Vydání: 2011/8 Ježíš ve filmu, 16.2.2011

VLADIMÍR SUCHÁNEK působí jako docent na katedře divadelních, filmových a mediálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. Pod mnoha snímky je podepsán jako režisér, autor námětu, scenárista, dramaturg, kameraman, zvukař, ba i střihač. Jeho snímky nesou pečeť křesťanství. Dost důvodů, abychom se na něho obrátili s otázkami, jak by měl Kristus na filmovém plátně vypadat, jak obvykle vypadá, a především je-li možné – když byl Ježíš Bůh i člověk – aby ho někdo dobře zahrál?

Obraz Ježíše Krista na filmovém plátně málokdy vyvolá spokojenost, častěji vzbuzuje rozpaky, úsměv i nevoli. Co podle vás působí režisérům při výběru představitele a jeho pojetí největší problémy?

Myslím, že si to snad ani nikdo z diváků neuvědomuje, ale věřící i nevěřící přistupují ke Kristu úplně jinak než k ostatním postavám. Problém není ani tak ve tvůrcích, jako spíše v divákovi: Kristus podle něho musí být „ACH!“, ale to není reálné! Často je Ježíš vysoké ztepilé postavy s modrýma očima. Čili ideál. Přesto si většina diváků říká: Takhle ne.

Jak vůbec můžeme zjistit, jak Kristus vypadal? Všichni se asi (možná i podvědomě) inspirujeme starými obrazy s výjevy z Ježíšova života…

Ano. Můžeme vycházet i z Turínského plátna, do něhož se mělo otisknout Kristovo tělo v okamžiku vzkříšení. Takže bychom se mohli domnívat, že Kristus měřil okolo 186 centimetrů. A máme další indicie: jeho otec byl tesař, čili patřil ke střednímu stavu. A víme, že si středostavovská třída tehdy nežila úplně chudě. Takže s největší pravděpodobností byl Ježíš pohledný chlap. Ale co s ním udělalo čtyřicet dní v poušti? Jako člověk musel vypadat hrozně. Ale to pořád nemluvíme o tom důležitém. I kdyby vypadal hrozně, nijak to nesouvisí s jeho možným filmovým obrazem. A navíc existují i hlasy z druhé strany, které oponují, že Turínské plátno je středověký podvod. Ovšem v žádné laboratoři se dosud nepodařilo zjistit, co to vlastně na tom plátně je – není to ani malba, ani kresba… Na to kritici Turínského plátna říkají, že středověcí falsifikátoři byli šikovní. Takže pořád s jistotou nevíme, jak Kristus vypadal. A filmaři se toho obrazu bojí. U jiných historických postav, třeba i kanonizovaných lidí, je to jednodušší.

Jak byste hodnotil jednotlivá zobrazení Krista ve filmu?

Upřímně řečeno nevím. Ale chytá mě žlučníkový záchvat, když vidím ty sladkobolné postavy s modrýma očima. Modré oči – to je přece úplný nesmysl!

Co třeba Poslední pokušení Krista Martina Scorsese?

Scorsese postavil film na adaptaci Kazantzakisova románu, nikoliv na Písmu svatém. Svým způsobem to byla konfrontace myšlení. Ježíše výborně hraje Willem Dafoe. A zahrál ho tak, že Kristus působí jako obyčejný člověk. Film má samozřejmě omezené možnosti, musí se proto spoléhat na další výrazové prostředky, které probouzejí v divákovi fantazii, podobně jako u čtení knihy. Ono je totiž jedno, jestli je Ježíš hubený nebo tlustý, vysoký nebo malý. Důležitější jsou ostatní věci. Ale to diváci nechápou. Každý z nich má svou představu Krista, věřící i nevěřící. Dovedete si třeba představit, že by u nás někdo natočil film o Husovi, který by byl malý a tlustý? S tím by se nikdo nesmířil, i kdyby to stokrát bylo historicky dokázáno. Hrdina musí odpovídat obrazu hrdiny.

A Gibsonovo Umučení Krista?

Podle některých lidí je to úžasné dílo. Já jako žák Josefa Zvěřiny si pamatuji na jeho slova: Křížová cesta, to bylo mimořádné fyzické utrpení, ovšem pro každého člověka. Ježíšovi se vlastně dostalo obrovské milosti, protože umřel za tři hodiny. Spartakus umíral tři dny a jeho žena pod křížem zešílela. Krista bičovali důtkami, takže měl asi poškozenou páteř, proto padal pod křížem. Ovšem nemohl nést celý kříž, to by nikdo neunesl – tedy kříž z otesaných kmenů udělaný tak, aby unesl dospělého muže. Nesl jen příčné břevno. To mohlo vážit zhruba padesát kilo. Od paláce místodržitele na Golgotu to bylo takových šest set padesát metrů. A v jeho momentálním stavu to musela být dřina. Ale přitom nešlo o nic mimořádného, jen o strašlivé fyzické utrpení. Ale v Getsemanské zahradě, kde mu Bůh na bedra vložil všechny hříchy světa, to bylo to opravdové utrpení. A tomu se každý filmař raději vyhne. (Stejně jako Vzkříšení – jak to udělat: je to ten samý Ježíš, ale přitom není, nepoznala ho ani Maří Magdaléna.) Gibson ukazuje, jak Ježíše bičují po břiše. Byly to římské důtky, tedy devět ocasů, na každém čtyři kovové kuličky. A ve filmu ho bičují sadisti – to by byl do deseti minut mrtvý. Ty vojáci ovšem nebyli sadisti. Byli to profesionálové, kteří věděli, jak bičovat, aby člověk neumřel a dožil se kříže. Gibson chtěl ukázat hlavně onu brutalitu, to, jak Ježíš trpěl. Ale nedodal, že takhle trpěl každý, kdo dostal trest smrti křížem. Netýkalo se to jenom občanů Říma – ti měli tu výsadu, že mohli být sťati. Ovšem Kristus je tady ztvárněn velmi charizmatickým hercem, a konečně s tmavýma očima.

Který z filmových obrazů Krista vám připadal nejvěrohodnější?

Ono je několik poloh, jak Krista zobrazit. Třeba Zeffirelli a jeho film Ježíš Nazaretský – to je snímek, který vlastně ilustruje evangelium. A podporuje ho Vatikán. Mně osobně se to moc nelíbí, vidím v tom snahu zobrazit Krista tak nějak lidového. Ale jak, když nikde v evangeliu není jeho popis? Myslím, že by se mělo především vycházet z toho, co udělal. Ježíš musel mít obrovské charizma, protože byl Bůh. A kinematografie za posledních sto dvacet let zjistila, že vůbec nejlepší bude ho vůbec neukázat. Ani to ale není ideální. Třeba Monty Python ve filmu Život Briana Krista jen komentují. Nikde tam není, jen se o něm stále mluví. Tento film se církvi nelíbí, ale myslím, že je laskavý. Není vůbec namířený proti Kristu – je proti fanatismu. Nebo Jesus Christ Superstar – ten film se mi líbí, je dobře napsaný, udělaný, zahraný i zazpívaný. Ježíš tam je, a přitom není. Doporučoval ho v kázáních i kardinál Tomášek: „Když jste líní číst evangelium, podívejte se na Super- star.“ Myslím, že nejlíp se Ježíš podařil Williamu Wylerovi ve filmu Ben Hur. Měl totiž dobré poradce. Vybrat herce podobného Bohu nelze, a tak ho pojďme neukázat nebo jen v náznacích. V některých epizodách se proto objeví ruka Krista, někde je zase zezadu. Když Kristus podává Ben Hurovi vodu, je vidět právě setníkova tvář. A na ní se zračí, že ten naproti němu (i když ho nevidíme) je Bůh. Ostatní herci pak museli odehrát, že ten, o koho jde, je Ježíš. Na jejich tvářích to je skutečně vidět.

Ale jsou i filmy, které pracují s náznaky a metaforami. Myslíte, že tam se daří zobrazování Krista lépe?

Mám za to, že je to nejlepší cesta. Za ideální považuji film Ježíš z Montrealu Denyse Arcanda. Je to současný příběh. Parta divadelníků chce udělat pašije v kostelní zahradě. Ten, který hraje Krista, na to jde nějak jinak, farář dělá problémy. Pořád tam chodí policie. Při jednom představení jeden z diváků popadne policajta a smýkne s ním. Ten spadne tak nešťastně, že kříž spadne a „Kristus“ se zraní. Záchranka jezdí po celém městě, všude je plno. Pak herec vstane, že mu nic není, a odejde do metra. Tam ho popadne amok, začne kázat – a složí se. Zase přijede záchranka. Volno je jen v anglickém sektoru. Doktor pacienta přijme, operuje. Ale herec zemře. Byl úplně zdravý, bylo by možné použít jeho orgány? Pak vidíte lidi, kteří dostanou jeho oči – a vidí, nebo „krásné třiatřicetileté srdce“ – a vstanou. To jsou ty zázraky. Do toho všeho zní Pergolesiho Stabat Mater. Při takovém zpracování není potřeba řešit, jak Kristus vypadá. Navíc nepřemýšlíte nad evangeliem, není tam žádná historie, žádná Palestina. A nic taky nepředjímá, co se stane. Takové filmy vyžadují, že divák něco ví, aby mu jednotlivá spojení naskakovala. To je u nás, myslím, trochu problém – lidé Bibli vůbec neznají, neznají své kořeny, svou historii, křesťanskou tradici a kulturu.

Jakému zobrazení Krista dáváte přednost?

Mám nejraději staré němé filmy, které vypadají jako ilustrace z Bible. Režiséři si na nic nehrají, mezi obrazy vám vyskakují velké titulky. Postavy jsou ikonické a jsou taky ikonicky zobrazené. Moc pěkný je francouzský film Život, utrpení a smrt našeho milostivého Pána Ježíše Krista z roku 1902. Je kolorovaný, jsou tam velké obrazy. Zkrátka krásně ilustrovaná Bible.

Co je podle vás při filmovém ztvárnění Ježíše pro tvůrce – ať už režiséry nebo herce – největší problém?

V posledních dvaceti letech zažívá kinematografie opět svou zlatou éru. Svět je velice vizuálně zaměřený, vše se musí vidět. Vše proto hraje barvami a překotným pohybem, vše je 3D. Filmovému obrazu Krista nejvíc překáží, že není akční. Pořád samá kázání, hovory, meditace – kdo se na to má koukat?! Zkrátka když chybí akce, není to pro současnou generaci příliš stravitelné. I proto se možná filmaři postavy Krista děsí. Dnes už je těžké vymyslet něco nového – skoro vše už bylo vymyšleno. I ti tvůrci, kteří se o to pokusí, nepřicházejí většinou s novými myšlenkami, jen s trochu jiným pohledem. Na druhé straně diváci často ani nevnímají, že v mnoha filmech, které nejsou primárně o Kristu, jsou christologické či evangelijní prvky – třeba ve snímcích Mistr a Markétka, Hana a její sestry, Nový svět, A co dále, Baltazare, Pán prstenů, Cesta, Vzestup, Lovec jelenů a mnoho dalších. V těchto dílech je duchovní koncepce, jsou udělaná poctivě, zaznívá z nich, že je třeba za každou cenu říkat slova, která lidem neublíží. Obecně vzato, ve všem, kde je přítomna láska, je přítomen i Ježíš.