Každý se může cvičit se v lásce

Vydání: 2005/36 Nebudeme-li jako děti, 30.8.2005, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Sestra Akvinela je školskou sestrou de Notre Dame a její civilní jméno je Ludmila Loskotová. Pochází z katolické rodiny, z devíti dětí. Všichni se naprosto samozřejmě dennodenně scházeli k ranním a večerním modlitbám, jimž „velela“ hlava rodiny - tatínek. A právě rodinné prostředí dalo mladé dívce ten nejlepší základ pro její budoucí zasvěcený život, který si zvolila již ve svých patnácti letech. Čas přinesl sestře Akvinele řadu potíží, které ji ale naopak povzbuzovaly k ještě většímu úsilí na cestě poznávání pravdy. Nejdůležitějším pro ni byla a stále zůstává služba druhým. I díky tomu vznikly v Praze dva Domy Svaté rodiny, kde našlo svůj domov 80 především mentálně postižených.
Mohu říci, že vstupem do kláštera se mi vlastně život až tak rapidně nezměnil - snad jen v tom, že jsem nejezdila tolik domů, což byla, přiznám se, tak trochu „úleva“. Doma totiž vždy čekala nějaká práce a já jsem se raději věnovala studiu než polním pracím a obstarávání hospodářství. Maminka můj odchod oplakala - vždyť jí odešla dcera! Popravdě jsem se divila: Proč není ráda? Nás dětí bylo přece tolik a byly s námi tak velké starosti! Říkala jsem si, že když jedno odejde, alespoň nás ubude a ubude i trampot. 

Vždy jsem měla ráda děti, byla jsem kamarádská, veselá. Snad proto mě vybrali na práci do mateřské školy. Od první chvíle jsem si uvědomovala, že služba druhým je vlastně služba Bohu samému, a tak k ní přistupuji i dnes.

Ještě jako čekatelka jsem těžce onemocněla - přechodila jsem zánět pohrudnice a málem zemřela. Nemohla jsem téměř chodit, ale snažila jsem se to zvládnout. Pak jsem prodělala tuberkulózu, a nejen to... Život nebyl jednoduchý, ale nikdy jsem nepatřila k těm, kdo by si stěžovali. Nemyslela jsem  na nemoci a pracovala. To mně - samozřejmě kromě víry - pomohlo.

Po určité době jsem se dostala k mentálně postiženým. Pochopila jsem jejich výjimečnost - byli téměř stále radostní, vnitřně čistí, bezprostřední a dodávali mi sílu do života. Vždy velmi brzy vycítili, kdy k nim je člověk upřímný a kdy je má rád. Náklonnost dokázali opětovat někdy až dojemným způsobem. Později se objevila potřeba pomoci rodinám, které již nemohly doma pečovat o své postižené děti. Jejich rodiče nám důvěřovali, a tak se začala nová etapa: budování domova pro tyto potřebné.

Auto „na vodu“ a dobrý úmysl

Naše začátky byly kuriózní. Dostali jsme například staré auto, s nímž jsme si užívali starostí. Kdykoli se někam jelo, musela se vozit láhev s vodou, z níž se stále dolévalo do chladiče - horem se do auta lilo a dolem to vytékalo. Podlaha byla taková, že zadupat by znamenalo propadnout se až na silnici. Ale byli jsme rádi, že nás auto většinou dovezlo tam, kam jsme potřebovali. A to nemluvím o tom, že ho řídil chlapec z civilní služby, ačkoli jsem později zjistila, že se to nesmělo. Kdyby nás chytila policie, ani bych nevěděla, co se stalo. 

Nakonec se nám podařilo s velkým úsilím mnoha dobrých lidí v Praze zbudovat dva domy. Provoz Domu Svaté rodiny (podle sv. Josefa, Panny Marie a Ježíše) Na Petřinách byl zahájen v roce 1991, v Liboci v roce 2000. Oba domy se staly útěchou a úlevou pro rodiče našich svěřenců. Nyní vědí, že jejich děti jsou zde dobře zajištěny. Říkáme jim stále „děti“, i když si uvědomuji, že nejstaršímu z nich je už více než padesát. Věk ale není vůbec podstatný - důležité je, že jsou všichni jako děti bezelstní, a že nás tak vlastně svým postojem k životu neustále učí.

V době stavby v Liboci jsem onemocněla rakovinou. Nebylo to vůbec lehké, ale protože jsem neměla čas na přemýšlení a bylo potřeba pracovat, opravdu jsem churavěla vlastně jen dva měsíce a léčbu chemoterapií absolvovala při práci. Všem doporučuji: když onemocníte, nemyslete na nemoc a mějte naději na uzdravení! Když mi lékařka oznamovala diagnózu, obávala se mi vše říct naplno. Na požádání pak ale řekla plnou pravdu o mé nemoci, a to velmi pomohlo.

Od pokory k lásce

Když se člověk řídí vůlí Boží, má to smysl. Nesmí do toho dávat moc „z toho svého“. Lepší je být připravený přijímat od Boha, a když pak přijde něco nepříjemného, vytěžit z toho maximum ke cti a slávě Boží. Od padesátých let jsme jako sestry byly zapomenuty, ale nakonec se ukázalo, že naše práce má smysl. Staraly jsme se o ty, kteří to potřebovali, a oni se zase „starali“ o nás - obdarovávali jsme se navzájem. Jsem přesvědčena, že bych sama nic nedokázala, kdyby mi Pán neposlal ty pravé spolupracovníky. Měli jsme měli opravdu štěstí na naše zaměstnance i civilkáře - poznali, co to je být prospěšný a co znamená pomáhat tam, kde je to potřeba.

Láska plyne z pokory

V každém nemocném nebo postiženém člověku jsme viděli trpícího Krista. Když se někdo narodí jako postižený, má to určitý smysl. Během své práce s mentálně postiženými jsem poznala, jak jsou šťastní a bezstarostní. Kolikrát mohou být mnohým lidem v tomto ohledu příkladem! Vím, že naši svěřenci sice jsou v domovech spokojeni, ale dobré svědectví je i to,  když s nimi jejich rodina nepřeruší kontakt a oni mohou otce i maminku obejmout a projevit jim svou lásku; tato harmonie je pak na celé rodině znát.

Nejdůležitější na cestě k Bohu je láska založená na pokoře, vždyť láska vyplývá právě z pokory. Kdo je ochoten posloužit těm, kteří naši službu potřebují, vyjít vstříc nejubožejším, ten opravdu miluje. Pochopit Boha není každému dáno, ale každý o to může usilovat a hlavně se každý může „cvičit“ v lásce. Poznat, co naše okolí potřebuje, a být vždy připravený pomoci, to je to podstatné. Co není dobré, je třeba odložit, a co je dobré, to si ponechat a na tom pracovat. Je to úkol na celý život. Kdybychom to tak dělali všichni, naše společnost by jistě vypadala jinak.

V tomto je rodina velmi důležitá: ostatně povolání ke kněžství, nebo k řeholnímu životu zraje přece především tam. Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Doma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay