26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Karol Wojtyła jako duchovní pastýř

27. 5. 2014

|
Tisk
|

Opravdová péče o duše vyrůstá z osobní svatosti

Vydání: 2014/22 Papež překvapil i ve Svaté zemi, 27.5.2014, Autor: Martin T. Zikmund

Příloha: Perspektivy

Píše se rok 2002. Nedlouho po vstupu do nového milénia papež navštěvuje Světové dny mládeže v Torontu. Na druhém břehu Atlantiku je ještě živý šok z teroristického útoku na newyorská dvojčata, Řím se zase mohl vykázat zvýšeným počtem poutníků, kteří na přelomu tisíciletí do Věčného města zavítali. „Otázka, která vyvstává, je dramatická: na jakých základech budeme stavět novou historickou epochu navazující na velkou transformaci dvacátého století?“ – Takto naléhavě promluvil stárnoucí, nemocí už zkroušený Petrův nástupce k mladým lidem shromážděným při vigilii v jednom z torontských parků. Kristus, jak dosvědčil, je tím základním kamenem, na němž je jedině možné solidně budovat existenci jednotlivce i společnosti. Uplynulé století chtělo obec pozemskou bez odkazu na Krista, ale nakonec se obrátilo proti člověku. „Popoháněni nikoli strachem nebo násilím, ale naléhavostí opravdové lásky musíme se učit stavět, cihlu po cihle, obec Boží uprostřed obce pozemské,“ vyjádřil se inspirován svatým Augustinem. „Vy musíte být ti stavitelé, stavitelé civilizace lásky,“ dodal s prorockým zápalem na adresu mládeže.

Ztráta nejbližších

Píše se rok 1942. Dvaadvacetiletý Karol Wojtyła vstupuje uprostřed války do tajného semináře krakovské arcidiecéze a zahajuje studium filozofie. Už rok je sirotek, když přišel o otce, který mu cele věnoval svá poslední léta života a který mu coby voják a oddaný katolík ukázal, jak se mužnost a zbožnost doplňují. Matka mu zemřela, když mu bylo devět, možná i proto přilnul o to více k mariánské úctě. A starší bratr Edmund, který se stal lékařem, odešel na věčnost jen tři roky po matce. Svými osobními ztrátami i zkušeností války wadowický rodák předčasně vyspěl. Ale nebyly to jen vnější okolnosti, které ho poznamenaly. Už v gymnazijních letech ho chytlo za srdce divadlo. A to především díky Mieczysławu Kotlarczykovi, středoškolskému učiteli dějepisu, divadelnímu nadšenci a přesvědčenému křesťanovi. V jeho společnosti se mladý Wojtyła naučil ve Wadowicích a později i v Krakově nejen hereckým technikám, ale i docenění síly slova a přesvědčení. Každopádně herecká průprava a láska k divadlu a polské literatuře (původně začal studovat polonistiku) trvale poznamenaly jeho život.

Živý růženec

Vstup do semináře byla záležitost striktně konspirativní. Proto tajný bohoslovec pracuje jakoby nic v kamenolomu a v chemičce. Manuální práce jej vede k přemýšlení nad smyslem práce jako takové – již zde vznikají zárodky jeho pozdějších sociálních encyklik. Snad ještě významnější než divadlo bylo jeho seznámení s Janem Tyranowským (počínaje rokem 1940), které bezpochyby mělo přímý vliv na jeho rozhodnutí pro seminář.

Tyranowski byl krejčí a mystik zároveň. Shromažďoval mladé muže a učil je posvěcovat všední den modlitbou. Věnoval se jim i osobně a nabádal je k vzájemné solidaritě. Už zde se bezpochyby vyvíjel Wojtyłův pozdější důraz, který souzní s koncilním učením, na všeobecné povolání ke svatosti. Ostatně žádný papež nesvatořečil a neblahořečil tolik osobností jako právě Jan Pavel II. Nebyla to náhoda, jenom tím domýšlel koncil, jehož se od začátku do konce účastnil a který utvářel. Od Tyranowského ale převzal ještě jednu věc – lásku k růženci. Ostatně ona společenství mladých se nazývala „živý růženec“. Jan Pavel II. přidá tři roky před svou smrtí k růženci radostnému, bolestnému a slavnému navíc „růženec světla“. Tímto navázal i na Katechismus katolické církve vydaný za jeho pontifikátu: „Světlo Ježíšova pohledu osvětluje zrak našeho srdce; učí nás vidět všechno ve světle jeho pravdy a jeho soucitu se všemi lidmi. Kontemplace upírá svůj pohled také na tajemství Kristova života. Tímto způsobem vede k vnitřnímu poznání Pána, aby ho člověk více miloval a lépe následoval...“ (2715).

Z NÁDRAŽÍ DO CHUDOBINCE

Biskupský vzor tvůrčího, statečného a laskavého pastýře však Karol Wojtyła získá ve svém krakovském předchůdci Adamu Stefanu Sapiehovi. Byla to vskutku biskupská osobnost pevně stojící v poznané pravdě, svobodná od ambicí a falešných ohledů a věrná svému apoštolskému poslání. Už hned poté, co byl v roce 1911 jmenován krakovským biskupem (arcibiskupem se stal až později), roztrpčil po svém návratu z Říma zdejší smetánku, když se místo k ní vydal z nádraží nejprve do zdejšího chudobince. Byl schopen ustát i své dlouholeté napětí s Piem XI., který se snažil ještě jako nuncius v Polsku zasahovat do některých záležitostí místní církve, což si krakovský metropolita nenechal líbit.

A když na sklonku třicátých let požádal Sapieha o zproštění služby ze zdravotních důvodů, Pius XII. to vzhledem k politickým souvislostem nepřijal, což se nakonec ukázalo prozíravé. Právě za druhé světové války se totiž tento krakovský pastýř jako statečný muž osvědčil nejvíce. V posledním období války byli jeho seminaristé ukryti v arcibiskupském paláci a on sám se stal jejich rektorem, ačkoli tím všichni riskovali své životy.

DĚLNIČTÍ KNĚŽÍ

Po válce nedostal Sapieha důchod, nýbrž kardinálský klobouk. V této hodnosti také světí mladého Wojtyłu na kněze a posílá ho na další studia do Říma. Ten využije tyto cenné dva roky nejen k napsání dizertační práce o sv. Janu od Kříže, do jehož díla ho kdysi uvedl Tyranowski, ale také k poznání části Evropy a evropské církve. Vydá se totiž na cestu do Francie, Belgie a Holandska, aby se během ní seznámil s pastoračním fenoménem dělnických kněží. A posléze o této své cestě poreferuje v Tygodniku Powszechnym, založeném Sapiehou, kam i po jeho smrti bude – někdy i k nevůli primase kardinála Wyszyńského – přispívat. A to nejen svými články a esejemi, ale také básněmi.

Po návratu domů je poslán nejprve na venkov, a poté zase zpět do Krakova, aby zde působil ve farnosti sv. Floriana. Od této doby se datují nejen jeho debaty s intelektuály, které nepřestaly, ani když se stal sám arcibiskupem, ale také četné kontakty se studentstvem. Především se zde však vytváří skupina mladých mužů a dívek, tzv. „rodzinka“, s níž bude jezdit na pěší výlety, na lyže i na vodu. Právě při jednom takovém výletu na kajacích v roce 1958 se Wojtyła, tehdy už jako vedoucí katedry etiky na Katolické univerzitě v Lublinu, dozvídá, že byl Piem XII. jmenován pomocným krakovským biskupem (v čele arcidiecéze stál tehdy už Eugeniusz Baziak). Nebyl to však jen sport, který „Wujek“, jak mu říkali, s mladými provozoval, ale také s nimi probíral řadu témat, debatoval a sloužil mše svaté.

Dvě věci na něm oceňovali nejvíc: jeho otevřenost, kdy žádné téma pro něj nebylo tabu, a neobyčejnou schopnost naslouchat. Druhou věcí pak byla jeho průhledná snaha vázat je nikoli na svou osobu, ale na Krista. Cenná svědectví o těchto výletech jsou shromážděna i v nedávno vydané knížce Annalisy Borgheseové Ženy a Karol Wojtyła. Mnohé páry vzešlé z tohoto kruhu mladých samozřejmě také oddával, křtil jim děti a zůstával s nimi v osobním kontaktu, a to dokonce i později jako papež (například ve svém letním sídle v Castel Gandolfu).

MALÝ KONCIL V KRAKOVĚ

Jeho ochota naslouchat a vtáhnout laiky do utváření podoby místní církve se výrazně projevila, když svolal tzv. Krakovskou synodu, která se konala v letech 1971–1979 (skončila až za jeho nástupce). Během těchto osmi let se vytvořilo v arcidiecézi na pět set studijních skupin, do nichž patřili muži i ženy různého věku a profesí. Záměrem synody bylo vytěžit z nedávného koncilu pro život ve farnostech co nejvíce.

Před padesáti lety byl Karol Wojtyła jmenován krakovským arcibiskupem. I kdyby se nestal papežem a zůstal v této funkci až do konce své služby v církvi, stejně by asi patřil mezi nejinspirativnější kněžské a biskupské osobnosti minulého století. Tento nedávno svatořečený muž byl čerstvě ustanoven za velkého patrona Světových dnů mládeže. Vzorem by však měl být nejen mládeži, ale i pastýřům, kněžím a biskupům. Proč?

Vraťme se obloukem do Toronta v roce 2002. George Weigel, životopisec Jana Pavla II., reagoval na nečinnost kanadských biskupů, která následovala po papežově návštěvě v jejich zemi, silnou výčitkou: „Po téměř jistě nejdůležitějším týdnu v dlouhých katolických dějinách Kanady však kanadští biskupové neučinili v podstatě ze strategického a pastýřského hlediska nic, čím by ho využili.“ A následně se táže: „Proč tento nejdynamičtější římský biskup nedokáže inspirovat podobnou sebedůvěru a dynamiku v mnoha bratrech biskupech v rozvinutém světě?“

KNĚŽSKÁ SVATOST

Tajemství osobnosti Karola Wojtyły tkví nejen v tom, že dokázal naslouchat, že se nebál debatovat, že poznával bez bázně a předsudků svět kolem sebe, že prošel utrpením a znal život z více jeho stránek, ale především v tom, že to byl člověk silného přesvědčení a jasné vize. Snad právě pod vlivem divadla začal kdysi přemýšlet o veškerém pozemském dění jako o dramatu. Dramatu sváru mezi dobrem a zlem, vírou a nevěrou. Člověk je podle něj morální bytost, která je neustále stavěna před rozhodnutí volit dobro a postavit se proti zlu. „Je to na tobě, ty se musíš rozhodnout“ – tato slova Wojtyła údajně často říkával lidem ve zpovědnici.

Žádný snazší recept na vybudování civilizace lásky ve třetím tisíciletí neměl a mít nechtěl. Je třeba mít vysoké cíle, s ničím menším se nelze spokojit – zdůrazňoval vždy mladým. A sám jim šel příkladem. „Na základě své vlastní dlouhé zkušenosti jsem se v tolika různých situacích utvrdil v přesvědčení, že účinná pastorace, opravdová ,péče o duše‘ může vyrůstat pouze z půdy kněžské svatosti...“ (Dar a tajemství).

Píše se rok 2014. Jan Pavel II. byl jen devět let po své smrti svatořečen. Věříme, že se za nás přimlouvá, za mládež obzvláště, ale také za kazatele a pastýře, kněze a biskupy. Dekret o jeho svatořečení byl schválen na základě zkoumání jeho
života i příslušných uzdravení na jeho přímluvu. Církev však potřebuje uzdravení i jiného druhu. Potřebuje pastýře na nejrůznějších úrovních se širokým vzdělanostním přehledem a hlubokou zbožností. Pastýře jako vyspělé a duchovně
přesvědčivé osobnosti. Pastýře, kterým nechybí láska, velkodušnost ani vize. Církev bez takových pastýřů strádá. Svatý Jene Pavle: oroduj za nás!

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou