Kde vítězí láska, tam se děje Bůh

Vydání: 2015/19 Uprchlíci: Lampedusa se bouří, 5.5.2015, Autor: Pavel Hošek

Příloha: Perspektivy 19

„Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás“ – kolikrát už jsme v životě slyšeli tato Ježíšova slova. Uslyšíme je v kostele i tuto neděli. Ve zhuštěné formě je v nich zahrnut celý obsah naší víry.
 
Jan Zrzavý: Kristus a Jan, 1928, olej, plátno, Národní galerie v Praze.Repro archiv KT
 
Není snadné mluvit o lásce. Málokteré slovo je v současnosti tak rozmělněné a zbavené významu, tak ulepené medem sentimentality, tak znehodnocené romantickým kýčem. A přece – právě tato tisícerá zneužití svědčí o tom, že i člověk jednadvacátého století stojí v němém úžasu před tajemstvím lásky, stejně jako jeho dávní i nedávní předkové, kam až lidská paměť sahá.
 
Logika nároků a logika daru
 
Láska znamená mnoho věcí – v hovorové řeči stejně jako v novozákonních svědectvích: může jít o citovou náklonnost k milému člověku, o hluboké přátelství spřízněných duší, o milostné vzplanutí mezi mužem a ženou. V minulosti bylo mezi teology obvyklé přísně odlišovat tyto „přirozené“ podoby lásky od lásky agapé, oné nadpřirozené kvality či síly, která má původ v nebi. Zvláště o protikladu eróta (jakožto lásky toužící) a agapé (jakožto lásky dávající) byly napsány celé knihy. Dnes už jsou teologové moudřejší a opatrnější. Přirozené podoby lásky zřejmě nejsou v lásce agapé popřeny a zrušeny, nýbrž spíš proměněny a dovršeny. Takto i v lásce platí, že milost neničí přirozenost, ale ujímá se jí a přivádí ji k dokonalosti.
 
Nahlédneme-li tajemný vztah přirozené a nadpřirozené lásky z druhé strany, můžeme říci, že v každé, i té nejobyčejnější lásce alespoň potenciálně prosvítá cosi zázračného, cosi „z jiného světa“.
 
Jak praví odvěká moudrost pohádek, „láska je nad všechna kouzla“, je „silnější než smrt“, je to tvořivá síla, která „miluje to, co ještě není“ – a tím to povolává k životu. Tato pradávná tušení odnepaměti nacházejí výraz v bájích, mýtech a v lidových písních. Zdá se, že všude, kde láska dosahuje své nejvlastnější podoby, nabývá nebeské kvality. Čím víc je láska opravdu láskou, tím je zřejmější, že v sobě nese něco, co „není z tohoto světa“. Zákon odplaty je přemožen odpuštěním, svár je překonán nezaslouženou přízní, spravedlivý hněv je zrušen velkorysým smířením, logika nároků je překročena logikou daru. Jako by do lidských vztahů a rozporů odkudsi přicházelo kouzlo z jiného světa.
 
Čím víc rozdáme, tím víc máme
 
Láska totiž není výsledkem lidského snažení a ušlechtilých předsevzetí. Každý, kdo se o to někdy pokusil, dobře ví, že ji v sobě nedokáže vypěstovat zbožným úsilím ani zarputilým sebezapřením. Jak říkali moudří otcové, láska je „vlitá ctnost“, je „vylita do našich srdcí skrze Ducha Svatého“ – ne aby tam zůstala uzavřena a uskladněna, nýbrž aby proudila k lidem okolo. Aby se stala životodárným pramenem pro „všechny, kdo žízní“. Čím víc ji rozdáváme, tím víc ji máme – aby mohl láskyplný koloběh mezi nebem a zemí pokračovat. Láska se totiž „nemůže nešířit“, tíhne ke sdílení, vtěluje se v dar. Dovršuje se v oběti, v sebe-darování. Není to věc citů a rozechvělých slůvek, je to věc činu a vůle. Je to vycházení ze sebe, vzdávání se vlastních nároků ve prospěch milovaného. A ještě víc: láska bolí…
 
Jak si vděčně připomínáme o Vánocích a Velikonocích, Boží láska se kdysi stala člověkem. Sklonila se až na dno lidské bídy. Takže už nemusíme tápat v mlze dohadů a otázek, slovo láska nabylo zcela konkrétního tvaru: láska, to je Ježíšovo bytí pro druhé – od Betléma až po Golgotu.
 
Smíme v to věřit od věků až navěky
 
V Ježíšově příběhu se člověku otevírá pohled do nitra Božího bytí, do věčného trojtaktu láskyplného sebe-darování, do trojjediného tanečního pohybu vzájemného prostupování Otce, Syna a Ducha Svatého. Díky tajemství Trojice smíme věřit a vyznávat, že „Bůh je láska“, od věků až navěky. To znamená, že kdekoli vítězí láska, děje se Bůh. Kdekoli se člověk zříká sebe pro druhé, je Duch Svatý při díle, ať vzýván či nevzýván.
 
To, že jsme křesťané, znamená, že jsme „uvěřili v Lásku“. A že smíme vstoupit do jejího proudění mezi nebem a zemí, vejít do jejího silového pole, stát se jejím pokračováním. „A tak zůstává víra, naděje a láska, ale největší z té trojice je láska.“
 
Autor je vedoucím katedry religionistiky na ETF UK a kazatelem Církve bratrské. 
 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články



Aktuální číslo 25 20. – 26. června 2017

Chléb života, jenž uzdravuje paměť

„Ať nás tento ‚Chléb jednoty‘ uzdraví z ambice ovládat druhé, z chtivosti hrabat pro sebe, z rozněcování nesouhlasu a ze šíření kritik; ať v nás vzbudí radost...,“…

celý článek


Lidová zbožnost do muzea nepatří

O tradičních podobách zbožnosti ve světě zvýšené mobility, prudce se rozvíjejících informačních technologií a všudypřítomné masové kultury hovoříme s pastorálním…

celý článek


Čínský kardinál proti kompromisům

Kardinál Joseph Zen Ze-kiun SDB, emeritní hongkongský biskup (85), navštívil v uplynulých dnech Prahu. Někdejší člen papežské komise pro otázky čínské církve je na…

celý článek


Milujeme, protože jsme milováni

Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ustanovil v roce 1856 papež Pius IX. na pátek po druhé neděli po Seslání Ducha Svatého. Úctu k božskému Srdci Páně šířila…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay