Vydání: 2016/11 Tečka za nápravou majetkových křivd, 8.3.2016, Autor: Jiří Gračka

Ano, v životě člověka je dvacet let poměrně mnoho, ale v životě nějakého společenství – natož církevního – to ještě není tak moc. Až v perspektivě několika generací se pod vlivem změněných historických podmínek výrazněji mění myšlenky a povahy lidí i jejich sklony. Některé změny můžeme zaznamenat už teď.
Musím předeslat, že naši věřící poměrně často mění místo pobytu a práce, a nemají tedy vždycky stálý vztažný bod. Jsou rozptýleni po celé České republice a většina, kdyby chtěla navštěvovat chrám svého obřadu a své katolické církve, by musela dojíždět i několik hodin tam a zpět. Tohle musíme vzít na vědomí, když konstatujeme, že počet věřících se výrazně zvyšuje. Mezi věřící přitom na prvním místě počítáme ty, kdo pravidelně navštěvují bohoslužby a účastní se svátostného života.
Podle statistik je těch, kdo se hlásí k řeckokatolické církvi, nejvíce české národnosti. To je pro nás překvapující, protože to moc neodpovídá skutečnosti, se kterou se v chrámech setkáváme. Na základě statistik z roku 2011 se naopak do naší církve přihlásilo poměrně málo Ukrajinců, i když jejich účast na bohoslužbách je jednoznačně nejvyšší.
Důvodem může být to, že oficiální název naší církve na Ukrajině je „Ukrajinská církev“. Vysluhuje všechny obřady jen v ukrajinštině a na mnoha místech se kanonicky odlišuje od řeckokatolických církví jiných národností. Přestože tedy Ukrajinci chodí na naše bohoslužby, které mimo jiné sloužíme i v ukrajinštině, ještě si nepřivykli na to, že je jen jedna katolická církev a příslušnost k ní se neurčuje podle jazyka.
Těší nás například zvyšující se počet křtů dětí, v celém exarchátu je to ročně už kolem dvou set padesáti, a také se stále zvyšuje počet dětí přistupujících k prvnímu svatému přijímání.
Myslím, že jsme udělali správný krok, když jsme nepřijali návrh, aby se svaté přijímání a myropomazání (v latinském obřadu se nazývá biřmování) podávaly už při křtu, jak je to zvykem u pravoslavných. Zážitek, který kluci a děvčata získají při osobním setkání se svým Spasitelem ve věku, kdy už dokážou rozlišovat dobro a zlo, je pro mnohé z nich směrodatný a určující pro celý jejich další život.
V exarchátu aktivně působí asi třicet kněží a jejich cesta k byzantskému obřadu je rozmanitá. Někteří jsou svým původem řeckokatolíci od narození, jiní – menšina – změnili obřad a řeckokatolíky se stali v průběhu života. Možná se na první pohled může zdát, že ve východním obřadu je cesta ke kněžství lehčí, když se v něm mohou stát kněžími i ženatí muži, pokud samozřejmě splňují požadavky nutné pro svěcení. Tento dojem ale často neodpovídá skutečnosti.
Musíme přiznat, že na počátku, to znamená po roce 1989, vznikaly farnosti nejen podle počtu věřících, jak je udávalo sčítání lidu, ale také podle kněží, kteří v dané oblasti bydleli. Neměli jsme kostely ani farní budovy, a to především na severní Moravě, kde to až dnes dáváme do souladu s realitou. Na severu Čech je to jiné, tam situace více odpovídá počtu věřících. Farnosti se nacházejí skoro všude ve větších městech.
Bylo to hrdinské svědectví našich biskupů a kněží, ale i velkého množství laických věřících, kteří se drželi své katolické církve a nechtěli ji opustit – cítili by to jako tu nejhorší zradu. Tak to bez náznaku pochybnosti vnímali například i moji rodiče a mnoho našich blízkých. Padesátá léta byla ještě dobou, kdy se obecně věrnost – třeba i v manželství – pokládala za obrovskou hodnotu, která dávala člověku jeho důstojnost.
Dále nás všechny drželo neoblomné přesvědčení, že katolická církev je ta pravá. Tam, kde toto přesvědčení chybělo, se začínaly podemílat základy. A také musíme s vděčností vzpomínat na pomoc katolické církve latinského obřadu, která nezištně poskytovala našim věřícím liturgickou a svátostnou posilu. Díky tomu se pak řeckokatolická církev v roce 1968 jako zázrakem obnovila. Všechny výdobytky roku 1968 byly sice postupně zase zlikvidovány, ale řeckokatolická církev už zůstala – sice v mnohém zmrzačená, bez biskupa, bez semináře, ale žila i oficiálně, nejen tajně. A dokonce se i rozvíjela.
Katolická církev východního obřadu byla v papežských a koncilních dokumentech vždycky vnímána jako most mezi Východem a Západem. A mnoho lidí po tomto mostu také přešlo. V poslední době se však tento přechod moc nezdůrazňuje a ani není – zdá se – frekventovaný.
Význam mostu ale vždy závisí na tom, nakolik se po něm chodí, jaký je na něm pohyb. Řeckokatolická církev se v dnešním dialogu mezi pravoslavnou a katolickou církví představuje mnohdy jako překážka dialogu a jednoty, a to ze strany pravoslavných. Nám to připadá nespravedlivé. Vždyť se to podobá situaci, jako by někdo považoval zkoušejícího za hlavní překážku toho, aby složil zkoušku.
Mons. LADISLAV HUČKO se narodil roku 1948 v Prešově v rodině řeckokatolického kněze. V roce 1966 nebyl přijat na teologickou fakultu v Bratislavě, a proto začal studovat experimentální fyziku v Košicích. Do roku 1989 žil v Bratislavě a věnoval se výzkumu v oblasti těžby ropy, zároveň působil v neformálních náboženských skupinách. Po pádu totality pracoval jako redaktor v Katolíckych novinách a výkonný sekretář slovenské biskupské konference, absolvoval také vyšší teologická studia v Římě. Kněžské svěcení přijal roku 1996. Papež Jan Pavel II. ho 24. dubna 2003 jmenoval apoštolským exarchou pro katolíky byzantského obřadu v ČR. V letech 2005 až 2010 zároveň působil jako generální sekretář České biskupské konference.