Kamarádí se jen skrytě

Vydání: 2004/17 Církev a média, 28.10.2004

Příloha: Doma

Do sekundy víceletého gymnázia začala chodit Kim - původem z jihovýchodní Asie. Alice, která sedí s Kim v lavici, brzy pozvala novou spolužačku domů; holky si hezky pohrály a Alice záhy zašla i ke „Kimovým“ - jak jim říká. Otec Alice to pokládal za zárodek hezkého přátelství. To všechno ale jen do chvíle, než byl náhodou svědkem výstupu, jak spolužáci na Kim pokřikují přes ulici nadávky. Šokovalo ho, když mezi těmi pokřikujícími uviděl i svou dceru! Otec žádal večer doma vysvětlení a Alice mu řekla, že se Kim musí naoko posmívat, aby s ostatními spolužáky vůbec vydržela. S kamarádkou se pak vídá odpoledně tajně. „Dal jsem si schůzku s rodiči Kim a oni strašně slušně říkali, že mou dceru chápou, že to tak má být,“ říká Alicin otec a dodává: „Já ale vím, že to tak přece být nemá.“

Podle mezinárodní klasifikace je Kim „colored“ - není běloška. Většina spolužáků na ni pokřikuje: jasná situace pro vznik méněcenného komplexu. Ostuda lidstva 21. století, a hlavně ostuda nás, křesťanů. My máme rovnoprávnost lidí v jakési ústavě své víry, která tvrdí, že jsme všichni stvořeni jedním Stvořitelem jako jeho děti, jako jeho obrazy. Svatý Pavel v listě Galaťanům (3. kap.) výslovně tvrdí, že kdo se stal křesťanem, už není Žid nebo pohan. Není ani Čech nebo Filipínec nebo občan Konga; není ani sluha ani pán - ale všichni jsme jeden v Kristu. Za dva tisíce let se nám nepodařilo přenést toto poselství rovnosti do společnosti. Ostuda - ať už se to snažíme omluvit jakkoliv.

Tento problém je nutno řešit individuálně podle statečnosti jednotlivých členů společnosti. Statečná láska dovede překonat předsudky a postoj většiny, která nemá v krvi křesťanskou lásku a vědomí jednoho svobodného dětství Božího.

Pokud kamarádka Kim není tak statečná, aby se veřejně ke svému kamarádství přihlásila, budou spolu obě kamarádit dál tak, jak to dělají dosud. A podle plánu Božího bude jejich vztah tak pevný a podložený milostí Boží, že se dřív nebo později projeví i navenek a zvítězí nad nevraživostí ostatních.

Jakási touha po nadřazenosti je asi v člověku zakořeněna, projevuje se bez ohledu na společenský nebo technický rozvoj. Proč fandí někteří Slavii, proč někteří Spartě nebo Baníku? Sami nevědí proč. Proč pohrdají muži ženami - a už ve škole chlapci dívkami - a obráceně? Proč?

Krásným důkazem upřímné snahy o jednotu je např. různorodé společenství biskupů Církve, obsazení kurie ve Vatikánu, světové kongresy mládeže, rodin, vědců, Taizé, řeholních společenství... Máme krásné příklady i v dějinách Církve: sv. Martin de Porres v Peru jako míšenec prožíval všechny problémy rasového dělení už v 16. století, ale svou obětavou a upřímnou láskou bez hranic si dovedl získat takovou oblibu u všech obyvatel a pacientů, že každý z nich toužil být ošetřován právě jím.

Bylo by dobré upozorňovat mladé lidi na stále trvající rasové následky smíšených manželství. Měl jsem ve farnosti lékařku, která si vzala za manžela černocha z Afriky. Jejich dcerka nebyla sice černá, ale nějaké rysy po otci byly zjevné - celá třída se jí samozřejmě posmívala. Je klidně možné, že některé děti se neposmívaly, ale v rámci davové psychózy se kolektivu podřídily. Dcerka to velmi těžce nesla, a tak se matka rozhodla s manželem přestěhovat do jedné africké země. Zaměstnání jako lékařka našla ihned, ale černošské děti její dcerku nepřijaly: nebyla černá úplně. Ani přestěhování situaci nevyřešilo!

Mám známého z česko-německé rodiny, který měl za první republiky existenční problémy, protože nebyl dostatečně český. Za protektorátu měl problémy s úřady, protože nebyl dostatečně německý. Proto zásadně ve všech přiznáních národnosti psal, že je národnosti evropské.

Příběh z nábožensky smíšeného manželství: jedna hodná, věřící žena chodila pravidelně do katolického kostela, ale nepřistupovala ke svátostem. Na otázku proč, odpovídá: “Já nemohu, protože nejsem katolička. Náš táta byl katolík a maminka evangelička a když se brali, tak se domluvili, že všichni kluci budou katolíci a všechna děvčata evangeličky. Takže i já jsme evangelička.“ Co je takových důvodů k dělení křesťanů! Hrůza! A ďábel se směje!
Naštěstí je Bůh velkorysý a trpělivý; nabízí a čeká.

Ladislav Kubíček, lékař, farář v Třebenicích Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay