Vydání: 2009/1 Věžní hodiny, 31.12.2008

Kalendář máme v různých podobách snad v každé domácnosti a na všech pracovních stolech. Používáme jej v různých podobách: kalendář stolní, daňový, plánovací, liturgický, s recepty nebo kulturním programem. Možná si bez nich už ani nedokážeme svůj život představit a může se zdát, že byly vynalezeny k záchraně dnešní uspěchané doby. Ale není tomu tak.

Lidé znali kalendáře už před mnoha tisíci let. Dokazují to například hliněné tabulky, vykopané v Mezopotámii. Klínovým písmem na nich kdosi zaznamenal pořadí zemědělských prací po celý rok. Zjednodušeně se dá říci, že každá civilizace měla svoje kalendáře. Staří Egypťané měřili a zapisovali čas jinak než Inkové a Mayové, perští mudrci, praotcové v Palestině nebo astronomové v dávné Číně. Východisek bylo mnoho, od pravidelného novoluní až po magický keltský kruh stromů. Vzhledem k tomu, že na tak malém prostoru nelze všechny popsat, přejděme raději hned ke starému římskému kalendáři, který už byl vzorem kalendáře našeho. Původně měl 304 dny v deseti měsících a lidé stále řešili nějaké časové nesrovnalosti. Tím osvíceným mužem, který si nechal od „odborníků“ poradit a roku 46 před Kristem zasáhl, byl Gaius Iulius Caesar. Jeho kalendář s 365 dny a přestupným rokem proto navěky ponese název „juliánský“.
Náš letopočet zase „zařídili“ křesťané. Někdy koncem pátého století rozhodli, že přestanou čas počítat od legendárního založení Říma (nebo po židovském způsobu od stvoření světa) a zvolí si za rok 1 narození Spasitele. Přesný výpočet provedl mnich Dionysius Exiguus. Dodnes zaznívají dohady, jak moc nepřesně to udělal. Většina historiků se domnívá, že správné datum Kristova narození je zhruba o čtyři roky dříve.

PAPEŽ ŘEHOŘ TO NEMĚL LEHKÉ
Juliánský kalendář má drobnou chybu, každý rok je o zlomek dne kratší. V 16. století učenci spočítali, že se už kalendář opožďuje o plných deset dnů. Církevní otce znepokojila úvaha, zda nejsou Velikonoce slaveny v nesprávnou dobu. Věci se rázně ujal papež Řehoř XIII. a v únoru 1582 svojí bulou posunul číslování dopředu. Po čtvrtku 4. října měl následovat pátek 15. října. Událost však vyvolala odpor. Mnoho vědců i vládců nesouhlasilo, obávali se dopadů v obchodu a v dalších sférách života. A tak se Evropa na jednom „gregoriánském“ kalendáři sjednocovala vlastně až do 20. století, kdy k němu jako poslední přistoupilo Řecko v roce 1923. Naopak nejdříve nový kalendář přijaly už 1. ledna 1583 Francie a Španělsko, Čechy přesně o rok později. A jelikož k tomu vydaly moravské stavy souhlas na svém sněmu až v létě, slavily se toho roku Velikonoce v Praze (s ohledem na lunární posun) o plné čtyři týdny dříve než v Olomouci nebo v Brně.
Mnohé země si zachovaly alespoň malou autonomii v symbolickém začínání a končení občanského roku. 1. leden jako Nový rok například používali naši panovníci Přemysl Otakar II. nebo Karel IV. V Německu i v Římě dlouho začínali rok slavností Narození Páně 25. prosince, ve Francii velikonoční slavností. Ještě v polovině 18. století se v Toskánsku slavil počátek roku vždy až 25. března o slavnosti Zvěstování Páně.
Přestože se i státy s převahou pravoslavných věřících nakonec k reformovanému občanskému kalendáři připojily, jednotlivé ortodoxní církve zůstaly s vlastním liturgickým kalendářem ukotveny ke kalendáři juliánskému. Proto dodnes slaví vrcholné události církevního roku o příslušný počet dnů později než katolíci nebo západní reformované církve.
Katolická církev užívá pět vrstev liturgických kalendářů. Neliší se církevními slavnostmi, ale jednotlivými svátky světců, dny výročí posvěcení chrámů apod. Nejvýznamnější je římský všeobecný kalendář; svoje regionální kalendáře mají i všechny národní církve. Známe také diecézní a řádové kalendáře a nakonec i kalendáře jednotlivých kostelů nebo místních církví (farností).

CHTĚLI POKROK, PŘINESLI CHAOS
V dějinách došlo k řadě marných pokusů, jak reformovat i gregoriánský kalendář. Někde k tomu vedly motivy zdánlivě praktické, jinde revoluční zášť a touha zničit církev. Za Velké francouzské revoluce tak ze všeho nejdříve odstranili církevní svátky a jména světců. Nový republikánský kalendář z roku 1793 měl být „vědecký a racionální“. Den dostal sto hodin, hodina sto minut, celý rok nesl číslici 1. Nastalý zmatek trval dvanáct let a ukončil jej až císař Napoleon.
Také sovětské občany měl od náboženského tmářství odseknout pokrokový kalendář. Stalin v něm roku 1929 zrušil neděli a zavedl pětidenní týden. Jeden ze dnů byl sice určený k odpočinku, ale za účelem nepřetržitých směn měl každý člověk volno jindy. Platilo to i v rámci rodin. Místo užitku přinesl i tento „vynález“ pouze chaos a po dvou letech byl vystřídán týdnem šestidenním. Ten vydržel jen do začátku války. Není vyloučeno, že problémy jím způsobené ještě víc Rusko oslabily a umožnily Hitlerovi nejprve snadný pochod na východ...
DANIEL ŠTAUD, historik a archivář