Karel Vrána: 1925-2004

Vydání: 2005/2 Samota na mateřské, 3.1.2005, Autor: red

Příloha: Perspektivy

„Vírou přistupuje křesťanský člověk ke Kristu a před Krista. Jí se otvírá jeho slovu a činu. V ní je Kristem oslovován, proměňován, obnovován a v ní se duchovně rodí v nového a jiného člověka. Vírou křesťan zakotvuje své bytí, myšlení, své srdce i svou tvořivost, své ruce i svůj svět v Kristu. Obléká se v Krista a účastní se všeho, co Kristus je, čím žije a co uskutečňuje; účastní se jeho slova, jeho dějin, jeho života, utrpení, kříže, smrti a zmrtvýchvstání.“

(Karel Vrána: Křesťanství a kultura, 2004)

Manažer dobroty nebeské

Už při prvním setkání mi otec Vrána málem vyrazil dech svou dobrotou. Svět je už takový, že se hned ptá: Jak k tomu přijdu? Jenže dobrota neodměňuje zásluhy, rozdává svobodně. A tak brzy poznávám, kolik se nás octlo v síti, kterou Don Carlo neustával spřádat z dobrých skutků, přátelství a vždy pohotové pomoci. Leckomu vrtá hlavou: Je tohle vůbec možné!? Ale on dál svůj taktní lidský zájem i svou štědrost jen rozmnožuje, ne-li násobí. Jako by byl zrcadlem (v tom pavlovském smyslu) nebo spíš manažerem dobroty nebeské. Ne jánošíkovské, co bohatým bere a chudým dává: umožňoval majetnějším zakoušet radost, že konají něco dobrého.

Dobrodincem byl svou povahou, ale nadáním, schopnostmi a profesí byl kněz Karel Vrána filozofem a teologem. Velmi laicky si troufám tušit, že i v tom poslání ho charakterizuje dialogická vstřícnost, odvaha chápat největší dějinné události - křesťanství, Evropu - jako pokus, tedy dílo otevřené, putující ke smyslu, svěřené součinné odpovědnosti člověka neseného nadějí.

Nasvědčuje tomu i jeho nebývalá oddanost poezii a láska k ní. Ničím nepřipomínala postoj estetizujícího snílka. Podobala se vyznání moudrého člověka, který v tajemných střetech básnických metafor i drásavých předtuch zahlédá řád vyšší logiky, spravedlnosti, a především lásky. Řád víře a také lásce přístupnější než ten, který umí vydefinovat filozofie příliš spolehnutá na autokratický rozum.

Připadá mi, že s každým dnem, který nás vzdaluje od jeho odchodu, je naše bolest sice méně palčivá, ale kupodivu se prohlubuje.

Karel Kraus

dramaturg a překladatel

 

Nebudoval si pozici ani slávu

O Karlu Vránovi jsem se dověděl v době Pražského jara, že je významnou osobností českého exilu v Itálii. Po farářování na severu Itálie a po působení jako profesor filozofie na jejím jihu se v Římě úspěšně pokusil zachránit kolej Nepomucenum pro české posluchače. Stál v pozadí rozvoje českých katolických periodik a knižní edice pro exil. Část římských tisků se různými cestami dostávala i k nám domů. Tento doktor filozofie a teologie psal a publikoval i odborné statě, ale předním zájmem mu byla pomoc církvi v komunistické vlasti.

Všechny jeho aktivity ovšem vyžadovaly dostatečný přísun peněz - říkával, že potřebují „kyslík“. Mohl jsem zblízka pozorovat, jak si jej opatřoval. Ještě v devadesátých letech po návratu do vlasti pokračoval zde v aktivitách s pomocí zahraničních přátel. Jednou mě v Belgii vzal s sebou na návštěvu k lidem, kteří ho podporovali v roztáčení pohybu po desetiletích zmrazeného náboženského života u nás. Kouzlo, jež mu otevíralo pokladny, byl on sám, jeho jemný úsměv a nehlučná vděčnost.

Kolik milionů proteklo jeho rukama na množství míst jako záchrana či pomoc a povzbuzení, to věděl jen on sám. Přitom rozdával jakoby kradmo, ani zdání, že by si tím budoval nějakou pozici či slávu. Pro celkovou charakteristiku této nenápadné, ale před Bohem velké osobnosti se mi opakovaně nabízí svatý Pavel, když píše o těch, kteří nic nemají a mnohé obohacují (2Kor 6,10).

Oto Mádr

teolog a šéfredaktor Teologických textů

 

Bude nám chybět tvůj úsměv...

Kdykoli jsem šel po chodbách teologické fakulty a v dálce jsem viděl postavu přítele profesora Karla Vrány, vždy volal už zdaleka své tak typické „Čau, carissime!“ a vždy to bylo setkání s laskavě usměvavým člověkem, který rozdával na potkání jen radost a pohodu. Zdroje té radosti jako by byly nevyčerpatelné: předával ji nejen studentům, kteří obdivovali jeho světem křtěnou erudovanost, ale i nám ostatním, kteří jsme s ním sdíleli vše dobré i méně dobré, čím fakulta procházela. Celým svým habitem moudrého filozofa vrchovatě naplňoval známý chestertonovský paradox o nemožnosti být smutným křesťanem.

Carissime, jako filozof už teď víš vše o podstatném, ale nám, kteří stále putujeme, bude moc a moc chybět tvůj úsměv, který nám šel vždy naproti...

Tvůj

Jaroslav Med

Autor je literární historik a vysokoškolský pedagog.

 

Muž velkodušné naděje

Karel Vrána byl člověk, který druhé vždy obohatil. Od roku 1991, kdy jsem ho poznal, jsem se o tom přesvědčil mnohokrát. Má první jasná vzpomínka na rozhovor s ním se týká situace, kdy jsem si posteskl, že se počátek české edice Mezinárodní katolické revue Communio příliš nezdařil. Odpověděl: „Bytí je základ a předpoklad všech ostatních dokonalostí. Těm je ještě třeba v rámci naší poutnické existence pomoci. Trpělivost a naději!“

Poslední vzpomínka je ze setkání dva dny před jeho smrtí. Hovořil o vztahu církevních představitelů ke katolické teologické fakultě a vyslovil jeden ze svých vzdělaně ironických soudů. „Trpí olfatickou schizofrenií – fakulta jim voní, nakolik plní své poslání, ale smrdí, jakmile by ji měli finančně podporovat.“ Neměl to rád, protože fakultu pokládal za něco, co je ku prospěchu celé místní církve, a proto by jí všichni měli pomáhat.

Na druhé straně ale rád citoval svá tři pravidla pro jednání s Vatikánem: 1. Nikdy nic nechtěj, hlavně ne peníze. 2. Přesto poděkuj za projevenou přízeň. 3. Cokoli předkládáš, prezentuj to jako umírněné stanovisko, potom to schválí. Namítal jsem, že to lze také přeložit takto: Nic konkrétního od církevních představitelů neočekávej, přesto jim lez do zadnice a přechytrač je. On odvětil, že je to jeho životní zkušenost. Záleží přitom na vnitřním postoji, protože přes to všechno je třeba zachovat zásadní církevní loajalitu.

Uvádím tyto vzpomínky proto, že o Karlu Vránovi říkají cosi podstatného. Byl mužem, který k druhým přistupoval realisticky, celistvě a s nadějí. Realisticky: viděl dobré i špatné. Celistvě: přitakával celku. S nadějí: velkodušně pomáhal dobrému, aby se rozvinulo tak, že špatné pomine. Přitakával celému bytí a choval naději, že je naše existence – ustavená v napětí mezi již ano a ještě ne – směřováním ke vždy větší plnosti v trojjediném Bohu, který k nám přichází. To charakterizovalo jeho myšlení i jeho skutky. Měl jsem ho moc rád.

P. S.: Už mu svěřuji fakultní starosti...

Vojtěch Novotný

proděkan KTF UK

 

Dělení je násobení...

(úryvky z delší vzpomínkové črty)

Píše se září 1945. Zahrádecký farář Josef Toufar a jeho farník, dvacetiletý mladík Karel Vrána, který se v té době už připravuje na studium teologie v Římě, jedou na kolech do nedalekého poutního místa Želiv, aby tam studentovu cestu svěřili pod ochranu Matky Boží, ochránkyně všech poutníků a jejich návratů. Tehdy se v Želivě setkávají i s Vítem Tajovským. S nadějnými vyhlídkami ti tři „vysočiňáci“ hovoří o budoucnosti. Nikdo z této trojice nemohl tušit, jakými soutěskami a strmými cestami budou procházet. A jako kdyby od toho dne byly jejich životy svázány tajemnými pouty. Toufar se stal číhošťským mučedníkem. Tajovský želivským opatem a muklem komunistických věznic. A Vrána se po roce 1948 už do vlasti nesmí vrátit a stane se z něj jedna z nejdůležitějších postav našeho exilu a české církve. Za svůj spisovatelský pseudonym si pak zvolí jméno Pavel Želivan. Jako echo rodných končin a vzpomínku na tuto pouť.  

(...)

Tolik pater v něm bylo uloženo, a přitom byl celým, celistvým člověkem, z jednoho kusu. Sedlák, vzdělanec, kněz, dobroděj, učitel, básnivý esejista, Vysočiňák, Tyrolák, Říman, inspirátor, iniciátor, křtitel, organizátor, mecenáš... Nikdy jste neměli dojem, že k vám na návštěvu přijel suchopárný profesor či odměřený církevní hodnostář, ale opravdový mužný otec. Chtěl bych dosvědčit, že v jeho blízkosti roztávaly vnitřní závěje a smutky. Vždy jsem po setkání s ním odcházel zahřátý, potěšený a jakoby zasažený. To člověk může zažívat snad jen v blízkosti lidí svatých. Přitom svatostí nemyslím absolutní lidskou dokonalost, ale naplněnost a šíření Boží dobroty, vřelosti, soucitu a jiskřícího, osvobozujícího humoru. 

(...)

Vránova otcovská štědrost nespočívala pouze ve slovech, povzbuzování, moudré radě, darované knížce, pravidelném dopisu. Nezapomínal ani na pomoc materiální. Podpořil vydání mých knížek, našim dětem, tomu „domus ecclesiae“, jak vždy říkal, nikdy nezapomněl poslat dobroty. Naprosto skrytě podporoval chudé. Velkoryse pomáhal i při cestách do jeho milované Itálie. Nebyl jsem sám - otec Karel radil a pomáhal desítkám, ne-li stovkám dalších. Jednou mi řekl: „V logice Kristova království platí metamatematický zákon: dělení je násobení. Proto se dělím s tebou o své málo a o tvé budoucí dílo.“

(...)

Píše se 11. prosinec 2004. Dopoledne. V želivském klášterním chrámu se koná vzpomínková slavnost na pana opata Víta Tajovského. Ten den si připomínáme nejen pět let od opatova úmrtí, ale také pětapadesáté výročí „číhošťského zázraku“, a tudíž i Josefa Toufara. Stojíme pak s kamarády na želivském klášterním nádvoří pod věžemi mariánské svatyně. A najednou mi volá přítel a oznamuje, že ráno nečekaně otec Karel zemřel.   

Podivuhodné cesty těch tří svatých mužů z Vysočiny jsou v Bohu definitivně svázané. 

Miloš Doležal

básník a rozhlasový redaktor

 

Poděkování Karlu Vránovi

Poprvé zasáhl Karel Vrána do mého života v době, kdy jsem jako zvídavý, sotva šestnáctiletý mladík mořil jednoho kněze nesčetnými otázkami. Aby mi pomohl a zajistil si trochu klidu, vtiskl mi tenkrát dotyčný duchovní správce do rukou dvě útlé příručky, jejichž autorem byl jistý Pavel Želivan. Později jsem se dostal k další římské publikaci zmíněného Želivana, díky níž jsem se dověděl řadu věcí o díle P. Teilharda de Chardin.

Po pádu rudé totality se otevřela možnost studovat v zahraničí, a tak jsem se v polovině roku 1990 ocitl v Římě, přesněji řečeno na papežské univerzitě Antonianum, kde jsem také bydlel. Jednoho dne zazvonil telefon. Volal mi Karel Vrána, který mne zval na setkání do Nepomucena. Jak se dozvěděl, že jsem v Antonianu, to dodnes nevím. Jindy se ozval, aby mne varoval před určitými lidmi. Takhle rozhodně nebděl jen nade mnou.

Od počátku roku 1996 jsem se s Karlem začal setkávat v naší vlasti. Pomáhal mnoha kolegům a kolegyním radou, a především obstaráváním financí. Spočítat projekty, které by se v minulých letech bez Karlovy pomoci nemohly uskutečnit, je velmi obtížné také proto, že on to všechno dělal bez halasu, taktně a nenápadně. Karel Vrána zcela zapomínal na sebe, rozhodně mu nešlo o osobní prestiž. Jeho srdce bilo až do poslední chvíle pro českou vědu, tedy především pro českou křesťanskou filozofii a teologii.

Drahý Karle, chtěl bych ti za všechno to dobro, které jsi způsobil, moc a moc poděkovat. Nejenom mně tu bude chybět tvá myšlenková hravost, tvoje štědrost a nezměrná dobrotivost. Jedno ale vím docela jistě, ty nemůžeš být nikde jinde než u svého milovaného Pána, a proto netruchlím. Vím také, že budeš dál pokračovat ve svém sponzorském působení, od nynějška ale prostřednictvím nebeské měny, jíž je milost a osvícení.

Ctirad V. Pospíšil OFM

teolog a vysokoškolský pedagog

Sdílet článek na: 

Sekce: Perspektivy, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay