Kdo vidí víc, aneb Kdo je vlastně nevidící?

Vydání: 2009/1 Věžní hodiny, 31.12.2008, Autor: Karolína Peroutková

Lidé od narození slepí se nemohou samostatně výtvarně vyjadřovat. Mohou jen napodobovat díla zdravých – nelze přece ztvárnit to, co člověk nikdy neviděl. Tento postoj, obecně rozšířený nesmysl doprovázející tvorbu zrakově postižených, zcela popřel Štěpán Axman. Vymyslel unikátní techniku ATM, díky níž nevidící lidé vytváří svá osobitá díla s ojedinělou symbolikou.

Co uděláte jako první, když přijde člověk nevidící od narození a chce se naučit ATM?

Zjistíme, jak je na tom s hmatovým viděním. Každý nevidící má ruce jinak naučené – ten, kdo je od malička bojácný v poznávání světa přes své ruce a spíš se spoléhá na informace od jiných, je u nás trochu znevýhodněný. A naopak, kdo musí sám sbírat údaje o svém prostředí (většinou nemá tak dobré rodinné zázemí), je na tom paradoxně lépe. Pak dotyčnému nastavíme osobní výukový plán a začneme s  hmatovou matematikou.

Co to je?
Díky hmatové matematice se nevidící seznamuje s proporcí lidského těla a prostřednictvím toho pak se vším okolo sebe. Základní měřící jednotkou hmatové matematiky je hmatový had – když hlínu mačkáte v dlani, za chvíli vám vyleze měřítko vaší dlaně. Podle velikosti ruky dlaň formuje hlínu mačkáním a výsledek většinou odpovídá tloušťce prstu. Trénink hmatové matematiky pak začíná na nádobách, kde je nejjednodušší počítání. Nevidící si spočítá, kolik hadů tvoří výšku a šířku nádoby, kde je umístěno ucho, aj. Pak se učí modelovat obličeje, hlavy postavy.
Jde v podstatě o řemeslo, naši zájemci o výuku by měli být lidé, kteří chtějí dělat rukodělnou činnost. Mohou v sobě objevit výtvarný talent, ale to už je nadstavba, základem je řemeslo. ATM je na stejné úrovni jako dřív košíkářství – klasická práce pro nevidící. Výhodou ovšem je, že skrz hmatovou matematiku se naučí prostorově poznávat vše okolo sebe.

Jak se to projevuje prakticky?
Kdybyste byla nevidící od narození a někdo by vám řekl: „Jste v místnosti, která je 3x tak vysoká jako vy,“ asi byste si to nepředstavila. Naši studenti ale vědí, kolik hadů tvoří lidskou hlavu, postavu, dokáží si představit velikost toho, co stojí před nimi. O prostoru tak mají vlastní představu, ověřenou svýma rukama.

Ve vaší pracovně máte modely lidských hlav (viz spodní fotografie). Podle nich se studenti učí modelovat obličeje?
Ano, ale nepoužíváme sochy, které vytvořili vidící lidé. Naši hmatovou banku tvoří modely, které dělali nevidící, a to převážně od narození. Takže studenti přejímají zkušenosti svých kolegů, ne zkušenosti vidících. Ideální pak je, když ohmatají sami sebe nebo jiné živé modely, ale tohle většinou nevidící od narození neradi dělají – ať už z důvodu studu nebo vydání se všanc. Je docela běžné, že hmatově nepoznají ani vlastní mámu.

Proč?
Můj názor je, ale nechci jej tvrdit jako dogma, že to mají na svědomí nejrůznější internátní mateřské školky. Tam máma není a sahat na vychovatele nikdo moc nebude. Navíc, sama máma k sahání na věci moc nevybízí – spíš říká: Nesahej na to, je to špinavé. Tak usměrňují děti i na internátech a všude, kde nevidící vyrůstají. Hygiena se samozřejmě dodržovat musí, ovšem taková omezení nejsou pro nevidící děti příliš šťastná.
Mimochodem, nejen tenhle smysl je dnes u nevidících potlačen – také čich kvůli moderním intim voňavkám zcela zapadá. Pro slepé novorozeně je první kontakt hmatem a čichem. Máma voní po mléku, k tomu se přidávají vůně nejbližších, domova. Dneska se ovšem za vůně považuje smrad, čichem rozlišíme druhé maximálně podle značky kolínské.
Také počítače nevidící částečně znevýhodňují. V mnohém sice ulehčují život, ale při práci s nimi dominuje sluchový kontakt, hmatový a čichový vjem se ztrácí. Takže čím víc se nevidící fixuje na počítač, tím víc vlastně slepne.

Slepíši nyní vystavují díla nevidících autorů z mezinárodního výstavního cyklu Bible. Zaujala mě socha Jonáš a velryba – torzo ryby, z jejíž tlamy trčí lidské nohy. Jak může takový výjev ztvárnit nevidící člověk? Doposud jsme mluvili o nádobách, hlavách, postavách, ne o dramatických situacích.
Shodou okolností máme dvě sochy zpodobňující tento výjev. Obě vytvořily dívky od narození nevidící, jedna pochází ze Slovinska (právě její sochu zmiňujete), druhá z České republiky. A je to na tom dobře vidět: autorka ze Slovinska, přímořského státu, ztvárnila rybu zcela jinak než ta naše, která rybu zná nejčastěji jako kapra, ležícího o Vánocích na prkýnku.
Ryba autorky od moře je jakoby plovoucí, ryba od české autorky je ležící. Takže je důležité, v jakém prostředí nevidící žije, stejně jako doplňující informace, které nevidící buď doluje sám ze sebe, nebo požádá o pomoc vidícího. To udělala česká autorka – využila informací od vidících lidí a na její soše je to poznat: z tlamy ryby čouhá Jonášova hlava a jakoby s rybou komunikuje. „Mořská“ autorka naopak tvořila zcela sama, nenechala se nikým ovlivnit a její Jonáš je prostě sežraný. Z tlamy čouhají jen nohy.

To je úplně odlišná symbolika, než jakou známe my vidící.
Zaplať Pán Bůh za to. Nejhorší by bylo, kdybychom o ni nevidící připravili. Našim úkolem tady v Tasově je, abychom udělali všechno pro to, aby si nevidící nemysleli, že jejich vnímání a vidění je méněcennější než zrakové a dokázali si ho udržet.
Vedle vás jsou dvě sochy koní (viz horní fotografie) od autorek od narození nevidících. I tady je dobře vidět, jak nevidící vnímají: jeden kůň je čistě hmatový – autorka se nenechala nikým ovlivnit, druhý je dělaný na základě informací – autorce vidící popsali, jak vypadá kůň. Když vám zavážu oči, v soše, která je dělaná podle instrukcí vidících, koně nepoznáte, kdežto v té druhé ano. Je to proto, že hmatový kůň je opravdu dělaný čistě hmatem. Jeho autorka nikdy neviděla koně, nedostala o něm žádné informace, do své práce si nenechala mluvit a udělala jen to, co na koni nahmatala sama. Takže vymodelovala uši, které nejsou vzpřímené – protože když koni sáhnete na uši, nemá je vzpřímené. Vymodelovala hřívu přilnutou k tělu – protože hříva u koně je vzpřímená, jen když kůň poskakuje. A když sáhnete koni na zadek, je to pro něj příjemné a ocas vytrčí. Pokud se jen díváte, ocas mu volně visí. Když hladíte koni hlavu, musíte ho jó znát, abyste si mohla sáhnout až na hubu, takže končíte na očích. Pro koně jsou charakteristické nadočnicové oblouky, na nichž se ruka zastaví, a vychutnává si to. Ne na nozdrách, protože tam to koni příjemné není. Vidící člověk proto vymodeluje nozdry a je pro něj důležitá i protáhlá koňská hlava, kdežto pro nevidícího jsou důležité hlavně čelo a uši, už se nezabývá nozdrami. A celkově, když si saháte na koně a nevidíte jej, je to něco vysokého, velkého a objemného. Kdežto když si jej prohlížíte očima, vnímáte koně jako celek, který je vyvážený.

Vaše sochy dokazují i to, jaké má člověk v sobě netušené možnosti osobitého projevu, které ale nevyužívá…
Přesně tak, to je náš hlavní cíl a doufám, že se nám neztratí. I když, čím víc rozšiřujeme naši techniku mezi lidi, tím víc o tuhle možnost přicházíme, protože učitelů, kteří jsou natolik dobří, aby dokázali nevidícímu žákovi nechat jeho samostatnost, je velmi málo. Takový učitel musí mít kromě praxe i pokoru, protože svému žákovi dává přednost před sebou samým. A pokora je dnes všeobecně vnímaná jako slabost.

Kolik výtvarníků vzešlo z vaší školy?
To je těžké. Většinová veřejnost, když vidí jakýkoli výrobek nevidícího, který není sériový nebo příliš standardní, hned jej vnímá jako umění. První reakcí je údiv, že nevidící to vůbec dokázal. Když se navíc naučí řemeslo, které má hodně výtvarných přesahů (jako třeba to naše), jsou lidé ohromeni tím, že nevidící člověk dokáže vymodelovat lidskou hlavu, a autora vnímají jako umělce. Bude trvat ještě nějaký čas, než soch od nevidících bude tolik, že se bude oceňovat jejich kvalita stejně jako u klasických výtvarníků. Tenhle problém hodnocení je obecně u všech zdravotně postižených: Když něco dokážou, jsme ohromení, protože „my jsme ti dokonalí“.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay