Vydání: 2011/14 Almužna, 30.3.2011, Autor: Miloš Szabo

Kráčeli jsme spolu zasněženou Grohovou ulicí v Brně. Vstoupili jsme do kostela Svaté Rodiny. Zde v předsíni poklekl a s nefalšovanou něhou mi představil místo, kde již desítky let varhaničí. Pak jsme se rozloučili a já ho ještě ze svého auta zahlédl kráčet chodníkem zpět domů. Málokdo by v něm hádal velkou hvězdu našeho operního nebe. V hlavě mi zněl rozhovor, který jsme právě dotočili. Bylo o čem a o kom přemýšlet… Richard Novák.

Na varhany vás naučil hrát otec. Byla i maminka hudebně nadaná?

Určitě ano. V té době, zvláště na venkově, byli všichni nadaní, každý si zpíval. Nebylo rádio, televize, diskotéky ani ty oblbující walkmany, zkrátka lidé nebyli vystaveni současnému hudebnímu světu, který člověka ohlušuje. Většina populace je dnes zahlcovaná tím, čemu se říká populární hudba. A řekl bych, že její nadbytek otupuje vlastní vnímání hudby. Kdežto tehdy si lidé zpívali, ať to bylo v kostele, na poli anebo doma při práci. Nebylo to pasivní poslouchání hudby, bylo to aktivní – možná sice jednoduché, ale přece jen – její prožívání.

Nechtěli z vás mít rodiče kněze?

I když mi to výslovně neřekli, myslím, že po tom toužili. Vycítí se to. Můj otec byl z deseti dětí a určitě už v jeho rodičích někde existovalo přání, aby některé z nich bylo knězem. U mě moje povolání nevzniklo náhle, vyvíjelo se pozvolna. Chtěl jsem se sice zabývat muzikou, ale jako dítě z venkova jsem neměl šanci získat technické základy hry na hudební nástroj na takové úrovni, abych mohl jít dál studovat na konzervatoř. Takže v době mé maturity byla ve mně na jedné straně velká touha po muzice, na druhé straně touha studovat. A protože jsem žil v prostředí, které ke kněžství do jisté míry svádělo, bylo přirozené, že jsem se i já myšlenkou na kněžství vážně zabýval. Bydleli jsme hned vedle karmelitánského kláštera a P. Metoděj Minařík byl pro mě ztělesněním člověka, jakým jsem i já tenkrát chtěl být.

Vzhlížel jste k němu?

Z mého pohledu to byl jednoznačně svatý člověk. A to svatý nechápu jako vybledlý obrázek, on se od lidí neizoloval, on s lidmi žil. Uměl udělat snad každou práci, sportoval, hrál s námi volejbal… Byl to jedinečný člověk a určitě můj velký vzor v dobách dospívání.

Teologii jste nedostudoval. Mělo přesto pro vás její studium smysl?

Po roce, který jsem tam strávil, se brněnský konvikt zavřel. Každopádně to však pro mě byl rok, který mi vnesl řád do práce, do studia a do celého života. Myslím, že řád je základem pro každého člověka. Jen když si ho někdo osvojí, může mít trvalý úspěch v každé své činnosti.

Je paradoxem, že právě o umělcích se říká, že řád postrádají…

I dnes mám za to, že bohémské společnosti, které mají svoje zážitky flamendrů, se vyskytují spíše na okrajových menších scénách, kde lidé často brzy získají pocit vlastní důležitosti. Když se ale někdo rozhodne kvalitou umění stoupat výš, musí v sobě ten pořádek mít. Budu parafrázovat staré rčení: Nulla dies sine linea – čili ani jeden den bez čáry, bez tahu štětcem. Když někdo cvičí jednou týdně, je to zbytečné. Potřebné je na sobě pracovat každý den, a to nejen v umění. Jedině to vylepšuje i člověka samotného. V nejvyšší třídě není možné, aby člověk flámoval a druhý den nic nedělal. I profesně musí být člověk pořád v pohotovosti, pořád připraven.

Byl jste v rakouském angažmá i u svého profesora Jiřího Wootha v Německu. Nenapadla vás tehdy myšlenka na emigraci?

Nedovedl jsem si představit, že bych někam odešel a nechal tady svou rodinu. Jaká byla jistota, že by se jim podařilo za mnou přijet? Jedno velké pokušení však přece jen bylo: v roce 1968, kdy už jsme nebyli tak naivní jako v roce 1948. Tenkrát jsme jeli na zájezd do Německa a já jsem v Saarbrückenu dostal výjimečnou nabídku k okamžitému angažmá. Totéž se mi poté přihodilo ještě v Lübecku. Byl jsem tak trochu domluvený s manželkou, že kdyby to přišlo, sbalí děcka do našeho trabanta a přijede za mnou do Vídně. Jenže žena mi tenkrát do telefonu řekla, že by jí maminka neodpustila, kdybychom ji tady nechali samotnou. A tak jsem zůstal a nemyslím, že by mě to nějak mrzelo. Člověk má přijmout věci tak, jak přicházejí.

Zpíval jste party v českých operách: Vodník, Revírník nebo Kecal. Je česká opera v něčem výjimečná?

Myslím, že hudebně ne. Rozdíl však samozřejmě najít můžeme. Česká opera není zasazená v původní tradici italské nebo francouzské opery, která má poměrně jednoduchou fakturu. V české opeře – ať už vezmeme Dvořáka nebo Fibicha – najdeme fakturu dost hustou, komplikovanou, což je určitou nevýhodou. V té hudbě je tolik symfonických prvků, že jde téměř o instrumentální hudbu, takže pro zpěváky je v tom bohatém a barevném zvuku někdy těžké se prosadit. Vezmeme-li si Verdiho, jehož tvorba je považována za vrchol opery, najdeme u něho melodickou linii a jednoduchý doprovod. Což se u české opery téměř nevyskytuje.

Máme tedy dobrou hudební tvorbu?

V našem hudebním prostředí se české opery vždy dost hrály. Třeba v roce 1964 byl v Brně v rámci Roku české hudby proveden kompletní Smetana. Jindy zase celý Janáček. Bylo to i pod vlivem tehdejších hudebních kritiků kolem Zdeňka Nejedlého, kteří považovali zahraniční operu za kolovrátkářskou muziku a tvrdili, že jediné skutečné umění je to naše české. To byl samozřejmě omyl. Dneska je to ale úplně naopak: mladý dirigent, který v Národním divadle diriguje Smetanovo Tajemství, se v rozhlasovém interview podivuje: „Víte, co mě překvapilo? Že ta hudba v opeře Tajemství je úplně dobrá.“ Když se někde objeví na repertoáru Prodaná nevěsta, mladí pěvci se musejí všechno učit, protože se s těmi zpěvy nikdy nesetkali. Zatímco my jsme tu hudbu sáli pomalu s mateřským mlékem. Myslím, že s uváděním české opery to je na našich scénách tak trochu ode zdi ke zdi.

Ví se o vás, že jste všestranně nadaný i že komponujete…

To byla jen jedna životní etapa mého mládí. Protože jsem při zkouškách na konzervatoř nebyl na žádný hudební nástroj technicky připraven, zkusil jsem zpívat. Po dvou letech však byla třída profesora Wootha rozehnána, protože se konstatovalo, že metoda, kterou on učil, je špatná, zdraví škodlivá, zavrženíhodná a musí se odstranit. Shodou okolností se právě v té době otevírala třída kompozice profesora Schäfra, který mi sám nabídl, jestli tam nechci přestoupit. A tak díky tomu jsem dodnes zůstal u té špatné a zavrženíhodné metody a nevystudoval jsem zpěv, ale kompozici. Když jsem pak začínal v ostravském divadle, denně jsem cvičil zpěv a ve zbývajícím čase komponoval. Musím však přiznat, že mi to nikdy nešlo lehce. Pokud někdo není zrovna Mozart, je komponování dobré hudby hrozně těžká robota, která vyžaduje obrovskou koncentraci a určité trápení. Zpívání se může člověk věnovat i ve volné půlhodince, ale na komponování musí mít opravdu čas. Jakmile jsem přešel do Brna a byl jsem exponovaný ve velkých rolích, už komponování jednoduše nebylo možné. Má-li být komponování úspěšné, vyžaduje celého člověka.

Hraje při přednesu oratorních skladeb roli i to, že jsou to skladby psané a zpívané Bohu?

Někdo mi občas řekne: „Když jsi zpíval, bylo vidět, že se při tom modlíš.“ Tak to se mýlí. Asi bych se mohl modlit při hezkém zpěvu někoho jiného, ale při svém zpěvu mám jiné starosti. Věřím tomu, co zpívám, a taky chci lidem sdělit, že ten obsah mě naplňuje. Ale i u skladeb, které byly napsány s velkou vírou v Boha a které dobře znám, musím dávat pozor na spoustu technických detailů, aby se mi dobře ozval už první tón v čisté intonaci a dobré výslovnosti, na krásný tvar fráze v legatu, a přesto se zřetelem k důležitému slovu, na bohatý výraz, který ovšem zůstane v souladu s hudebními zákonitostmi – zkrátka je tam vždy mnoho těchto řemeslných starostí. I když nejsem začátečník, úplně se u toho oddat modlitbě a prožitku z Boha opravdu nedovedu.

Letos slavíte životní jubileum. Je ještě nějaká role, která zůstala vaším nesplněným snem?

Uvědomuji si, že nikdo nemůže zvládnout všechno. A myslím, že lidé, kteří jsou pořád nespokojení, jsou trochu nešťastní. A to já rozhodně nejsem. Kdybych si třeba řekl: Škoda, že jsem se nestal zpěvákem Národního divadla – pak bych si klidně mohl říct: Jaká škoda, že jsem nezpíval v Covent Garden. A pak zase dál.

Dá se dnes odhadnout budoucí kariéra mladých nadějných pěvců?

Tohle se dá předem těžko určit. Protože jsou lidé, kteří ve svých začátcích nejsou nic moc a zazáří teprve po dvaceti nebo třiceti letech tvrdé dřiny. A bývá to i naopak. Když někdo třeba vystuduje AMU a hned je oceňován kritikou i posluchači, trošku někdy trnu, zdalipak se mu podaří proplout všemi těmi peřejemi, které ho čekají, a jestli jeho lodička zvládne i ty široké vody našeho pěveckého oboru. I když je dnes jiná, rychlejší doba, zkouška ohněm čeká mladé talenty až v provozu, až na prknech divadla. Tam se láme chleba. Když jsem začínal v Ostravě, byl jsem úplný „nýmand“. Moje kariéra nezačínala z roviny, ale z hlubokého minusu. A i když jsem potom zaznamenal jisté úspěchy, pořád se jakoby nic nedělo. Dospěl jsem k názoru, že při první příležitosti musím z Ostravy pryč, protože tam budu pořád zapsán jako začátečník. Když se mi podařilo zakotvit v Brně, poměrně záhy jsem dostával velice náročné úkoly. Ale musel jsem samozřejmě zvládnout všechny nástrahy hustého provozu, kdy je těžké uhlídat své zásady a hodnoty, k nimž jsem se dlouhým cvičením dopracoval, a naopak některé zvyky či zlozvyky zkorigovat. I dnes jsou mladí zpěváci, kteří mají velice úspěšný start, ovšem pak už se nenechají nikým zkorigovat. Anebo někým, kdo je vede špatně.

Máte ještě chuť si občas zazpívat doma, jen tak pro radost?

Ne. Je to asi jako v každé jiné profesi. Považuji se ve zpěvu za profesionála – a ten musí zpívat na povel, cvičit a zkoušet, i když se mu nechce. A mně se většinou nechce (smích). Takže ještě si pak zpívat doma jen tak pro radost, to ne.