Katecheta v rychle se měnícím světě

Vydání: 2014/40 Nuncius Leanza korunoval Palladium, 30.9.2014, Autor: Jan Paulas

Příloha: Doma

Jak se změnila výuka náboženství za posledních dvacet let? Chodí dnes do náboženství víc dětí než dřív? Učí se víc ve školách, nebo na farách? A jak udělat výuku náboženství lákavější?
 
 
Jak je motivovat, aby neztratili zájem?Ilustrační snímek Aleš Masner
 
Tyto a další otázky se snaží zodpovědět dnešní téma. Když autor tohoto článku před dvaceti lety učil náboženství, vyučovalo se převážně na školách, což byl pozůstatek z doby komunismu, kdy režim chtěl mít přehled a vliv. Ani pomůcek moc nebylo, většině katechetů stačil tehdy katechetický kurz a vrcholem technického zařízení byl starý promítací přístroj. Mnoho se od té doby změnilo.
 
Mezi školou a farou
 
„Jednou ze změn je, že výuka na škole a farní katecheze se začínají postupně rozlišovat. Výuka náboženství je určena všem žákům bez ohledu na jejich osobní víru, zatímco katecheze, zvláště příprava na svátosti, je aktivitou, která se uskutečňuje ve farním společenství,“ činí první základní rozlišení Marie Špačková, vedoucí Diecézního katechetického centra v Brně. Ale podle ní se změnilo vše, co hraje v náboženské výuce a výchově roli: společnost, škola, děti, rodiče a rodiny, učitelé, katecheté, pomůcky, přístupy… „Žijeme v rychle se měnícím světě, což má dopad na vše,“ dodává.
 
Změny se dotkly také počtu dětí, které chodí na náboženství. „Největší porevoluční boom je samozřejmě dávno pryč a počty dětí, které katechezi absolvují, kopírují demografické křivky,“ upozorňuje Lenka Jeřábková z Katechetického střediska pražského arcibiskupství. „Nicméně za posledních deset let je tento počet poměrně konstantní, nebo se někde dokonce mírně zvyšuje. Musíme však počítat i s dětmi, které se účastní jiných typů akcí než pravidelných katechezí.“ V pražské arcidiecézi se podle Lenky Jeřábkové až na některé lokální výjimky koná výuka náboženství spíše na farách. „Asi 75 % dětí navštěvuje tuto formu katecheze,“ upřesňuje. Úbytek dětí na hodinách náboženství hlásí také její kolegyně v Brně. „Zřejmě tu hraje roli více faktorů,“ uvažuje, ale je zde přesto jeden rozdíl: „V naší brněnské diecézi navštěvuje více dětí náboženství ve školách než na farách. Na druhé straně počet dětí účastnících se farní katecheze u nás neklesl, ale drží se stále na přibližně stejné úrovni, ba trochu vzrostl,“ pochvaluje si Marie Špačková.
 
Zážitek i znalosti
 
Je zřejmé, že změny se dotkly také samotné výuky náboženství. Musí se dělat lákavějším způsobem než dřív. „Stejně jako jiná výuka. Nejde ale o to, být ‚lákavější‘, nýbrž jít s dobou a využívat toho, co dobrého přinesla,“ upozorňuje Marie Špačková a se svou pražskou kolegyní se shoduje, že možností je mnoho a škála pomůcek opravdu pestrá. „Velmi to závisí na každé konkrétní skupině dětí – některé budou více lákat hry, jiné knížky, zážitkové metody, interaktivní tabule, powerpointové prezentace,“ jmenuje Lenka Jeřábková a připojuje, že záleží také na katechetovi, pro co dokáže děti nadchnout a které metody ovládá nebo jsou mu blízké.
 
Tato paleta možností pomáhá také řešit dříve diskutovanou otázku, zda při výuce náboženství klást větší důraz na hravou formu, nebo znalostní výuku. „Tyto dvě věci bych rozhodně nestavěla proti sobě. Je potřeba jak předat znalosti, tak zprostředkovat zážitek, třeba formou hry, která však nesmí být samoúčelná. Obojí by mělo jít ruku v ruce,“ uvažuje Marie Špačková. I když připouští, že dnešní „roztěkané“ děti je často potřeba více zaujmout nějakou aktivitou, skrze niž přijde i poučení.
 
Také podle Lenky Jeřábkové je třeba předávat obsah víry pestrými formami. „Pouze nauková část je nedostatečná, protože život z víry prakticky nebuduje. Ale že se dítě cítí při katechezi v rámci hry dobře, dostačuje opravdu pouze u těch nejmenších, u nichž budujeme pozitivní vztah k vnitřnímu prostoru církve.“
 
Nicméně i dnešní výuka náboženství má své problémy. Není to již nedostatek pomůcek či vzdělaných katechetů. „Mezi ty největší asi patří čas – vytíženost školáků v nejrůznějších kroužcích a schopnost rodičů rozhodovat o jejich výchově, tj. posoudit, čemu dát přednost. Dalším problémem bývá vyučování různorodé skupiny dětí – třídy, kde jsou žáci z několika ročníků s různými znalostmi a zkušenostmi,“ vypočítává Marie Špačková. Podle její pražské kolegyně je často také problémem, že témata katecheze na sebe nenavazují. „S tím souvisí nesystematičnost výuky, která bývá ‚smrtící‘. Mimochodem – spočítali jsme, že pokud dítě absolvuje pravidelné katecheze jen v mladším školním věku jednou týdně, celkově se mu dostane pouze 150 hodin, v nichž si leckdy buduje základy pro celý svůj křesťanský život,“ zmiňuje Lenka Jeřábková. Kvůli již zmíněné vytíženosti dnešních dětí bývá toto číslo ještě nižší, a tak se stane, že s mnohými důležitými tématy či průpravou se ani nepotkají. Dalším problém podle Jeřábkové je, jak katechetizované motivovat k dlouhodobější formaci. „A to se netýká zdaleka jen dětí, ale hlavně mládeže a dospělých, u nichž časový aspekt hraje podstatně větší roli.“
 
Jak neztratit děti
 
Lenka Jeřábková se tím dotýká i poměrně častého jevu, že dítě po prvním stupni přestane na náboženství chodit. „Souvisí to jednak s určitým mentálním přerodem do prepuberty, kdy mu zavedené formy přestanou vyhovovat, ztrácí se podpora rodičů, kteří ho předtím motivovali, přibývá kroužků a změna způsobu učení,“ shrnuje důvody Jeřábková. Někdy tento úbytek podle ní způsobuje i přechod na nižší gymnázium. „Bohužel se tento problém týká nadpoloviční části školáků, kteří katecheze na prvním stupni škol navštěvovali.“
 
Jak lze tomuto trendu čelit, aby děti dál o hodiny náboženství neztratily zájem? „Neměla by převažovat již nauková část katecheze, kterou je třeba při vhodných příležitostech prohlubovat a rozšiřovat, ale pro žáky tohoto věku je spíše přínosný zážitkový program,“ radí Lenka Jeřábková. „Tyto děti raději navštěvují náboženství, které přerostlo ve ‚spolčo‘, kde kromě získávání vědomostí něco společného zažijí, o něco se společně snaží, někomu pomáhají a podobně,“ souhlasí Marie Špačková. A pražská kolegyně pokládá za neméně důležitou snahu zapojovat menší společenství do větších celků, ať už jde o vikariátní, celodiecézní či jiná setkání. „Konečně je pro děti staršího školního věku důležité vědomí, že mohou aktivně sloužit různým způsobem celé farnosti i druhým lidem, což je motivace velmi silná,“ míní Jeřábková.
 
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Doma, Přílohy

Diskuse

Autor by se měl dovzdělat humila 6.10.2014 09:56
Funguje rozhovor Michal 30.9.2014 21:35

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 25 20. – 26. června 2017

Chléb života, jenž uzdravuje paměť

„Ať nás tento ‚Chléb jednoty‘ uzdraví z ambice ovládat druhé, z chtivosti hrabat pro sebe, z rozněcování nesouhlasu a ze šíření kritik; ať v nás vzbudí radost...,“…

celý článek


Lidová zbožnost do muzea nepatří

O tradičních podobách zbožnosti ve světě zvýšené mobility, prudce se rozvíjejících informačních technologií a všudypřítomné masové kultury hovoříme s pastorálním…

celý článek


Čínský kardinál proti kompromisům

Kardinál Joseph Zen Ze-kiun SDB, emeritní hongkongský biskup (85), navštívil v uplynulých dnech Prahu. Někdejší člen papežské komise pro otázky čínské církve je na…

celý článek


Milujeme, protože jsme milováni

Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova ustanovil v roce 1856 papež Pius IX. na pátek po druhé neděli po Seslání Ducha Svatého. Úctu k božskému Srdci Páně šířila…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay