6). Protože u ní není určující naše kvalita, ale právě ta vytrvalost a neodbytnost (L 11,5–8). Takto budeme „najati na vinici“ aspoň v poslední hodině (Mt 20,6). Nikdo z nás totiž neví, která to je.
Blažej Juřena
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou