Kaplani se už mezi vojáky zabydleli

Vydání: 2009/5 Svobodné ženy po třicítce, 29.1.2009, Autor: Jiří Macháně

Pavel Ruml je evangelický farář. Své povolání se rozhodl vykonávat v ekumenickém prostředí Duchovní služby Armády České republiky. Před deseti roky, ve svých třiačtyřiceti letech, znovu a dobrovolně oblékl uniformu. Na začátku minulého týdne byl vyslán na misi do Kosova. „Přebírám ,prostor‘ a vědomosti od svého předchůdce Kamila Víchy. Zabydluji se, hodně jezdíme po návštěvách vojenských základen a farách. Za malou chvíli jdeme na nástup slovenských vojáků. Stala se tragická havárie jejich letadla. Kamil bude sloužit svou poslední mši a pak to tu bude na mně,“ vzkázal čtenářům KT e-mailem z Kosova Pavel Ruml. O životě, radostech a strastech vojenských duchovních vypráví v následujícím rozhovoru.

Jaký byl začátek služby v armádě? Vzpomeňte na nejtěžší moment.

Ten první – dost hrozný – nastal, když jsem vstoupil do kanceláře, kterou jsem zdědil po kolegovi, který v ní už třičtvrtě roku nebyl. Nedoléhalo tam okno a místnost byla plná špíny a listí. Došel jsem ke stolu, kde stál telefon a vedle ležel interní telefonní seznam s několika stovkami jmen. A já neznal ani jedno! Říkal jsem si: Co budu v té armádě dělat?

Zjevně jste na to přišel, protože momentálně máte primát nejdéle sloužícího vojenského kaplana v Armádě České republiky. Jaký je rozdíl mezi kaplanováním před deseti lety a dnes?

Pakliže na konci roku 2010 dosloužím živ a zdráv, vyrovnám rekord, který drží bývalý hlavní kaplan a současný generální vikář královéhradecké diecéze Tomáš Holub. Na začátku jsme byli všeho všudy čtyři a nebylo těžké se sejít. Dnes je nás osmnáct, ale abychom byli všichni v jednu chvíli na jednom místě, je téměř neuskutečnitelné. Mimo jiné proto, že někdo z nás co chvíli slouží v zahraniční misi. Začátky byly romantické, euforické a těžké. Museli jsme se učit, co vlastně budeme dělat, k čemu budeme armádě a vojákům. Srovnává se mi to těžko, protože jsem vystřídal tři velmi odlišná místa. Na čtvrté brigádě rychlého nasazení jsem sloužil hlavně řadovým vojákům, na velitelství společných sil v Olomouci jsem se pak musel naučit pohybovat mezi „šaržemi“ a teď je ze mě vojenský nemocniční kaplan.

Duchovní službu jste vlastně vymýšleli, budovali a uváděli do chodu na zelené louce...

A do toho jsme se museli naučit ekumenicky spolupracovat a komunikovat. Když se sejde několik lidí, kteří jsou plní překotných názorů, nápadů a euforie, mají velký problém se dohodnout. Tenkrát jsem nabídl kus naší evangelické tradice: jednací a volební řád. Tam je přesně popsáno, kdo řídí schůzku, za jakých podmínek kdo mluví a kdo komu a proč může skočit do řeči. Dodnes to funguje.

V čem jste například hledali společnou řeč?

Jeden příklad za všechny: Rozhodli jsme se, že budeme mít, jako všechny složky v armádě, svůj znak. Pro „civila“ detail k smíchu a prkotina, pro vojáky něco významného, neboť znakem se určitý druh vojska vykazuje navenek a vojáci to berou vážně. Diskuse o našem znaku probíhala napříč konfesemi. Jedna polovina byla jasná – tam musel být státní znak; rozhodovali jsme o druhé půlce. Na stole byly dva návrhy: kříž, nebo vzkříšený Beránek s praporcem – symbol prvotní církve. Kříž je pro určitou část evangelické tradice symbol poněkud problematický, luteráni a katolíci mají naopak kříž všude. Nakonec z diskuse vyplynulo, že Beránek je univerzální a přijatelný pro všechny, a navíc je to vhodný protipól ke státnímu lvu, který cení zuby a drápy. Po jeho boku jsme postavili beránka, který se nemá čím bránit, nemá čím bojovat. Je však zaslíbením do budoucna, kdy „motyky zkují v meče“ a lev s beránkem si bude hrát. Heslem Pravda Páně vítězí jsme pak chtěli trošku připomenout, že slogan Pravda vítězí z prezidentské standardy je poněkud neúplný a pro nás, kteří se hlásíme ke Kristu, tam kousek chybí.

Jak vás tenkrát brala armáda?

Na začátku to byla novinka, experimentovali jsme, pořád to bylo takové nevysvětlené, armáda byla zvědavá, napjatá – tu nás přijímali, jinde jsme naráželi. Po letech naší služby v armádě se poprvé v úředních vojenských dokumentech objevila zmínka o duchovní službě. To byl jasný signál, že nás armádní kolos vzal za své. Nedávno jsem vyslechl rozhovor, z něhož jsem pochopil, že už k vojákům patříme. Dva důstojníci se domlouvali o slavnostním nástupu ke dni veteránů v souvislosti s tím, že tam bude bohoslužba. Hovořili o tom, jak dlouho asi bude trvat, že budou muset doprovodit veterány, co tam kdo řekne a tak. Bez zrnka negativních emocí vůči křesťanství. Řešili to jako záležitost, která patří k běhu jejich vojenského života. Podařilo se nám vstoupit a zabydlet se mezi vojáky, kteří se předtím báli, že s námi přijde ideologie a misijní činnost. Nestalo se a oni nás přijali.

Byl jste také mezi prvními na zahraničních misích.

Ano – se čtvrtou brigádou rychlého nasazení. Právě na misi naváže farář s vojáky osobní kontakty, jež potřebuje pro svou práci. Vznikají velmi rychle a jsou intenzivní. Od rána do večera jste zavření v jednom malém prostoru. Kaplan spolu s vojáky pracuje, sdílí jejich radosti i starosti, všichni jedí stejné jídlo a spí stejně nepohodlně. A vojáci vidí, že o ně mám zájem, dělám stejnou práci a jsme si zkrátka blíž.

Nemá to evangelický duchovní na misích trochu těžší, když se o něj doma bojí rodina?

O kaplany-katolíky nemá strach manželka a děti. To je jediný rozdíl: maminky, příbuzní a lidé z farností, kde působili, se o ně bojí stejně. I katoličtí kolegové prožívají, že mají doma někoho, kdo se o ně strachuje a kdo je má rád. Zpětnou vazbu strachu jsem cítil především od své maminky. Mámě zkrátka nevysvětlíte, že nejste dítě a že se už nemusí bát. Když jsem byl v Kuvajtu, bylo jí osmdesát let a vstávala ráno v pět hodin, aby slyšela první zprávy, a v jedenáct před usnutím poslouchala ty poslední.

A co vlastní strach?

Člověk se nemůže pořád bát, musí žít, pracovat, a ne se jen chránit a čekat, odkud to přijde. Když jsem jel poprvé do Bosny, měl jsem strach o sebe: bude to nebezpečné, obstojím mezi vojáky? V Kuvajtu jsem se bál o kolegy-vojáky, protože jsme se chystali, že pojedeme do války v Iráku. Viděl jsem mladé, vycvičené kluky a holky a obával se, jestli někdo z nich nepadne ve válce, o jejíž oprávněnosti jsem nebyl přesvědčen.

S čím vojáci na misi přicházejí za kaplanem?

S osobními problémy. Většinou jsou to vztahové otázky, náročnost vztahů na dálku, pobyt v cizině i těžkost služby.

Stalo se někdy, že vás vojáci vůbec nevzali?

Otevřeně nikdy. Když někam přijdete, cítíte a poznáte, že nejste vítán nebo někoho štvete. Mezi vojáky je velká výhoda, že se některé věci nemaskují, ale naopak dávají otevřeně najevo. Je-li tedy někdo proti vám, poznáte to už ode dveří. Nesouhlas projevovali jen jednotlivci a v normách základní slušnosti.

Jak vás vojáci oslovují?

Padre. Tohle oslovení se rozšířilo velmi rychle, je sympatické, líbí se mi. Velmi dobře zní například v mé současné základně v Česku – ve vojenské nemocnici – a to z úst doktorů.

V pražské Ústřední vojenské nemocnici, kde teď sloužíte, jste konfrontován s následky války – se zraněnými vojáky. Byli tu kluci po závalu kamení, se střepinou v hlavě, jeden, který přišel o ruku a nohu... Co je náplní vaší práce?

Učíme se s nimi pracovat všichni. Nejenom já, ale i zdravotnický personál. Jedna sestra mi říkala, že si tu uvědomila, že válka doopravdy je. Že to, co všichni známe z televize a z válečných filmů, skutečně existuje a bezprostředně se jí to dotýká. Jsem tu však k dispozici především civilním pacientům, kteří využívají naši nemocnici jako spádovou nebo jako specializované pracoviště. Hodně záleží na tom, jací jsou lidé mně svěření a co ode mě potřebují. Někdy jsou to věci skutečně „lidské“ – jsem jim nablízku, něco jim třeba nakoupím, přinesu, zprostředkuji. Moje pomoc však bývá zpravidla hlubší, jde o rozhovory často existenciální. Návštěva u pacienta je tím zdařilejší, čím méně mluvím já. Voják i civilní pacient na lůžku jsou všeho plní. Potřebují se v rozhovoru realizovat. Chtějí hledat odpovědi na své otázky, nečekají na mé řešení. Odpovědi mají v sobě, jen je musí najít. Ve chvíli, kdy je nepustíte ke slovu, nemají šanci se uzdravovat nebo posilovat.

Jistě se musíte věnovat i pozůstalým či rodinám nemocných.

K mé péči o pacienty se to přidružuje – někdy cíleně, jindy shodou okolností, když se setkáme na návštěvě u nemocného. Pokud ti lidé nemají zázemí víry, až časem se ukáže, co bych pro ně mohl udělat.

Misijně tedy nepůsobíte.

Když kaplan nastupuje službu v armádě, slibuje, že misijně působit nebude. Platí-li to v armádě, pak v nemocnici dvojnásob. Potkávám se denně s lidmi, kteří jsou na hranici své existenciální situace. Bylo by ode mě netaktní a hrubé, kdybych do toho vstoupil zvenčí se svým světonázorem, aniž bych věděl, co ten člověk potřebuje.

Prý jste mezi kaplany svým věkem a služebním „mazáctvím“ morální autoritou...

Pravda je spíš taková, že jsem mnohomluvný a zbrklý. Tím, jak člověk stárne, si začíná víc dávat bacha na ústa, poněvadž se rychlým mluvením toho hodně pokazí.

Co vám dělá radost?

Výsledky. Vidíme je víc než faráři ve své farnosti. Když jdu v nemocnici od lůžka sebevíc nemocného člověka a on se na mě usměje, najednou poznám, cítím nebo vím, že moje náv- štěva měla efekt, význam a smysl. Když jedete na misi, vojáci vás bůhvíjak nevynášejí. Ale když se vrátíte a po půl roce je potkáváte a oni vám otevírají svou náruč a připomínají, co jste společně prožili, uvědomíte si, že to stálo za to. Spolubratři v pastoraci na farách to mají složitější – jejich každodenní a někdy i trochu rutinní práci totiž lidé ne vždy umí ocenit.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay