Vydání: 2007/25 Kněží na startovní čáře, 19.6.2007, Autor: Jan Paulas

Těžko lze vyčíslit, kolik dětí uchránila jeho knížka o dětských zlomeninách před zbytečnými operacemi. Díky ní se k nám totiž dostaly zásady moderní léčby zlomenin. Profesor Václav Tošovský je dnes sice již v penzi a v tyto dny oslaví 95. narozeniny, ale rozhodně nežije v zapomnění. Nedávno byl jmenován viceprezidentem organizace proti dětským úrazům v Bruselu.

Začněme u dětství, ve kterém jsou mnohdy přítomny zárodky budoucího životního směřování. Jak tomu bylo u vás?
Asi si myslíte, že začnu tím, že jsem vždycky chtěl být doktorem, že jsem pitval žáby, sbíral léčivé rostliny a že bez medicíny bych nemohl žít. Tak tomu ale nebylo. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych studoval medicínu. Bydleli jsme v Proseči – což je půvabné městečko v čtyřúhelníku mezi Litomyšlí, Vysokým Mýtem, Skutčí a Poličkou – v krásné roubené chalupě s podloubím a vysokou šindelovou střechou, aby se tam vešlo seno pro tři krávy. Ještě si pamatuji jejich jména: Straka, Lyska, Plavka. Bydleli jsme tak dvacet kroků od kostela. Často mi vyprávěli, že pradědeček, kterého jsem už nezažil, si tuhle chalupu vybral záměrně – měl jich tehdy na výběr víc, ale on říkával: „Děti, važte si toho, že žijete tady v záři svatostánku. To nemá každý.“
V této chalupě mě otec učil hospodařit, pokud mu to dovolila jeho ruka. Měl ji totiž zmrzačenou z první světové války, kdy byl raněn na ruské frontě šrapnelem. Hospodaření mě hodně těšilo a stejně tak přidružené obory jako sadaření a včelaření (otec byl vášnivý včelař). Myslel jsem si, že v tom budu pokračovat, ale rodiče si najednou vzpomněli, že půjdu studovat. Otec zrovna dostal místo učitele na dívčí měšťanské škole ve Vysokém Mýtě, a tak jsem tam začal chodit do gymnázia.

Zůstaňme ještě u dětství. Prý na vás měla tehdy velký vliv vaše babička...
Babička byla laskavá a moudrá žena, která se i přes těžký životní úděl (předčasně ovdověla a se třemi malými dětmi přišla o chalupu i pole) dokázala radovat a radost rozdávala také druhým. Byla pro mě důležitá i tím, jak žila svoji víru. Neměla potřebu ji nějak manifestovat, ale vše, co dělala, konala vždy ve jménu Božím – ať už to bylo mísení těsta na chleba nebo začátek žní. To na mě samozřejmě působilo a když jsem se jako gymnazista dozvěděl, že existují také ateisté, nemohl jsem pochopit, jak je něco takového vůbec možné.
Na mnoho babiččiných životních zásad dodnes nezapomenu. Ačkoliv měla porozumění pro naše klukoviny, nikdy jsme jí nesměli lhát. Nesnášela ani to běžné dětské lhaní. „Hochu, kdo lže, ten krade,“ říkávala. Když jsem pak mnohem později žádal v Praze o místo, v duchu jsem se červenal, když jsem říkal, že bych chtěl dělat dětskou chirurgii – a přitom jsem o ní nic nevěděl. O místo jsem tehdy žádal jen proto, abych byl blízko mé nastávající ženy.

Přechod z venkovské chalupy do městského gymnázia byl pro vás velmi krušný...
Byl to úplný šok! Opustil jsem rodnou chalupu, své blízké i děti v sousedství. Za sebou jsem nechal zahradu, včely, pole, louky i les – zkrátka vše, bez čeho jsem si život neuměl představit. Zpočátku jsem si ve Vysokém Mýtě nemohl najít ani kamarády. Až později jsem se skamarádil s Frantou Švarcem. Jeho rodina měla hned za gymnáziem statek, a tak jsem k nim chodil a cítil se u nich jako doma, protože jsem tam nacházel všechny ty venkovské pachy i zvuky. Ale samotné město jsem neměl dlouho dobu rád – až do doby, kdy začaly první taneční a kdy nás začaly přitahovat dívky.

Proč jste začal studovat právě medicínu?
V maturitním ročníku jsem se rozhodoval, co dál. Matka by byla ráda, kdybych šel do Litomyšle na učitelský ústav (nenápadně přitom zdůrazňovala výhodu dvouměsíčních prázdnin), mě ale učitelství nelákalo. Nakonec jsem se rozhodl pro medicínu, ale nebylo to vůbec cílevědomé – zkrátka jsem nevěděl, kam jinam. Medicína mi také prvním rokem zvlášť nešla a moc se mi nelíbila. Kromě anatomie mi všechny předměty připadaly bez vztahu k nemocnému člověku, zatímco já jsem šel na medicínu s představou, že budu léčit. Navíc jsem v té době ještě neuměl studovat, byl jsme zvyklý na středoškolský způsob učení i zkoušení. Všechno se ale změnilo, když jsem udělal první rigorózu a měl za sebou tu nejhorší zkoušku – z anatomie. Anatomie není těžká – tady máš sval, tady máš cévu, tady nerv – ale kamenem úrazu je strašný rozsah látky. Jsou to tisíce stran a profesoři to vše vyžadovali, což byla hrůza. Ale šťastně jsem to zvládl a pak už mi studia nečinila potíže.
Po promoci mě čekala vojna a po ní jsem měl nastoupit do Vysokého Mýta na chirurgii. Jednoho březnového dne jdu ve vojenské uniformě se svou nastávající ženou v Praze po Starém Městě a najednou Ema ukázala na starobylý dům se skleněnou tabulkou na masivních dveřích: Primář MUDr. Václav Kafka, operateur, ředitel České dětské nemocnice. „Co kdyby ses zeptal, jestli by tady nebylo pro tebe místo?“ vyzvala mě. Zprvu jsem se bránil: „Vždyť ho vůbec neznám.“ – „Tak ho poznáš. Zkus to, nic za to nedáš,“ trvala na svém Ema. A tak jsem to zkusil. Zazvonil jsem a přišel mi otevřít menší pán s bílými vlasy a nesmírně živýma očima za skly skřipce. „Co si račte přát, pane důstojníku?“ zeptal se. Řekl jsem mu, že bych rád dělal dětskou chirurgii a jestli by pro mě neměl místo. Změřil si mě pronikavým pohledem: „Tak v pondělí můžete nastoupit. V osm hodin se hlaste na ředitelství.“ Jenže já měl před sebou ještě 14 dní vojny. Nakonec jsme se domluvili na pozdějším termínu a já tedy nastoupil na dětskou chirurgii, která se stala mým osudem.

Pak přišlo období ohrožení republiky, mobilizace a následná německá okupace...
Za mobilizace jsem byl zdravotnickým velitelem praporu a dostal jsem i vlastního koně. Byla to rozšafná kobyla, která by nikomu neublížila, neuměla snad ani utíkat. Přesto se mi jednou stalo, když jsme byli někde u Kouřimi, že se tato mírná kobyla najednou splašila a uháněla se mnou do chalupy, div mi nesrazila hlavu. Byla to totiž její rodná chalupa.
Po mobilizaci přišlo samozřejmě velké zklamání, ale muselo se žít dál. I za války děti stonaly, a když stůně dítě, tak se všechno ostatní zdá být malicherné a jde stranou.
Tenkrát řádily nemoci, s nimiž se dnes už nesetkáte. Jedním takovým postrachem byla epidemie dětské obrny. Zažil jsem dokonce úmrtí kolegů. Byla to skutečná pohroma, proti níž nebyla prakticky žádná ochrana, neboť léčba sérem byla neúčinná. Lhal bych, kdybych řekl, že jsme se nebáli, ale přesto jsme všichni dělali, co bylo naší povinností. Kdo takovou hrůznou epidemii nezažil, kdo neviděl, jak umírají ještě nedávno zcela zdravé děti, kdo neviděl těžké následky po tomto onemocnění, ten si jen těžko uvědomí dobrodiní, které přineslo očkování proti dětské obrně. Po válce byla Československá republika jedna z prvních, kde se děti povinně očkovaly.

Dětská chirurgie vám nakonec nestačila.
Brzy mi bylo jasné, že s chirurgií, kterou jsem se naučil v dětské nemocnici, si nevystačím, že potřebuji dospělou chirurgii. Bylo po válce a připadalo mi nevděčné, abych teď opustil místo, kde jsem začínal a kde jsem prožil v poměrném bezpečí pět válečných let. Nevěděl jsem kudy kam a tu náhle přišla neočekávaná pomoc. Jednoho krásného dne si to opět vykračuji po ulici a potkám spolužáka ze studií, asistenta ortopedické kliniky profesora Zahradníčka. Po radostném shledání, že jsme válku přežili, se mi svěřil, že má těžkosti: bude se ženit. Původně si měl brát šéfovu dceru, ale nakonec si bere jeho sestru – tedy instrumentářku ze sálu! „Nechtěl by sis se mnou vyměnit místo? Profesor je velmi korektní, ale...“ A tak jsem se stal asistentem kliniky, která skutečně dělala to, co má klinika dělat – vyučovala, operovala, diagnostikovala nemoci a tak dále.

Před nástupem komunismu jste stihl ještě odjet na půlroční zkušenou do Ameriky...
Bylo to po letní dovolené v roce 1947. Profesor Zahradníček přišel s tím, že jsme pro naši kliniku dostali dvě stipendia do USA či Kanady, ale musíme se rozhodnout hned. Chtěl, aby jeli ti nejzkušenější, ale nikdo z nich nemohl, a tak se nabídka dostala až ke mně, k tomu nejmladšímu. Být půl roku pryč bez rodiny až za mořem, to mě nelákalo. „Myslím, Tošovský, že vám nic jiného nezbývá,“ řekl profesor. Bránil jsme se a odvolával se na rodinu, ale on mě požádal o telefonní číslo k nám domů a vytočil ho. Ohlásila se moje žena Ema. „Paní Tošovská, váš manžel má vzácnou příležitost podívat se do Ameriky. Vymlouvá se na vás, že ho nepustíte. Že může jet?“ Zaskočená Ema (vždyť jí volal sám profesor, což byl za našich časů někdo!) přitakala. A tak jsem stál za týden v New Yorku na letišti a začala moje americká epopej, na niž moc rád vzpomínám, neboť mi dala do života mnoho dobrého. Obohatila mě hlavně v oblasti dětské chirurgie a ortopedie. Právě v Lincolnu v Nebrasce jsem se naučil léčit zlomeniny způsobem, jenž lze nazvat radikálně konzervativní. Ten počítá s tím, že určité úchylky, které při zlomenině vzniknou, si organismus upraví sám – jen se musí vědět, v jaké lokalitě a do jakého věku. Dětem se pak ušetří spousta trápení s narkózami i opětovnými operacemi. Nakonec jsem o tom (spolu s F. Stryhalem) napsal knížku Dětské zlomeniny pro lékaře.

Lékař často stojí před závažnými rozhodnutími. Vzpomenete si na svá nejtěžší?
Taková rozhodování probíhala každý den. Na začátku, když jsem přišel do dětské nemocnice, byl každý čtvrtý apendix perforovaný a každý desátý zbytečně operovaný – operovaly se bolesti břicha, které neměly s apendixem nic společného. První, co jsem chtěl udělat, bylo přivést diagnostiku na vyšší úroveň, což se mi myslím podařilo – a to i díky knížce, kterou jsem vydal. Měla nečekaný úspěch. Náhlé příhody břišní u dětí mám dnes připraveny už k desátému vydání.

Za minulého režimu se tradovalo, že víra a věda jsou neslučitelné. Jako věřící lékař jste musel určitě narážet...
Přiznám se, že mi v tomto směru dali pokoj, neboť věděli, že se mnou nehnou. Pouze jednou za čas mě zavolali na městský výbor KSČ, aby mi jako pomohli ujasnit si světonázor, ale vždycky to skončilo napomínáním „pozor, pozor“. Možná to bylo i tím, že jsem byl pořád jen zastupujícím přednostou a řádným jsem se stal až na konci své kariéry. Na druhou stranu dobře věděli, že se medicínu snažím dělat dobře a že se nám podařilo srazit dětskou úmrtnost u náhlých příhod břišních na méně než 1 % (když jsem nastupoval, tak umíralo každé čtvrté dítě a každé desáté bylo zbytečně operováno). Takové úspěchy byly nezpochybnitelné.

V těchto dnech slavíte 95. narozeniny. Jak vnímáte stáří?
Jak bych ho vnímal? Špatně vidím, špatně slyším, špatně chodím, ale mám radost ze života, protože mám spoustu vnoučat, která nás pravidelně navštěvují a dělají nám radost. Musím být vděčný za to, že mě nic nebolí a že se mi na tomto světě pořád ještě líbí. Vzpomínám si na verše J. V. Sládka: „Z náruče Boží všichni jsme vyšli, jednou se všichni vrátíme zas, kdo by se děsil, kdo by se třás.“ Je to vlastně jen jinak řečené Kristovo slovo „ani oko nevidělo, ani ucho neslyšelo, co Bůh připravil těm, kteří ho milují“.

---

Prof. MUDr. VÁCLAV TOŠOVSKÝ, narozen 1. 7. 1912, doktor lékařských věd, emeritní přednosta kliniky dětské chirurgie Fakulty dětského lékařství UK v Praze. Promoval v roce 1936 a záhy se stal asistentem ortopedické kliniky prof. J. Zahradníčka. Poté přešel do dětské nemocnice na pražský Karlov, kde se nakonec stal přednostou kliniky. V popředí jeho zájmu byly náhlé příhody břišní, novorozenecká chirurgie či traumatologie, především zlomeniny a vrozené anomálie. Vydal kolem dvaceti knih. V roce 2001 mu byl udělen čestný titul Rytíř lékařského stavu.