26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Katedrála v proměnách doby

9. 5. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/19 Skauti včera dnes a zítra, 9.5.2007, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy

Otázky související s formou vlastnictví katedrály jako málokteré církevní téma vyvolaly celospolečenskou diskusi a již poměrně dlouhou dobu zůstávají v ohnisku zájmu médií. Kvůli tomu se už těžko rozlišuje mezi účelovým mlžením, mytologizováním a reálnou skutečností. Do diskusí se navíc promítají peripetie vztahů státu, církve a společnosti, které mají své hluboké historické kořeny. Různice v pohledu na katedrálu svatého Víta souvisely a souvisí s určitou dvojkolejností v pohledu na duchovní tradice a symboly, mající kořeny hluboko v minulosti. Národní obrození na počátku 19. století totiž potřebovalo jasné a srozumitelné symboly národní velikosti, aby dokázalo svým programem oslovit většinu společnosti. Z tohoto důvodu se nabízely také postavy a události, spojené s našimi duchovními dějinami.

Proměny tradic
Náboženské symboly díky tomu získávaly silný národní rozměr, jenž často vedl k upozadění jejich sakrálního obsahu. Posun vnímání můžeme pozorovat například u tradic spojených s osobou M. Jana Husa, který byl adorován nejen jako bojovník za nápravu církve, nýbrž rovněž jako sociální reformátor a ikona českého vlastenectví. Významnou součástí českého historického mýtu, využívaného ve velké míře také nacionálním hnutím, se stala interpretace událostí po porážce českého stavovského povstání v roce 1620 a rekatolizace českých zemí. Zosobněním negativního hodnocení tohoto období se stal jezuitský řád jako hlavní duchovní vykonavatel pobělohorské protireformace. Proměnami procházela i úcta svatováclavská. U knížete Václava se ve veřejném povědomí postupně vytrácela podoba světce a mučedníka, neboť byla překryta podobou národního vůdce. Toto „využití“ knížete Václava se promítlo kupříkladu v jeho pražském pomníku – v umělecké soutěži zvítězil sochař J. V. Myslbek, zpodobující svatého Václava částečně i v duchu blanického mýtu coby vojevůdce českého národního vojska. Národní rozměr najdeme rovněž u cyrilometodějské tradice. Ta byla spojována s národně-politickou ideou všeslovanské spolupráce (a to například i díky rozmachu unionistického hnutí). Úcta k oběma věrozvěstům si však přesto udržela na Moravě také silnou duchovní dimenzi. V národním panteonu naopak od 19. století nezbylo místo pro Jana Nepomuckého, reflektovaného českými národně-liberálními kruhy pouze jako světce doby „temna“. Projevy instrumentalizace víry k národním cílům však najdeme také mezi Němci v českých zemích. V pohraničí se například na přelomu 19. a 20. století rozšířilo hnutí „Los von Rom“ (tj. Pryč od Říma!), které pod rouškou přestupů k protestantismu šířilo velkoněmecké ideje.
Sociální a demografické změny, spojené s rozmachem průmyslové výroby a technické i společenské modernizace, mění i dosavadní duchovní svět katolicismu. Katolické kruhy vnímaly důsledky modernizačních procesů jako ohrožení své identity, především z hlediska relativizace morálních hodnot a oslabování společenských pozic církve. Od druhé poloviny 19. století začínají nejen u nás, ale i ve většině evropských států, markantně ztrácet křesťanské církve svůj dřívější veřejný vliv. Církevní společenství se v reakci na tento pohyb začalo uzavírat do mentálního i ideového ghetta. Vymaňovat se z něho začalo až v meziválečném období, kdy se dynamicky rozvíjí hnutí spirituální obnovy.

Národní skvost či bohoslužebný prostor?
Přibývající společenské turbulence a prohlubující se nesoulad mezi náboženskými a světskými skutečnostmi se odrážely rovněž do proměny vnímání katedrály. Ta byla převážnou většinou společnosti stále více chápána jako národní umělecký skvost – než coby místo korunovace českých panovníků (v korunní komoře jsou uloženy i korunovační klenoty) a místo jejich posledního odpočinutí (v chrámové hrobce jsou uloženy také ostatky zakladatele katedrály, císaře Karla IV.). To byl od poloviny 19. století nepochybně jeden z důvodů relativně široké občanské podpory aktivit souvisejících s dostavbou katedrály. V roce 1859 zahájila svou činnost Jednota pro dostavbu katedrály (založená svatovítským kanovníkem Václavem Michaelem Pešinou z Čechorodu), v níž se angažovali jak zástupci církevního, tak i světského života. Podobně jako v případě Národního divadla se i na dostavbu katedrály konaly lidové sbírky. Započaté práce na dostavbě chrámu přerušila až první světová válka.

Politika prostupuje náboženství
Po vzniku Československa se však převalila zemí antikatolická vlna. Tehdy se dostal do popředí problém rozdvojeného vnímání duchovních fenoménů v náboženském a sekulárním prostředí. Politizace duchovních tradic se projevila tím, že i významné oslavy byly předmětem bouřlivých diskusí. Ve dvacátých letech se debaty soustředily především na posílení oficiální linie československé politiky – tedy na zvýraznění významu reformačních idejí, vnímaných jako počátky demokratických snah. Někteří historici z protestantského prostředí hovořili o Husovi dokonce jako o symbolu, s nímž je spojen „boj české demokracie 15. století s Římem“. Státní oslavy kostnického mučedníka roku 1925 vedly až k vážné diplomatické roztržce s Vatikánem, když tehdejší nuncius Marmaggi opustil na protest Prahu. Naproti tomu svatováclavská tradice byla vnímána levicovým a liberálním spektrem jako záštita pro autoritativní síly a „monarchistickou autokracii“. Dostavba velechrámu byla přes negativní dobovou atmosféru vnímána jako důležitý úkol. Iniciativy se v tomto směru ujal především Antonín Podlaha, světící biskup pražské arcidiecéze. Z jeho popudu probíhaly mj. kulturní akce, jejichž cílem bylo získání potřebných finančních prostředků k rychlému dokončení stavebních prací. K úspěšné realizaci plánů významně finančně přispěla i vláda a prezident Masaryk. Jako příležitost k dokončení dostavby se totiž nabízelo milénium mučednické smrti českého patrona svatého Václava v roce 1929. Peroutkova Přítomnost a část intelektuálních kruhů sice volala po tom, aby se tyto oslavy staly národním tmelem, politická reprezentace však prosadila oddělení oslav. Důvodem byly obavy ze vzestupu popularity lidové strany (jak se později ukázalo, političtí činitelé se strachovali zbytečně). Na otevření katedrály 28. září byli zastoupeni jen někteří členové vlády, prezident Masaryk mezi účastníky chyběl (vysvěcení svatovítského chrámu proběhlo už v květnu 1929). Samotných oslav se účastnilo více než šest set tisíc věřících, v převážné většině českých katolíků.
Úspěšný průběh mileniové vzpomínky přispěl k tomu, že se katolicismus stal znovu respektovanou součástí společnosti. Svatováclavské oslavy roku 1929 byly také přínosem pro katolické spolky, které se na přípravách aktivně podílely, protože tak získaly cenné organizační zkušenosti. Po úspěchu svatováclavských oslav vzrostlo i sebevědomí katolických elit. Účelové výklady duchovních tradic však pokračovaly dál. Ve třicátých letech byl například svatováclavský kult využit v ideovém programu autoritativních hnutí a za protektorátu nacistickou okupační mocí. Osobnost M. Jana Husa byla po roce 1948 prezentována v podobě ideového předchůdce komunismu.

Místo duchovní rezistence
Katedrála sv. Víta sice byla svérázných interpretací ušetřena, po únorovém převratu však komunistická moc rozhodla o jejím „zlidovění“ (důsledky tohoto rozhodnutí odstartovaly současné diskuse o vlastnických vztazích). Tyto kroky byly vedeny snahou režimu dále potlačovat náboženský rozměr katedrály. To se však totalitní vládě nikdy úplně nepodařilo. Již při příležitosti intronizace pražského arcibiskupa Josefa Berana 8. prosince 1946 napsal s velkou dávkou jasnozřivosti Kajprův Katolík, že „katedrála není muzeum, má svou duši – věřící lid, který ji celou naplní a modlitbami prolne“. A tato slova nabyla svého významu zvláště v době normalizace, kdy se svatovítský chrám stal prostorem duchovní rezistence vůči režimu, navíc přirozeně spojující věřící s lidmi jiného přesvědčení. V živé paměti jistě zůstávají i chvíle děkovné bohoslužby v katedrále za římské svatořečení Anežky Přemyslovny v sobotu 25. listopadu 1989. Tehdy z úst kardinála Františka Tomáška zazněla legendární slova o tom, že on i celá katolická církev stojí na straně národa. Výrazem tohoto souznění bylo také slavné Te Deum sloužené po volbě prezidenta Václava Havla. Relativní souzvuk však netrval dlouho.
Církev musela vzápětí po listopadu 1989 čelit řadě problémů, které byly důsledkem pokročilé sekularizace naší společnosti i dlouhodobé devastace morálního a duchovního vědomí v éře komunismu. Velká část společnosti se v důsledku toho vzdálila křesťanským i spirituálním hodnotám a sledovala často jen materiální rozměr života. S církví navíc česká veřejnost spojovala asi větší očekávání při morální obrodě společnosti, než jaká byla schopna naplnit. Nezanedbatelnou roli v komplikované pozici církve hrály přetrvávající historické stereotypy, mnohdy zatížené předchozími ideologickými předsudky i vznikem nových předpojatostí. Konfliktním polem se staly zvláště debaty o navracení církevního majetku. Rovněž nynější debaty o katedrále jsou bezpochyby zástupným problémem pro hledání nové formy vztahu mezi církví a státem. Dialog státní a církevní instituce je však jedinou smysluplnou cestou k uklidnění situace. Jinak se může stát, že katedrála bude jako národní, ale i jako sakrální symbol ve veřejném povědomí nezadržitelně devalvovat ke škodě nás všech.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou