Kde končí slova, tam nastupuje hudba

Vydání: 2011/27 Cyrilometodějské dvojčíslo, 29.6.2011, Autor: Aleš Palán

Návštěvníci cyrilometodějských slavností ho budou moci potkávat letos na Velehradě. Na rodnou Moravu přijel z Velké Británie, kde už žije několik desítek let. Hudební skladatel Antonín Tučapský.

Dnes především komponujete. Dokud jste žil v Československu, působil jste zejména jako sbormistr různých těles. A předpokládám, že svůj zájem o hudbu jste v dětství nejprve projevil jako posluchač. Bylo to přirozené směrování? Bylo nějak dané, že se stanete hudebním skladatelem?

Moje cesta k hudbě byla zcela ojedinělá. Pocházím z velmi chudé rodiny. Můj otec byl švec v malé vesnici na Drahanské vrchovině. Byl velmi muzikální, rád zpíval, měl pěkný tenorový hlas, noty neznal. Stále si zpíval při práci, já se batolil vedle něho, naslouchal jeho zpěvu, postupně jsem se přidával a zpíval s ním. To byla moje první zkušenost s hudbou. Hudba byla v naší rodině oblíbená – někteří z mých příbuzných byli lidoví hudebníci. Můj první nástroj byly housle. Sotva jsem se naučil číst noty, hned jsem byl v pokušení vymýšlet a psát vlastní melodie. Byla to jen taková dětská zábava. Dosud si ty první melodie pamatuji a psaní not, čili komponování, mě láká a přitahuje dodnes.

Působil jste jako sbormistr dětského sboru při Čs. rozhlase v Ostravě a následně Pěveckého sdružení moravských učitelů. V čem byla jiná práce s pedagogy a s žáky? Byl odlišný i přístup těchto dvou skupin ke zpěvu?

Moje práce s dětským sborem Čs. rozhlasu v Ostravě byla celkem krátká. Práce s dětmi je práce především pedagogická a začínala elementárními věcmi jako nadechnutí, posazení hlasu a je zcela odlišná od práce s dospělými zpěváky. I když jsem s dětmi pracoval rád, dal jsem tehdy přednost práci v Pěveckém sdružení moravských učitelů. Byl to vynikající mužský sbor s vybranými hotovými zpěváky. Tam jsem mohl plně rozvinout svoje hudební představy a fantasie. Když mi bylo v sedmdesátých letech zakázáno pracovat se sbory, dost mě to bolelo, ale nevzdal jsem se – moje aktivita se přesunula do komponování. Bez hudby jsem nemohl být.

Když jste na začátku sedmdesátých let ztratil práci, nesměl jste působit v kultuře. Čím jste se živil a jak na toho období vzpomínáte – jako na určitou křivdu?

Sedmdesátá léta byla pro mne dobou velkých osobních změn. Byla to doba politického běsnění – doba bezpráví – a já jsem byl bezdůvodně propuštěn z pedagogické fakulty a nesměl jsem působit ani v kultuře, ani ve školství. Bylo mi dovoleno pracovat buď v nějaké továrně, v zemědělství, nebo ve stavebnictví. Žádné z těchto profesí jsem nerozuměl, vždyť jsem byl muzikant, ale to zřejmě nikomu nevadilo. V kultuře, hlavně v hudbě, jsem mohl něco dobrého vykonat, ale na to totalitní režim nedbal. Bylo to vandalské nekulturní počínání. Bylo mi zjevně ukřivděno, ale já to tak nebral. Byl to pro mne velký životní zvrat – velká životní zkouška či osudová změna. Tak jsem to přijímal.

Vaše žena je Angličanka, proto jste nemusel podstupovat strastiplnou cestu emigrace, ale mohl jste se legálně vystěhovat. I když jste se stěhoval pod tlakem politických okolností, nehovoříte o tom, že byste byl politickým exulantem. Jak tomu rozumět?

To, že je moje žena Angličanka, mi pomohlo, že jsem po dvou letech práce ve stavebnictví mohl požádat o legální vystěhování do Anglie. K tomu mne sice přinutily politické důvody a šikanování, jemuž jsem byl vystaven, ale nakonec jsem dostal vystěhovalecký pas a stěhoval jsem se legálně. V tom je rozdíl mezi vystěhováním a emigrací. Jsou to možná hlavně rozdíly ve formulaci, ale stále říkám, že jsem se přestěhoval, nikoliv emigroval. Zůstal jsem pořád ve spojení s českou kulturou, do níž jsem dost významně přispěl hlavně po přestěhování se do Anglie.

Jaké byly vaše začátky ve Velké Británii? Vaše cesta na Západ byla snadnější, ale to nutně neznamenalo, že tam byly snadnější i vaše začátky.

Jako legální přistěhovalec jsem měl začátek v Anglii trochu snadnější než emigranti, ale i tak to nebylo nijak lehké. Po nějaké době jsem byl přijat na známé Trinity College of Music v Londýně, kde jsem nejprve učil hudební teorii a později kompozici. Moje žena je sice Angličanka, ale žádné důležité kontakty v Anglii neměla. Její pomoc v mých těžkých začátcích spočívala (a stále spočívá) v jejím morálním postoji a statečnosti. Na Trinity College jsem se s chutí a elánem vrhl do práce, abych dokázal, že něco umím a že jsem práce v této instituci opravdu hoden.

Je hudba univerzálním dorozumívacím jazykem?

Ano, hudba je do jisté míry univerzální jazyk, ale jen do jisté míry. Je Dvořákova nebo Janáčkova hudba univerzální? Určitě ano, ale proč Dvořákově hudbě lidé v Anglii fandí a jinde, třeba ve Francii, jsou k ní vlažní? V Anglii je přístup k hudbě trochu jiný – Angličané mají hudbu rádi, rádi ji poslouchají, ale je to pro ně hlavně příjemná zábava. Přitom hudba, pokud ji chceme dělat profesionálně a na úrovni, je tvrdá a náročná práce. Myslím, že čeští studenti hudby jsou na tuto tvrdou práci připraveni – a bývají vytrvalejší.

Jako první Čech jste byl jmenován členem Královské hudební akademie. Co tato pozice obnáší? Je to spíš symbolické ocenění, nebo z něj vyplývají i praktické souvislosti?

Je to jen čestné ocenění, z něhož neplynou žádné povinnosti ani výhody. Ale je to velká pocta, která se ledakomu jen tak nedává.

Z vašich děl je v českém chrámovém prostředí nejoblíbenější Pět postních motet. Svou oblibou tak trochu zastiňují vaše ostatní práce. Nevadí vám to?

Moteta se často zpívají nejen v českých kostelích, znějí v mnoha zemích Evropy, v Americe i Asii. Sám jsem překvapen – a samozřejmě potěšen – tímto ohlasem a ptávám se sám sebe, čím to je. Možná tím, že jsou tyto skladby jednoduché a dostupné i kostelním sborům, ale je v tom ještě cosi navíc. Je v nich jakási hloubka a duchovní síla, kterou nedovedu slovy vyjádřit. Mám několik jiných sborových skladeb, kterých si velmi cením, ale v pěveckých sborech jsou méně oblíbené. Je to jen proto, že jsou technicky náročnější? Mám na svém kontě pět mší – ta poslední se jmenuje Missa Corale a vyjde ještě letos v jednom americkém nakladatelství. Jednu část z této mše již zpíval a na CD natočil sbor university v Olomouci. Z větších a poněkud neobvyklých skladeb s výraznou duchovní tematikou bych rád zmínil svůj cyklus České vigilie. Je to sedm sborových skladeb s varhanami jako oslava českých svatých na slova Karla Schulze (jinak autora románu Kámen a bolest) a jedna skladba je na slova básně J. V. Sládka.

Velmi často komponujete hudbu na duchovní texty. Jak se víra promítá do vašeho osobního života?

Na duchovní texty komponuji opravdu často. Myslím, že zpěv – zvláště sborový – je od středověku úzce svázán s kostelem a s duchovní činností. Hudba sama o sobě je duchovní záležitost, pojednává o něčem, co nedovedeme slovy vyjádřit – kde končí slova, tam nastupuje hudba. Když se mě někdo ptal, o čem nějaká moje sonáta vlastně je, upřímně jsem řekl, že nevím. Mohl jsem tu sonátu odborně popsat, kolik má vět, jakou má formu, ale dál jsem nevěděl. Tam končila slova, dál už mluvila jen hudba. Hudební řeči rozumí jen lidé, kteří jsou na hudbu naladěni. A že komponuji na duchovní texty? Jsem věřící člověk a vím, že mi víra pomáhá v mé práci i v životě. Pomohla mi v různých životních krizích a těžkostech. Víra dává věcem hlubší rozměr – další dimenzi.

Letos se chystáte na velehradské slavnosti. Co pro vás místa jako Velehrad znamenají – je to věc tradice, nebo i žité současnosti?

Upřímně se na tuto návštěvu těším. Velehrad je pro mne posvátným místem. Místem, kde má svůj počátek slovanská tradice, slovanská kultura a slovanská civilizace. Poprvé jsem byl na Velehradě, když mi bylo patnáct let. Jel jsem tam tehdy z vesnice u Vyškova na bicyklu, bylo to několik desítek kilometrů a pro mě to byl nezapomenutelný zážitek. Týž den jsem se vracel domů – opět těch několik desítek kilometrů na bicyklu. Jak na Velehrad pojedu tentokrát, ještě nevím, ale na bicyklu to určitě nebude.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay