Každý program musí mít programátora

Vydání: 2004/36 Proč se mi děti nevyvedly, 28.10.2004, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Je kamarádem Richarda Tesaříka. Vzděláním právník, ale věnuje se produkci, organizaci kulturních akcí a ekologii. Zcestoval mnoho míst a kromě jiného si splnil dětský sen tím, že dělal ve Státech kovboje. Nejen kvůli jeho dlouhým vlasům se mu na pražské Hanspaulce, kde vyrůstal, přezdívá Indián.

Vy jste se narodil v Praze, ale ke konci totality jste v republice příliš nepobyl. Ven to táhlo nejprve vaši maminku, později jste zatoužil po svobodě i vy.
Ano, v roce 1969 jsme s matkou byli dlouho v zahraničí, ale po roce se rozhodla pro návrat. Já odjel sám opět v roce 1988; do republiky jsem se ale vrátil ihned v listopadu 1989.

V zahraničí to asi nebylo vždy lehké, ačkoli třeba život na koňském hřbetě je představa vcelku lákavá a dobrodružná. Ale cizina nepřinesla jen kovbojské projížďky po prérii: pracoval jste úspěšně v oblasti módního designu i muziky. Procestoval jste mnohé země. Jak lze shrnout vaše poznatky?
Jsem rád, že jsem mohl být venku. Byla to pro mně dobrá škola. Tam na západě od hranic mají v sobě lidi většinou zakořeněno, že byznys se dělá férově. A je to znát. U nás k tomu dojdeme bohužel asi až za několik generací a mě se to již bohužel týkat nebude - ale přijít to musí. Není možné, aby tu pokračovala tendence, že jeden vyhraje tehdy, když okrade druhého.

Jaký je podle vás Richard Tesařík? Bydlíte v Praze ve stejné čtvrti, navštěvujete stejná místa, chystáte společné akce...
Je to kamarád se vším všudy a dobrý muzikant. Všímá si svého okolí. Tvrdí například, že nám schází přirozené lidské vztahy, které fungovaly dřív. Tehdy lidé žili ve velkých rodinách a staří předávali moudrost mladým. Dnes jsou staří v domovech důchodců a mladí na ulici.

Jste věřící?
Můj otec mi o víře hodně vyprávěl. Vždycky mi na cestách po republice ukazoval kostely a mně se v nich moc nelíbilo, protože jsem do nich musel chodit a bylo tam hrozně chladno. Dnes je všechno jinak. Kostely oživly. Jezdím po republice často na kole a do kostela vždycky rád zajdu. Nejraději chodím do kostelů, co lidi opravili za pomoci svých německých přátel, kteří v německém pohraničí vybírají peníze na opravy kostelů na území ČR, do kterých chodili jako děti. Já ale o sobě ani dnes nemohu mluvit jako o skutečně věřícím. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay