Každá babička je osobnost

Vydání: 2005/36 Nebudeme-li jako děti, 30.8.2005, Autor: Štěpán Havlíček

Příloha: Doma

Monika Svatošová OPraem
Premonstrátka, řádovým jménem sestra Gilberta, pracuje v Domově blahoslavené Bronislavy v Humpolci. Narodila se v Praze, absolvovala střední knihkupeckou školu. Do noviciátu Kongregace sester premonstrátek vstoupila v roce 1990 v jihočeském Radvanově. Staří lidé - obyvatelé domova - jsou pro ni, jak říká, velkým obohacením.

Počítala jste se službou starým lidem už při vstupu do kláštera?

Před svým vstupem do noviciátu jsem prodávala knížky. Již v té době jsem uvažovala o řeholním životě, měla jsem kontakt na sestry premonstrátky, ale do kláštera jsem šla až po pádu komunismu. Nakladatelství tehdy přicházela se spoustou novinek, proto se známí nad mým krokem pozastavovali, nemohli pochopit, proč s dosavadní prací končím. Ve svém mateřském klášteře jsem strávila deset let, poté mě přeložili do Humpolce. S péčí o seniory jsem se seznámila již v Radvanově, kde žilo více sester pokročilého věku a my mladší sestry jsme se o ně staraly.

Vaše práce může na seniory působit i jako apoštolát.

Naše obyvatele přijímáme bez rozdílu vyznání. Někdo si možná představuje, že kde jsou řeholnice, tam bude nucen k nějakým náboženským aktivitám. Apoštolát formou agitace v našem domově neprobíhá, ale pokud si to lidé přejí, můžeme jim zprostředkovat svátosti.

Prolíná se nějakým způsobem vaše řádové společenství se společenstvím v domově?

Zdejší komunitu tvoří tři sestry, všechny jsme zároveň zaměstnankyněmi domova. S civilními zaměstnanci máme dobré vztahy, někdy se scházíme i mimo pracovní dobu. Ve srovnání s jinými domovy tu slouží méně lidí (i v poměru k počtu obyvatel), a tak vítáme pomoc dobrovolnic – studentek gymnázia. Pozoruhodná je i komunikace pana ředitele s našimi obyvateli. Je mladý a když do své funkce nastupoval, nevěděli jsme, jak na něj budou senioři reagovat. Brzy se však ukázalo, že si umí získat jejich důvěru a sympatie.

Čím vás práce v domově oslovuje?

Myslím si, že dnešní doba upřednostňuje mladé a úspěšné lidi. Stáří je tabu, důchodce vám nejvýš ukážou v reklamě na nějaký preparát, a to ještě zkresleným způsobem. Přitom je stárnutí naprosto přirozená věc, a dokud žilo více generací pohromadě, lidé to tak chápali. I příbuzní obyvatel našeho domova se s tím těžko vyrovnávají. Dneska se prosazuje tendence staré lidi odsunout, aby nebyli vidět. Proč? Vždyť zkušenost s nimi je přece obohacením!

* * *

Jan Výborný
Ředitel Domova blahoslavené Bronislavy v Humpolci. Vystudoval teologickou fakultu JČU v Českých Budějovicích, kde také pracoval v Azylovém domě sv. Pavla. Původně jej přitahovala práce s mládeží, nějakou dobu uvažoval o dráze učitele. Pak ale nalezl inzerát, v němž humpolecký domov vyhlašoval konkurz na místo ředitele. Přihlásil se a zvítězil. Dnes se s láskou a porozuměním věnuje starým lidem.

 

Ve vašem městě fungují tři domovy důchodců. Čím se právě ten váš liší od ostatních?

Především je tu menší počet lidí: 33 seniorů oproti stu či dvěma stům v jiných domovech. Panuje tady rodinné klima, lidé se navzájem znají, někteří třeba už od mládí. Sešly se zde například bývalé spolužačky anebo učitelka a její žákyně. Zájemci mají možnost zúčastnit se bohoslužeb, které probíhají v naší kapli několikrát týdně, jednou za měsíc mohou navštěvovat kurz katecheze.

 

Co pro vás znamená být ředitelem?

Ředitelování není jen sezení v kanceláři. Nemáme sociální pracovnici, a tak i tuto práci musí vykonávat ředitel. V praxi to vypadá tak, že s lidmi hovořím – a oni mnohdy ani nic jiného nevyžadují. V době dovolených se k tomu přidružují jiné úkoly, letos jsem se pustil do spravování oken. Být ředitelem pro mne znamená denně objevovat nové horizonty.

 

V jakém směru?

Moje práce je určitou výzvou. Řekne se „být ředitelem“, ale v podstatě jste žebrákem, který shání finanční prostředky na provoz domova a hledá nové formy grantů. Málokdo je ochoten sponzorovat domov pro seniory, větší oblibě se těší podpora dětských domovů a postižených dětí (což je samozřejmě rovněž důležité) a sportovních akcí.

 

Poznal jste mezi obyvateli domova nějakou výraznou osobnost, která vás oslovila?

Každá babička je „svá“, každá je osobností. Jedna je veselá, druhá smutnější, třetí má ráda kytičky, další je tichá, jiná hlučnější. Té nejstarší je 97 let a na svůj věk je velmi čilá. Máme tu i 92letého pána s neutuchajícím zájmem o všechny možné věci. Při naší návštěvě telčského zámku si třeba všímal každého detailu a jako bývalý truhlář obdivoval provedení starožitného nábytku.

 

Říkal jste, že vám práce v domově přináší stále něco nového. Změnila nějakým způsobem vás samotného?

Práce mě baví, je tu úžasně stmelený kolektiv, člověk se do práce těší. Kdybychom nemuseli řešit žádné problémy, nebylo by to ono, ani bychom se nemohli poučit z případných neúspěchů. Kdybych nemusel čelit obtížím, neposunovalo by mě to dál. I tady totiž platí, že „co je bez chvění, není pevné“. Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 46 14. – 20. listopadu 2017

Daň z náhrad znovu ve hře

Církevní restituce. Až do minulého týdne uzavřené téma se znovu stává součástí politického boje při povolebním vyjednávání o nové vládě.

celý článek


Češi pro Haiti: od adopcí k dílnám

Déle než měsíc strávila Klára Löffelmannová z Arcidiecézní charity Olomouc (ACHO) na Haiti. Po návratu se podělila o své zkušenosti.

celý článek


Potřebovali bychom také sochu Odpovědnosti

Před několika desítkami let mluvil rakouský lékař a zakladatel logoterapie Viktor Frankl o tom, že je sice hezké, že na východním pobřeží Spojených států příchozí…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay