26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Kde se bere tolik nenávisti?

16. 2. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/7 Cizinci u nás, 16.2.2010, Autor: Ctirad Václav Pospíšil

Příloha: Perspektivy

Dawkinsovu knihu „Boží blud“ nelze nechat bez odezvy. Následující text není namířen proti přírodovědcům. Dawkins však vstoupil na pole teologie i záměrného ovlivňování společenského vědomí – a právě zde je situována moje polemika. Podotýkám, že se zcela distancuji od ideologického kreacionismu, protože jako křesťanský teolog ctím svobodu vědeckého bádání, které by však mělo respektovat meze vlastní kompetence. – Nejprve ale pár slov o ateismu jako takovém.

V první řadě je třeba si uvědomit, že není teismus jako teismus. Ten biblický je vzdálen různým polyteismům či panteismům. Víra v transcendentního a na světě nezávislého Boha přece implikuje tvrzení, že imanentní božstva neexistují, že svět a síly přírody nejsou božstva, stejně tak i politická pseudobožstva. Z tohoto hlediska platí, že Bible je první solidní ateistickou knihou v dějinách. Vedle pozitivní teologie musí být součástí našeho myšlení o Transcendentním také krok popření, negativní teologie, která je výrazem úcty k nevýslovnému tajemství a hradbou proti jeho ideologizaci. Na tomto základě bychom měli pochopit, že teoretický ateismus je v zásadě absolutizovaná negativní teologie. Rozdíl je v tom, že teologie prostřednictvím kroku popření otvírá cestu k Nevýslovnému, ateista nám sice připomíná, že tyto naše výpovědi o Bohu nejsou Bůh, nicméně uzavírá, že žádná transcendence neexistuje, což je v posledním důsledku hrob naší svobody. Kdo přichází s podloženou kritikou našeho vypovídání o Bohu, ten nám vlastně poskytuje službu. Pokud je někdo ve svědomí přesvědčeným teoretickým ateistou, musíme respektovat jeho svědomí, byť je z našeho hlediska bludné.

Dawkins jednostranně zevšeobecňuje

Dawkins tvrdí, že všechna teistická náboženství jsou v zásadě stejná, tedy stejně špatná. Prezentuje víru jako slepé přitakání nějakému učení: „Křesťanství téměř stejně jako islám učí děti, že bezvýhradná víra je ctnost. To, v co věříte, není třeba jakkoli obhajovat.“ – Tato věta, pokud jde o katolickou i zdravou evangelickou teologii, je hluboce nepravdivá. Svědčí o tom disciplína zvaná fundamentální teologie. Dokument Fides et ratio říká, že víra a racionalita se nevylučují a že zdravá víra nesmí být obětováním vlastního rozumu. Dawkins se hněvá na fundamentalisty a ideologické kreacionisty. V tom s ním může teolog souznít. Podle Dawkinse jsou však všichni věřící fundamentalisty, kreacionisty a zabedněnci. Je to klasický úskok. Vyberu si názory problematické skupiny a prohlásím, že to platí pro všechny věřící. Dalším úskokem je interpretace názorů toho druhého v tom nejpitomějším možném smyslu. Pak ale nepolemizuji s druhým, nýbrž jen s vlastní interpretací. Ukázkou vulgarity je následující myšlenkový postup. Pan Dawkins se nejprve zastane církve postižené žalobami za případy pedofilie. Nemylme se, je to jen manévr, který mu umožní vyslovit následující neomalený odsudek: „…pohlavní zneužívání je nepochybně odporné, ale napáchaná škoda je pravděpodobně menší než dlouhodobá psychická škoda, kterou na dětech v prvé řadě zanechává katolická výchova.“ – Zde končí jakákoli diskuse, neboť stojíme před zlovolnou podprahovou kriminalizací všech, kdo pracují jako duchovní, katecheti a přednášejí katolickou teologii. Dawkins jako důsledný konsekvencialista si jistě velmi dobře uvědomuje, že jeho výroky směřují k likvidaci těch, jejichž práci kriminalizuje. Jinde se zas dovídáme, že všichni ateisté v Anglii a v USA byli vychováni ve víře. U nás snad není věřícího nad třicet let, který nebyl vychováván v oficiální ideologii státního ateismu. Jak vidno, Dawkins toho o dějinách moc neví. Dawkinsova humanita se projevuje jistotou, s níž prohlašuje lidská embrya za stejný materiál jako ta kravská. Snad každá matka se musí cítit dotčena. Kde se míní Dawkins zastavit? Proč pak neprohlásit, že ti méně inteligentní, zejména věřící, jsou vhodní k mengelovským pokusům? Víra je přirovnávána k zamilovanosti – budiž, ale jedním dechem i k drogové závislosti. Připomíná to tezi z poloviny 19. století, kterou jsme museli recitovat nazpaměť: „Náboženství je opium lidstva.“ Hle, odkud vane vítr. Dawkinsův ateismus tedy není zdaleka tak nový, jak se nám autor snaží namluvit. Je však třeba zároveň přiznat, že existují kulty, kde to tak funguje. Dostat se z područí mocných guruů bývá stejně obtížné jako se zbavit drogové závislosti. To ale neplatí o náboženství jako takovém. Podle Dawkinse rodiče nemají právo předávat dětem svou víru. Kdo má potom právo děti poučovat? Asi všemocný stát a jím pověření hlasatelé ideologického ateismu. Ale to už tady bylo. Důsledky nese naše společnost dodnes. Dovídáme se, že věřící jsou vesměs méně vzdělaní a mají nižší IQ. Kvalita osobnosti se však neměří jen podle IQ. Problém je v tom, že vzorek ateistů se vybral zřejmě na univerzitě, vzorek věřících pak zcela náhodně mimo univerzitu – no, a žádoucí výsledek je na světě dle přání zadavatele. Mějme na paměti, že v rámci darwinismu má vyšší evoluční stadium, tedy osvícení ateisté, právo zlikvidovat ono nižší, tedy ty neinteligentní věřící pololidi. To už tady také bylo.

Hrubé teologické chyby

Dawkins si víru představuje jen jako intelektuální přitakání informaci o existenci jednoho osobního Boha. Víra je ale něčím hlubším, neboť jsme uvěřili v to, že Bůh mluví, jedná, a především že nás miluje, což je něco docela jiného než pouhé dotazování se po jeho existenci. Otázka po existenci, či neexistenci něčeho v kosmu se rozhodně nedá srovnávat s existenciálním významem otázky, zda existuje Bůh. Prezentace křesťanské soteriologie jako sadomasochistické je zcela zkreslená. Takto dnes žádný katolický a rozumný evangelický teolog tajemství spásy neinterpretuje. Dawkins předkládá karikaturu toho, co učíme. Opět úskok, spočívající v nesprávném nastínění pozice toho druhého. Jak vidno, vyšší proklamované IQ našeho antiteistu nechrání před závažnými prohřešky proti principům hermeneutické etiky. Když Dawkins hovoří o Marii jako o „bohyni“, jednoznačně dezinformuje, protože nikdo z pravověrných věřících nikdy nic podobného netvrdil. Opět faul. Svérázná je Dawkinsova prezentace Boha, jehož obraz je vykreslen na stránkách Starého zákona. Občas se v Dawkinsově knize setkáváme i s výrazy za hranicemi vulgarity: „Bůh ze Starého zákona je patrně ta nejprotivnější postava v celé beletrii: žárlí, a ještě je na to pyšný; je to malicherný, nespravedlivý, nemilosrdný tvor posedlý ovládáním ostatních; pomstychtivý; krvežíznivý našeptávač etnických čistek; rozmarný, nenávistný tyran se zálibou v mysoginii, homofobii, rasismu, infanticidě, filicidě, šíření chorob, megalomanství a sadomasochismu.“ – Jak je možné chovat tolik nenávisti vůči někomu, kdo podle autora neexistuje? Odpověď je prostá. Nejde o nenávist vůči Bohu, nýbrž vůči jeho vyznavačům. Podobně se o Jahvem vyjadřoval antisemita Markion ve druhém a Adolf Hitler ve století dvacátém. Nyní pár slov ke kritice příkazu k vyhlazení národů v obsazované Palestině v době předkrálovské. Ten je vždy spjat s radikálním odmítnutím modloslužby (srov. Dt 20,17). Za prvé nejde o etnickou nenávist. Stačí uvést Chetitu Uriáše, manžela Bat-šeby a bojovníka Davidova, nebo zbožnou Rút. Příkaz vyhladit někoho se týkal často i těch Hebrejů, kteří propadli modloslužbě nebo těžce zhřešili. Zmíněné výrazy tudíž vyjadřují v první řadě radikální odmítnutí hříchu a modloslužby. V tom smyslu vykládali dané texty už církevní otcové: zaslíbená země je naše srdce, pronárody jsou naše hříchy; v nenávisti máme hřích, nikdy ne hříšníka. Přesto ale texty vyzývající k vyhlazení národů činí potíže. Ukazuje se, že Bible v rukou nevzdělaných může být jako granát v rukou dítěte. To platí i o zmíněných kritikách, které jsou záměrně jednostranné, protože jejich cílem je diskreditace židovského národa a následně i lidu Nové smlouvy. Pamatujme, že každá výpověď člověka o Bohu je zároveň výpovědí o vypovídajícím, o jeho době a o zralosti či nezralosti lidí, kteří v ní žili. V epoše dobývání a obsazování Svaté země skutečně platilo, že buď jeden národ vyhubí druhý, anebo bude vyhlazen sám, fyzicky, nábožensky, kulturně. Velikost Boha je v tom, že se sklání k člověku a komunikuje s ním na té úrovni, na jaké je toho člověk schopen. Obraz Boha ve Starém zákoně je pravdivý, leč zároveň v mnoha ohledech provizorní, a tak je tento soubor knih svědectvím o cestě, která vrcholí v Kristu. Zmíněný nárůst zjevení je dán především procesem našeho proměňování, našeho růstu vlivem působení živého Boha. Dawkins chce vyvracet tzv. důkazy Boží existence. Ty však hrají v křesťanské teologii stále okrajovější roli. Jejich problém tkví v tom, že vytvářejí zavádějící obraz Boha, neboť Bůh je přece jen mnohem více než příčina kontingentního světa. Bůh by byl navíc prezentován jako součást vyššího složeného celku Bůh – svět, což je v rozporu s Bohem Písma, který je na světě nezávislý. Jediný důkaz, jemuž je přiznávána stále větší váha, je onen Anselmův, protože Bůh zde není definován od světa a je popisován pouze jako radikální transcendence. Sám Dawkins si s tímto myšlenkovým postupem neví rady. Tvrdí, že existence není lepší než neexistence. Rád bych se ho proto zeptal, zda je lepší živý Dawkins, nebo mrtvý Dawkins. Hlavní problém spočívá v tom, že Dawkins myslí na nějakého vnitrokosmického „boha“, který by byl zase produktem vývoje. Proto je jeho „bůh“ složitý a ještě nepravděpodobnější než náš složitý svět. Dlouho mi vrtalo hlavou, proč je tomu podle oxfordského profesora takto. Pak jsem pochopil, že v pozadí stojí ona svérázná představa vnitrosvětského božstva. Jenže dokazovat neexistenci takového „boha“ nemá význam, to už dávno udělala Bible a následně rozvinula teologická reflexe.

Závěr

Dawkinsova kniha je příkladem pohrdání humanitními vědami. Není to kniha vědecká, nýbrž pamflet, Mein Kampf vulgárního ateismu připomínající politruky z dob reálného socialismu. – Snad každý humanitní vědec bez ohledu na svůj světonázor bude se mnou zajedno, i když možná zvolí jemnější formulaci. Ona totiž zažitá zkušenost člověka, který je po dlouhá desetiletí ve společnosti někým druhořadým a jednou nohou v kriminále jen proto, že věří v Boha, přiostřuje polemický brk. Znám několik kvalitních teoretických ateistů, jichž si jako teolog vážím. Mám za to, že po přečtení Dawkinsovy knihy budou zděšení, neboť ta nediskredituje jen „pandarwinismus“, nýbrž i dobrý teoretický ateismus jako takový. Dawkins jako každý ateista slibuje svým následovníkům pravou svobodu. Leč opak je pravdou, jak dokládají nedávné dějiny reálné diktatury, která víru vnímala rudýma očima. Neboť posledním kořenem naší svobody je skutečně jen transcendentní, vůči světu svobodný Bůh. Pak i člověk, jeho obraz, může směřovat k pravé svobodě.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou