Každý utváříme ten svůj kus světa

Vydání: 2015/50 Svatý rok milosrdenství začíná!, 8.12.2015, Autor: Jiří Macháně

Když jsem volal herečce ANDREE KERESTEŠOVÉ, abychom domluvili tento rozhovor, připadalo mi, jako bych zval na kafe kamarádku. Milá, ochotná, příjemná a otevřená žena. Televizní diváci ji nemohli přehlédnout v jedné z hlavních rolí seriálu Vyprávěj.
 
O čtyřech letech každonedělní varhanické praxe hovoří Andrea Kerestešová jako o velkém daru.Snímek autor
 
Pýcha herecké slávy vás nezasáhla?
 
Ale ano. Bylo období, kdy mě trošku potrefila. Záleží na tom, jestli seberete sílu jí nepodlehnout. Ze začátku jsem bojovala se svým zvětšeným egem. Včas mi ale došlo, že touhle cestou nechci jít. Nemám ráda slova jako „slavný“ nebo „hvězda“. Vždycky říkám: hvězdy jsou na nebi. Jsem jedna z mnoha a nechci, aby lidé kolem mě měli pocit, že jsem něco víc než oni. Zvolila jsem přirozenost a upřímnost. Lidem raději důvěřuji a říkávám, že zlo je nakonec největší problém těch, kdo ho páchají.
 
V seriálu České televize Vyprávěj, který vás proslavil, hrajete tak trochu sama sebe. Hlavní hrdinka přišla do Česka z východu Slovenska studovat a nakonec tu zůstala. Vaše kariéra začala také až v Česku. Jste tady už doma?
 
Česká republika je můj druhý domov. Když jsem přijela do Prahy, hned jsem zažila ten krásný pocit, že je tu člověk doma. Mým prvním domovem bylo ale východní Slovensko. Vázala mě k němu pupeční šňůra, až po jejím odstřihnutí se stala mým domovem Praha, která je jedním z nejlepších míst k životu na světě.
 
Podobností seriálu a vašeho života je jistě víc.
 
Hlavní postava Evy Dvořákové byla Slovenka, proto také tvůrci seriálu hledali Slovenku, která zároveň zvládne češtinu. Se scénářovou postavou Evy Dvořákové jsme si ve skutečnosti moc podobné nebyly. Když ale natáčíte tak dlouhodobý projekt, stanete se dotyčnou postavou, ale nakonec i ona se stane vámi. Vzájemně se začnete ovlivňovat, začnete se utvářet. Kdyby stejnou postavu hrál někdo jiný, měla by úplně jiný charakter. Herec dává postavě něco jako duši. To, že jsem Slovenka, mělo i další výhody. Když se natáčely vánoční svátky, oslavy nebo pohřeb mého seriálového tatínka, konzultovali reálie a různé zvyky se mnou.
 
Takže jste do scénáře vstupovala jako odborná konzultantka?
 
Chtěla jsem, aby to bylo pravdivé, a proto jsem čas od času řekla, že takhle to na Slovensku není nebo co všechno chybí v kostele, jak vypadají Vánoce, při nichž nesmí chybět kříž se zrním v misce. Anebo když se začal točit pohřeb, také nebyl typicky slovenský a já do toho musela vstoupit. Cítila jsem zodpovědnost, aby to bylo alespoň trochu autentické.
 
V uměleckých kruzích se o vás proslýchá, že jste katolička. Jak moc se hlásíte k víře?
 
Moje rodina je katolická a také já se hlásím k tomu, že jsem katolička. Nestydím se za to. Často mi lidé tady v Česku kladou divné otázky – třeba když se nechci před kamerou svlékat – jestli to souvisí s církví. Nebo mají pocit, že když jsem křesťanka, neslučuje se to s tím, že pracuji v šoubyznysu. Já jim vždy odpovídám: „Odkud to máte?“ Proč by to vlastně mělo vadit? Každý přece utváříme ten svůj kus světa.
 
V Česku žije spousta lidí, kteří mají mylnou, až legrační představu o tom, co je náboženství. Necítím se být povolaná říkat jim, co mají a nemají dělat, ale snažím se jim ukázat, jak se náboženství a víra rozcházejí s jejich představou. Oni hned argumentují tím, co kde kdo z církevních představitelů provedl, jak hrozné jsou války a vliv peněz. Na to říkám, že to vůbec nesouvisí s vírou, která je podle mě nejkrásnějším darem, jaký jsme dostali.
 
Zmiňujete svlékání před kamerou. Je pravda, že jsem žádnou postelovou scénu s vámi nezaznamenal.
 
Sexualita a nahota patří k životu. Ale v seriálu i ve filmu se to dá natočit tak, že to naznačí už samotný příběh. Nikde není dáno, že jsem povinná se automaticky svlékat, protože to někdo napsal do scénáře. Myslím, že jako herci máme právo si takové věci rozhodnout, případně takové angažmá odmítnout.
 
To se raz dva rozkřikne. Takže vám takové role už nikdo nenabízí, nebo je neberete?
 
Stalo se, že jsem musela odmítnout roli, protože tvůrci nebyli ochotni ustoupit. Když mě někdo osloví, říkám už do telefonu – aniž čtu scénář nebo se s tím člověkem potkám – jestli o mně vědí, že mám tuto podmínku. Kdyby ji neakceptovali, další diskusí bychom jen ztráceli čas. Pokud dotyčný řekne: „přizpůsobíme se, nějak to uděláme“, jsem ochotná se setkat.
 
K čemu je podle vás dobrá víra v lidském životě?
 
K přežití. Kdybych nevěřila, nevím, proč jsem tady, a můžu si rovnou hodit mašli a odejít.
 
V čem jsou Češi ve vztahu k víře jiní než Slováci?
 
Češi jsou, co se týče náboženství, velmi svobodní. Chvílemi až moc. Na Slovensku se zase více zachovávají pravidla, režim. Někdy taky až moc. Neškodilo by osvobodit se od zákonictví a od domněnky, že život je utrpení – a jen když trpíme, můžeme dojít spásy. S tím nesouhlasím. Jsme na světě proto, že s námi Bůh má záměr. A je natolik velkorysý, že chce, abychom byli šťastní.
 
O Češích se říká, že jsou nejateističtější národ.
 
Víru se ale pokoušejí najít, což je na nich velmi pozitivní. Moji známí, dokonce můj přítel, který není ani pokřtěný, jsou chvílemi více věřící než někteří z těch, kdo o sobě tvrdí, že jsou křesťané, a snaží se formálně plnit církevní přikázání. Hodně záleží na našem vnitřním životě, ale k víře patří i vnější projevy, jak se chováme k ostatním lidem, ke svému okolí i k sobě samým. Víra je vlastně způsob, jak přijmout zázrak, který je kolem nás. Češi mají problém s náboženstvím, ale myslím, že většina z nich věří v Boha a posmrtný život.
 
Máte v Čechách věřící kamarády?
 
Ne. Do kostela chodím sama. A lidé, které tady znám, se k víře nehlásí. Jsou mi blízké pražské farnosti na náměstí Jiřího z Poděbrad a u sv. Ludmily na náměstí Míru. Posledně jmenovaný kostel mám moc ráda – je krásný, moc se mi líbí. Nechodím se tam ale seznamovat s lidmi. V kostele chci vést svůj rozhovor s Bohem. Vlastně ani moc neřeším, jestli kněz zrovna měl, či neměl dobré kázání. Snažím se něco si z něj odnést, protože mi třeba nabízí nový pohled – pohled teologie, kterou nemám čas studovat.
 
Prý jste dokonce varhanice.
 
Bývávalo. Hrála jsem doma na Slovensku na varhany od svých čtrnácti do osmnácti let. Vlastně trochu neochotně, chtěla jsem chodit spíš na diskotéky a pak vyspávat. Bylo to zajímavé období mého života. Každou neděli jsem hrála na třech mších – neděli co neděli od šesti do dvanácti hodin. Chvílemi jsem kvůli tomu byla strašně naštvaná a taky jsem se proti tomu bouřila, ale s odstupem času to beru jako velký dar.
 
Proč?
 
Hrozně moc jsem se při tom naučila. Měla jsem možnost být víře blíž. Vyrůstala jsem vedle farářů, kteří byli mí kamarádi a jimž jsem mohla všechno říct. Moc jsem se toho dozvěděla o vztahu k Bohu. Měla jsem zkrátka na kněze štěstí a mohla se ptát na témata, která byla v mém okolí tabu. A oni byli velmi ochotní se mnou diskutovat, byli to inteligentní lidé, takže mě neokřikovali, že se o něčem nebudeme bavit. Třeba o mimozemšťanech.
 
Nacházíme se v období adventu. Je to pro vás klidné období, nebo také šílíte z Vánoc?
 
Jaké si to uděláte, takové to máte – říkám vždycky. Mám samozřejmě adventní věnec a celé čtyři týdny mám ráda klidnější atmosféru. Lidé totiž začínají péct cukroví už na začátku prosince, všichni se přejídají, a když pak přijde Štědrý den, je najednou všechno pryč. Nepropadám tomu, že bych si užívala Vánoce měsíc dopředu, těším se z pomalé přípravy na příchod tajemného času. Nepropadám ani šílenství, které panuje v obchodech už od konce října. Budou to totiž můj advent a moje Vánoce!
 
Tohle období i samotné Vánoce miluju, protože jsou pro mě velmi emotivními svátky. Humbuku, který se nás pokouší zahltit, se vyhýbám. A víte, co mi přijde legrační? Jak lidé, kteří v Krista nevěří, dětem říkají, že dostanou dárečky od Ježíška.
 
Zůstáváte v Česku, nebo pojedete slavit Vánoce na Slovensko?
 
Poprvé zůstávám v Česku. Pokaždé jsem byla u rodičů a minulý rok jsem k nim vzala na návštěvu svého přítele, aby zažil naše vánoční zvyky. Letos mě rodiče doma mít nebudou, ale bydlí s nimi můj bratr, který má pět dětí, a tak nebudou sami. To by jinak přijeli do Prahy.
 
Seriálová Eva Dvořáková cukroví asi pekla. Co Andrea Kerestešová?
 
Na cukroví vůbec neujíždím, to mi budou péct rodiče. Já se těším na kyselou polévku a ostatní tradiční jídla, ale cukroví u mě moc neboduje. Takže ho ani nepeču.
 
A co si přejete od Ježíška?
 
Jen hezké Vánoce. Nemám nic proti tomu, obdarovávat se, udělat druhému radost, ale nemusí to být nevyhnutelně dárky v podobě věcí. Největším darem je láska, kterou druhým můžeme dát. V tom je přece smysl Vánoc.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay