Kam s deváťáky? Do kriminálu!

Vydání: 2007/2 Křesťanská demokracie dnes a zítra, 9.1.2007, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

„Tebe si tady určitě nechaj,“ zamračí se žákyně 9. třídy jedné pražské ZŠ na spolužáka. Ten je o hlavu vyšší a dobrých třicet kilo těžší a svou náklonnost k dívce dává najevo tím, že do ní neustále strká. „A ještě jim za to budeš muset platit,“ dodá žákyně, když kluk s pošťuchováním nepřestává.
Autobus plný rozjívených studentů odbočuje z hlavní silnice a zatáčí kolem hald vytěžené hlušiny. Sotva tři sta metrů od frekventovaného dopravního tahu se nachází cíl jejich dnešní cesty: věznice s ostrahou pro zhruba 850 odsouzených. Většina řidičů o ní neví, je skryta za kopci navážky a vjezd na nenápadnou silničku zapovídá zákaz. Tenhle autobus má ale speciální povolení. Deváťáci jedou do kriminálu na exkurzi.
„Nechte tady drogy a opusťte autobus,“ oslovuje své svěřence s mírnou dávkou nadsázky třídní učitelka. Po chvilce čekání přichází muž, ze kterého cosi vězeňského čiší už na dálku: snad všechno oblečení má do zelena a v očích zvláštní nesmlouvavý pohled. Představuje se jako speciální pedagog Tylš. Rozdává žákům průkazky opravňující k jednorázovému vstupu za dráty vězení. „Kdo průkazku ztratí, bude tu muset počkat, dokud se doklad nenajde,“ říká už zcela vážně. „Neodpovídejte na případné výzvy a urážky odsouzených, neukazujte prstem – mohli by si to špatně vyložit. Choďte výhradně ve dvojicích, předpokládám, že první a poslední půjdou chlapci,“ nabádá s kamennou tváří.
Areál vězení právě opouští popelářský vůz Technických služeb Příbram. Zastaví v prostoru mezi dvěma drátěnými, zhruba čtyři metry vysokými, zátarasy. Ostraha ho prohlíží minimálně stejně důkladně jako to v minulosti dělali komunističtí celníci při cestě na Západ. Nehledají kontraband, ale vězně, který by snad chtěl utíkat. Pomocí zrcátek na dlouhých tyčích prozkoumají i spodek vozu, podívají se také mezi odpadky do výsypky. Konečně je vůz prohledán. Vězeňská služba oznámí ukončení kontroly na vrátnici, dá znamení ozbrojeným hlídačům ve strážních věžích a popeláři mohou odjet. V prostoru mezi dráty dřív běhali cvičení vlčáci; jakmile se tam dostal někdo nepovolaný, otevřely se jejich boxy. Dnes tuto zónu hlídají čidla, která zaznamenají každý pohyb. Studentíci se přestávají smát. „To je teda hustý,“ prohlásí jeden z nich. Dnešní exkurzi do vězení uspořádalo občanské sdružení Prak. Jeho zakladatelka a předsedkyně Eva Carbolová se do kontaktu s odsouzenými dostala už jako pracovnice Charity Chodov a Vězeňské duchovenské péče. S vězni si psala, navštěvovala je s manželem, setkávali se s nimi po propuštění. Přitom si uvědomila, jak cenná zkušenost je to pro její vlastní děti. Nikoliv suchopárné moralizování, ale přímý kontakt s člověkem, který má vězeňskou zkušenost, je nejlepší prevencí. A co teprve, kdyby mladí mohli vidět na vlastní oči, jak to za mřížemi chodí?

I patnáctiletí
Program občanského sdružení PRAK – sdružení pro prevenci kriminality – se dnes věnuje dětem na celém druhém stupni. Děti 9. tříd mohou mimo jiné navštívit některé české věznice v doprovodu speciálního pedagoga, vedoucího výkonu trestu nebo jiného pracovníka, kterého se mohou žáci i ptát. Když před třemi lety se svým projektem Prak začínal, setkával se také s názorem, že vězení není nic pro děti. „Ti lidé si neuvědomili, že v kriminále mohou skončit i patnáctileté děti,“ říká Eva Carbolová.
Zhruba týden po absolvování exkurze následuje beseda. Žákům se jejich zážitky rozležely v hlavě, mohli si o nich popovídat s kamarády a rodiči. Kromě pracovnic Praku přijde na besedu rovněž člověk, který má kriminál za sebou a je ochoten vydat o tom svědectví. Pro posluchače je to další konkrétní zkušenost, která díky předchozí exkurzi nabývá jasnějších obrysů. Podle anonymních dotazníků pokládá celý program za velmi poučný a zajímavý 92% žáků. „Snažíme se, aby děti získaly nejen potřebné informace, ale aby byly formovány i prostřednictvím silného prožitku,“ shrnuje Eva Carbolová.

Nefunkční rodina
V příbramské věznici s ostrahou jsou recidivisti s tresty kolem šesti let a prvoodsouzenci kolem osmi let. Jsou tu zloději, „drobní“ násilníci, řidiči, kteří na silnici někoho zabili (do této kategorie se rádi pasují skoro všichni odsouzení bez ohledu na to, jaký přečin mají ve skutečnosti na svědomí). „Bručí“ tu i vězni, kteří nedodrželi podmínky alternativního trestu – platí rovnice, že 400 hodin veřejně prospěšných prací rovná se 200 dní za mřížemi. „Průměrný recík (ve vězeňské hantýrce recidivista) se k nám po dvou třech měsících vrací,“ překvapuje studenty i kantorku vězeňský pedagog Tylš. „Nemají pracovní návyky, žádný soukromník je nezaměstná. Málo kdo odsud odchází s tím, že bude venku pracovat.“ Mzda deset tisíc korun pro ně není žádnou motivací, trestná činnost je mnohem výnosnější obor.
A že je zase brzy chytnou? Žádný problém. „Recíci“ s tím počítají. Při propuštění říkají ostraze „brzy na shledanou“. „Žijí jen pro tu chvíli, co jsou na svobodě,“ vysvětluje speciální pedagog. „Počítají s tím, že se do kriminálu zase vrátí.“ Někteří jsou za mřížemi i spokojeni – neprší na ně, mají zajištěnou stravu a třikrát týdně teplou vodu. Venku žijí na nádražích nebo pod mostem. U takových typů je velmi těžké mluvit o jakémkoliv preventivním účinku věznění. Formálně to tak je, ale nad praktickými dopady vězení jako odstrašujícího modelu vrtí dozorci hlavou. „Pokud nefunguje rodina, jsou všechno ostatní jen záplaty,“ ví speciální vězeňský pedagog. Nacházíme se v objektu, kde byli v padesátých letech zavřeni političtí vězni. Podmínky jejich „pobytu“ byly s těmi dnešními neporovnatelné, o zdraví přicházeli i při těžbě uranu. Později nahradili politické vězně kriminálníci. „V sedmdesátých letech si vězeň pracující na čelbě při dobývání uranu vydělal 25 tisíc měsíčně. To byly na tu dobu zázračné peníze. Když pak měl vycházky, jel se podívat třemi taxíky do Karlových Varů,“ vzpomíná jeden z dozorců, který tu dobu pamatuje. Proč třemi? „Čistě z frajeřiny. Po cestě nechal vězeň zastavit a přesedl si do jiného vozu.“ Všichni odsouzení ale pod zemí nepracovali: za svůj vznik vděčí vězňům i některá příbramská sídliště.

Přibetonovaná postel
Před studenty se otvírají těžké železné dveře se zakrytým průzorem. Vchází do malé cely bez oken, jejíž zdi jsou vypolstrované, jednoduchá železná postel je přibetonovaná k zemi a jako záchod slouží pouhá díra  podlaze. „Záchodovou mísu by mohli vězni rozbít a zranit se s ní,“ vysvětluje ostraha. Nacházíme se v krizovém centru, kam chodí vězni vysvlečení jen do spodního prádla vychladnout. Amok může nejčastěji nastat po konfliktu na oddělení, abstinenčních příznacích u drogově závislých nebo po obdržení dopisu, ve kterém byly špatné zprávy z domova.
Drogami má narušené chování mnoho odsouzených. Mají nařízenou ústavní léčbu a ve vězení probíhá substituční léčba metadonem. Drogy jsou ale i ve vězení a jejich ceny jsou prý ještě vyšší než na černém trhu venku. Za mříže se drogy dostávají zašité v šatech poslaných z domova, někdo se je pokouší předat při návštěvách. „Navrtají mýdlo a drogu dají do něj. Neucítí to ani cvičený pes,“ vysvětluje starší dozorce. Alkohol si dokáží vězni vyrobit sami. Recept je prostý: vezmou pomeranč, dají do kyblíku za topení a nechají zkvasit. Může to být trochu jedovaté, ale hlavně, že je v tom alkohol. Drtivá většina kriminálníků se považuje za nespravedlivě odsouzené. I ti, kteří svůj čin nepopírají, mají pocit, že morální zodpovědnost za něj nese někdo jiný: buď imaginární společnost, nebo dokonce jejich vlastní oběť. „Ano, ukradl jsem to, ale je to jeho chyba – měl si to líp hlídat.“ „Ano, zmlátil jsem ho, ale on si o to koledoval.“ Takto uvažují mnozí odsouzení. Mluvit s nimi o reflexi vlastního chování je pak nadmíru složité.

Prosím, kýbl
Studenti se ještě projdou po ohrazeném dvorečku krytém pletivem i seshora, kde konají své denní vycházky kázeňsky potrestaní vězni. Výhled odtud mají skutečně jen k obloze... Své dny tráví v miniaturních celách širokých snad na rozpažení. Už sám prostor působí depresivně, když v tom začne z vedlejší cely někdo křičet. Jeden z dvojice dozorců vykročí za hlasem: „Ivane, klid. Kýbl dostaneš potom.“ Odsouzený se skutečně utiší. „Nemá co dělat, dnes žádá kýbl s vodou, aby si prý mohl vytřít, už po páté,“ vysvětluje klidným hlasem dozorce. A to ještě není ani poledne...
Zbývá čas na pár posledních otázek na vězeňského vychovatele. Nebojíte se tady? „Podle statistik jsou ohroženější učitelky na školách než vězeňská služba. Víc se bojím na Hlavním nádraží v Praze než tady.“ Ovlivňuje vás nějak vaše práce? „Mám takový zlozvyk, že si pořád hlídám klíče, a když jde někam skupinka lidí, chci být vždy poslední.“
Deváťáci projdou vrátnicí, odevzdají kartičky (nikdo ji naštěstí neztratil) a před autobusem se začnou opět pošťuchovat. I oni dělají tak trochu ramena. Přiznat před kamarády, že je exkurze zasáhla, by bylo pod jejich úroveň. Jejich hovor je ale přece jen tišší než před dvěma hodinami. Něco se v nich skutečně možná stalo... Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay