26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Každý bojujeme s Bohem

1. 9. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/29 Co v nás konkuruje Bohu?, 1.9.2004, Autor: Ondřej Tuček

ROZHOVOR S P. ZDZISLAWEM CIESIELSKÝM
Je mnoho věcí, jež nám zastiňují Boží obraz, mnoho pozemských radostí i starostí, které nám dávají zapomenout na první přikázání. Nemusí to být jen majetek, ale třeba i naše plány, ctižádosti, či naopak bolesti a neuzdravené rány. V cestě mezi námi a Bohem mohou stát i druzí lidé. O tom, co v nás konkuruje Bohu, jsme hovořili s P. Zdzislawem Ciesielským, působícím v Říčanech.


Proč nemá věřící člověk Boha vždycky na prvním místě?
To hlavní, co v nás konkuruje Bohu, je vždycky pýcha. Pak také naše žádosti, chtění, které stále vznikají v našem srdci, samozřejmě podporovány tímhle světem, který Pána Boha nebere v potaz. Někdy se také člověk může držet falešného obrazu Boha a tomuto obrazu sloužit. Chce si nějak získat jeho přátelství, jeho lásku. Pokud člověk není svatý, nedokáže mít k Bohu správný vztah. Podstatná je intenzita prožívání Boží přítomnosti v každodenním životě – takovou schopnost dává Bůh duši hluboce pokorné. Naším úkolem je tuto Boží přítomnost neurazit nebo nepromarnit, umět Boha přijmout a ve všem se mu odevzdat. Polský kněz Alexandr Zychlinski říká: „Nakolik se duše věnuje Bohu, natolik se jí Bůh dává.“

Hovořil jste o falešném obrazu Boha. Co tím máte na mysli?
Myslím, že nejčastější jsou dva případy: první je představa, že Pán Bůh je příliš hrozný a máme před ním strach, druhý falešný obraz – Pán Bůh je vůči nám lhostejný, nedává nám to, na co čekáme. Ještě jindy si člověk může myslet, že je blízko Boha, ale realita je jiná – naše srdce je tak studené, že o něj vůbec nemá zájem. Příkladem je způsob uvažování o Božím slovu – to, že si je pamatujeme, ještě neznamená, že s ním dokonale spolupracujeme. Na blízkost s Bohem ukazuje soulad mezi Božím slovem a skutečným životem konkrétního křesťana.

Umělci často hovoří o posedlosti tvorbou, musí se nezřídka svému projektu, dílu doslova „upsat“? Líbí se to Pánu Bohu?
Jak říkal jeden světec – pokud člověk dělá, co patří k jeho povinnostem, povolání, tak je to v souladu s vůlí Boží.

Jak by měl člověk vychovávat své děti, aby v jejich životě byl Bůh na prvním místě?
Dávat jim dobrý příklad - pro děti je důležité, jak se dospělý člověk chová, jak sám bojuje s tím, co je pro něho těžké, zda dítě vidí jeho upřímnou snahu.

Svatý Jan od Kříže nás varuje, že duše, která se připoutala k nějakému stvoření, se nebude moci v žádném případě sjednotit s nekonečným bytím Boha, ovšem vlastně každý člověk má mnoho vztahů k různým lidem. A mnoho těch vztahů je přirozeně velmi intenzivních. Jak vlastně rozumět tomu Janovu výroku?
Myslím, že je důležité, jaká je základní cesta našeho života - například cesta manželského života nebo život zasvěcený Bohu. Jde o věrnost – aby člověk dodržel povolání, jaké mu Pán Bůh určil. Každý má od Pána Boha jedno povolání, neexistuje ani jeden člověk na světě, který by měl dvě povolání na stejné úrovni, to je jenom takové lidské myšlení. Naším životním úkolem je zvolit to správné povolání a dokázat je splnit. Po celý život se člověk učí, pracuje a dělá všechno pro to, aby to jedno povolání splnil. Ta myšlenka sv. Jana od Kříže nám může pomáhat, abychom v půli cesty nezměnili svůj názor, nehledali nějakou jinou cestu a dodrželi smlouvu, kterou jsme uzavřeli s Bohem. Ovšem každý nějakým způsobem bojuje s Bohem, protože každý člověk je nějak zraněný hříchem, ať už dědičným nebo tím, který sám spáchal. A to zranění ovlivňuje naše city, které má každý jiné a občas je nemůže zvládnout. City mohou také stát proti Bohu, člověk se jich drží, a vůbec nerozumí, co mu v tomto okamžiku říká Bůh. Ten nám v našem duchovním růstu vychází vstříc skrze krize přirozených vazeb. Jakékoli společenství, ať už manželství, přátelství nebo jiná skupina, založená výlučně na přirozených vazbách, nemá větší šanci na přežití. Dříve nebo později se musí buď rozpadnout nebo přejít ve vyšší stupeň existence.

Rozpad těchto přirozených opor ale pro mnohého člověka znamená cestu pryč, zkrátka „to Bohu neodpustí“...
André Frossard k tomuhle pěkně říká: „Bůh se rozhodl pro strašlivé riziko svobody. Pomáhá ale naší svobodě, jež nachází své završení v lásce. Láska v sobě zahrnuje všechny dary Ducha Svatého, především pak bázeň Boží, počátek veškeré moudrosti.

Bázeň Boží nespočívá v třesení se před Boží všemocností. Bázeň Boží je spíš starost, abychom neublížili dítěti.“

Právě krize těch přirozených vazeb může způsobit skulinu nebo trhlinu, která umožní zrození či prohloubení nadpřirozené vazby. Manželství, silné v Bohu, je takové manželství, které touto dezintegrací prošlo a dokázalo se znovu scelit, integrovat na vyšší úrovni.

Ideálem všech vazeb mezi lidmi je vazba Matky Boží s jejím synem Ježíšem. V jeho nejtěžších okamžicích mu Maria byla takovou pomocí, jak to chtěl sám Bůh.

A co ztráta dalších „falešných opor“ či „Boží konkurence“ – práce, peněz, ambicí? Ta nás také posouvá do Boží náruče?
Samozřejmě. Blahoslavený každý, kdo prožil nějakou takovou těžkou chvíli s Bohem, nezradil ho, nezapřel a zůstal mu věrný. Je nekonečná řada věcí, které nám může dát jenom Boží láska.

Nejen svět kolem nás, ale i vnitřní svět člověka může být tak bohatý, že si s ním zcela vystačíme. Na Boha se už nedostává.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou