Ve svém posledním novoročním projevu sdělil Václav Klaus národu mimo jiné toto: Při vší, v mnohém oprávněné kritičnosti si buďme vědomi základních faktů. Výkon naší ekonomiky, tedy to, co jsme za posledních deset let vyprodukovali, rozdělili si a spotřebovali, vzrostl o 35 procent, zhruba o třetinu, což je více, než je dlouhodobý historický průměr. Přesto to ve chvíli, kdy jsem pronášel svůj první novoroční projev, vypadalo nadějněji. Nákupní centra jsou sice dnes větší a naplněnější, ale spokojenější nejsme. Tento náš pocit je vytvářen atmosférou v zemi, nečekanými a ne příliš hezkými událostmi na politické scéně, rozdílným vývojem uvnitř tohoto desetiletého období. A posléze pokračoval: Mezi vládou a opozicí a na ni navázanými či jí konkurujícími protestními iniciativami a hnutími je vykopán hluboký a stále více se rozšiřující příkop. I míra individuální nespokojenosti a občanského vzdoru přesáhla běžnou mez. To jsou fakta stejně nepopiratelná jako to, co nám říkají statistické ročenky. Nedošlo k tomu náhodou. Nedokážeme táhnout za jeden provaz. Hledáme ta nejsnadnější a krátkodobě líbivá řešení. Závidíme jeden druhému. Nevěří-

me si.

To je diagnóza, která stojí za poctivé promyšlení. Zvlášť když se ukazuje, že tohle není zdaleka jen problém české společnosti, ačkoliv i ta má své vlastní zdroje hluboké nespokojenosti. Ale dřív než se na ně zaměřím, nabídnu pohled na celý problém z širšího kontextu. Bude lépe vidět, s čím se to vlastně potýkáme – a tedy také jaká terapie by tu vůbec byla přiměřená.

Nedávno u nás vyšel překlad knihy významného norského sociálního antropologa Thomase Hyllanda Eriksena nesoucí název, který jsem si právě vypůjčil pro výše uvedený mezititulek. Vychází z příběhu velkého vlka (z komiksů o kačeru Donaldovi), jehož hlavním životním snem je lapit, uvařit a sníst tři buclatá prasátka. Jednou se mu skutečně povede prasátka chytit, ale ve chvíli, kdy už je všechno připraveno k jejich uvaření, se ho nejchytřejší z nich zeptá: „No, zlý vlku, copak budeš dělat zítra, až nás sníš, hm?“ V tom příběhu vlkovi došlo, že by to pro něj byla vlastně katastrofa, a tak prasátka – byť s hrozným sebezapřením – pustil. Naše západní civilizace se ale příliš podobá vlkovi, který svá „prasátka“ snědl. Už ani nemusí čelit hrozbě, kterou představoval „komunistický blok“, což vedlo dokonce Francise Fukuyamu k sepsání veledíla s titulem Konec dějin. To bylo před třiadvaceti lety. Jenomže „cosi“ se zadrhlo. Dokonce i v takovém Norsku, které je ve srovnání s námi učiněným rájem na zemi.

Pravda je, že v našem severozápadním cípu světa jsme zhruba za poslední půlstoletí, co uplynulo od druhé světové války, dosáhli fantastických životních podmínek. Zároveň s nárůstem bohatství však stále většímu počtu lidí pomalu dochází, že život v ráji nám nepřinesl štěstí; jsme trochu ufňukaní a frustrovaní, mentálně podvyživení a bloudíme bez cíle… Když se někdo zeptá, většina lidí odpoví, že nejvíc si cení dobrého kontaktu s blízkými přáteli, dětmi nebo rodinou, času stráveného v přírodě, umění a literatury, dobrého jídla, hudby nebo něčeho podobného. Zároveň však větší část života žijí s jazykem na vestě a s frustrací, že nestíhají vše, o čem si myslí, že by stíhat měli… A pak si člověk v novinách přečte, že obyvatelé Nigérie a Vietnamu jsou neuvěřitelně šťastní, zatímco on sedí v tramvaji v jednom z nejbohatších a nejbezpečnějších měst světa a kolem sebe vidí všechny ty kyselé podzimní obličeje.

I když nemůžeme sami o sobě tvrdit, že jsme dosáhli „fantastických životních podmínek“, přesto je tahle Eriksenova charakteristika určitě mnohým z nás velice povědomá. A dobře známé nám jsou i dvě „univerzální příčiny“, které autor pro tenhle stav také uvádí. Předně je to „past srovnávání“. Jak se máte, závisí na tom, s kým se srovnáváte. A to, s kým se srovnáváte, záleží na tom, v jakém světě žijete. V tom je založen trvalý zdroj nespokojenosti. Zvlášť když dnes jsou lidé na každém kroku konfrontováni nejen se svými sousedy, ale prostřednictvím médií také s celebritami, s těmi, „kteří se uměli zařídit“, zkrátka s těmi, jejichž životní styl a s ním spojené možnosti jsou pro naprostou většinu z nás naprosto nedosažitelné. A pak je tu druhá příčina: V současné západní společnosti panuje taková nouze o vize, že jediné, co politici nabízejí, jsou o něco nižší daně, o něco lepší školy, o něco kratší čekací lhůty v nemocnicích a o něco levnější potraviny. Na tuhle zásadní myšlenku ještě navážu, ale předtím si ukažme další zdroje právě té „naší“ nespokojenosti.

Nejspíš je mnohé z toho, co nyní uvedu, společné všem postkomunistickým zemím. I když podíváme-li se do Ruska, na Ukrajinu nebo na Balkán, určitě na tom ještě nejsme tak hrozně. Nicméně i to, do čeho jsme u nás zabředli, je alarmující. Sociolog Jan Červenka, který se v Sociologickém ústavu AV ČR dlouhodobě zabývá tím, jak a podle čeho lidé hodnotí svou životní situaci, upozorňuje, že výraznou roli zde hraje celková společenská atmosféra ve společnosti. V ní má zvláštní význam kvalita politiky a přesvědčení o míře spravedlnosti, jaká u nás vládne. A jsem u prvního nepřehlédnutelného rysu naší současné situace: Míra nespokojenosti z toho, jak vypadá politika, je (například podle výzkumů CVVM 1/2013) největší za celou polistopadovou éru. Na to pak těsně navazuje převládající pocit, že spravedlnosti se u nás člověk nedovolá (nízká míry důvěry v soudy) a že úspěch těch, kteří se vyšvihli mezi „vítěze transformace na český způsob“, je naprosto nezasloužený. To se u nás sice ví už dávno a také se to obvykle „vyřídí“ povzdechem nad českou závistí, jenomže tváří v tvář dnes už dobře známým faktům (například o tom, jak se vládlo za Pavla Béma na pražské radnici) je jasné, že jenom v závisti to rozhodně nebude. Fakt, že v současné době je už většina lidí přesvědčená, že současné poměry nejsou lepší, než tomu bylo před listopadem 1989 (54 procent – STEM 1/2013), jasně ukazuje, o jak hlubokou krizi se jedná.

Nejde totiž jen o intenzivní pocit „nespravedlnosti“, který je dnes u nás všeobecně sdílený zdaleka nejen lidmi chudými a jinak deklasovanými (je velmi silný i ve „střední třídě“, která se do značné míry stala rukojmím Kalouskových reforem), nýbrž o narůstající frustraci z „bezmoci“ s tím vším vůbec něco dělat. A nejde pouze o proměnu veřejného prostoru. Podle rok starého výzkumu STEM je šedesát procent lidí přesvědčeno, že člověk v naší společnosti nemá šanci uplatnit své schopnosti. Opravdu jedinečný příspěvek k této frustraci z bezmoci pak přidal nám všem prezident Klaus vyhlášením amnestie, jíž daroval definitivní „rozhřešení“ celé armádě těch, kteří vzali vážně jeho „axiom“, podle něhož nelze rozlišit čisté peníze od špinavých.

Výsledkem toho všeho je plíživý, ale stále intenzivnější stín beznaděje, který lze pozorovat u stále mladších lidí. Často maskovaný pragmatismem vystupňovaným až k cynismu, jenž dávno „vystřízlivěl z iluzí“, v méně vyhraněné podobě patrný ve vše pronikající nedůvěře v to, že by ještě někdo mohl něco myslet upřímně nebo jednal nezištně ve prospěch druhých. Už jen v „ostrůvcích pozitivní deviace“ – nejčastěji mezi lidmi z neziskové sféry – se udržují ještě jakési zbytky naděje, že navzdory tomu všemu má smysl usilovat o jinou životní alternativu, a to nejen pro sebe, nýbrž i pro celou společnost.

Právě tady se setkávají neduhy naší společnosti s tím, co je všeobecným problémem celého Západu. „Co nám tedy vlastně chybí?“ ptá se ve své knize Eriksen. A takto odpovídá: „Pro začátek vám nabídnu krátkou odpověď: Chybí nám naděje… Had v našem pozemském ráji nese jméno beznaděj.“ Pro naši společnost – nejen českou – je totiž typické, že většina lidí nevidí žádnou budoucnost, k níž by mělo smysl se upínat. Poté co nitrosvětské utopie dvacátého století – nejtragičtěji marxismus-leninismus a nacismus – zcela zdiskreditovaly ideu pokroku, otevřela se před lidmi Západu budoucnost, v níž jde už jen „o něco nižší daně, o něco lepší školy, o něco kratší čekací lhůty v nemocnicích a o něco levnější potraviny“. To ovšem není úběžník, který by mohl někoho skutečně nadchnout. Kde není hvězda v budoucnosti, za níž má smysl jít přes všechny překážky, umírá i veškerá naděje. Vždyť naděje není laciný optimismus, že „všechno dobře dopadne“, ale stav ducha, který ví, že má smysl doufat „proti vší naději“, protože skutečnost ještě neřekla své poslední slovo.

Předně je třeba si sebekriticky přiznat, že na současném stavu mají křesťané podstatnou zásluhu: návrat naší civilizace k pohanskému pojetí cyklického času, kdy „nic nového není pod sluncem“, je důsledkem toho, že příliš dlouho a příliš mnoho z nich se chovalo nikoliv jako poutníci, kteří vědí o provizornosti své situace, nýbrž naopak jako ti, kteří se v tomto světě chtějí důkladně zabydlet. A současně s tím – mnohdy uzavření ve svém soukromém, rodinném, klanovém či církevním sobectví – ponechali veřejný prostor světa lidem, kteří se o něj „postarali“ právě tímhle způsobem.

Můj oblíbený Pierre Teilhard de Chardin to vyjádřil přímo: „Říkáme stále, že žijeme v očekávání Mistra. Ale ve skutečnosti si musíme přiznat, že už nic neočekáváme.“ Zkrátka jde o to, abychom jako křesťané opravdu aktivně žili přípravou na Den Páně, kdy Kristus bude všechno ve všem. To naše čekání nemůže být jen trpným vyčkáváním. Křesťan nesdílí přesvědčení, že „co se má stát, se stejně stane“. Jsme spolupracovníci Boží. Definitivní vítězství Boží, kdy celý vesmír bude proměněn výhní trojiční Lásky, se neuskuteční bez nutného příspěvku nás lidí. Jde o to, co svou důvěrou, láskou a službou pravdě „zachráníme pro věčnost“, protože jenom to je pro ni použitelné. Ano – věčnost začíná dnes.