14. 10. 2010
|Vydání: 2010/42 Ohrožený Tibet, 14.10.2010
Když se nevěřící zeptá: Vždy když vidím v televizi, jak farář mává kolem sebe kadidlem, připadá mi to, jako by prováděl nějaký předpotopní pohanský rituál. Copak něco takového patří do 21. století?
Náboženství a kultura všeobecně jsou založeny na rituálech. Proto není nic zvláštního, když dirigent řídí orchestr ve fraku s taktovkou a v bílých rukavicích. Od něj nikdo nečeká, že vystoupí v riflích, v kšiltovce s nápisem „I love Mozart“ a s laserovým ukazovátkem. Ani liturgické obřady nemohou pominout tradici. Ačkoliv se pak jeví tajemně zastaralé a místo respektu mohou vzbudit druhou reakci: ironii. Ale díky výstižnému českému obratu „podkuřovat někomu“ je tento starobylý symbol okuřování všem dostatečně srozumitelný – vyjadřuje velkou úctu. Obdobný dojem zanechává tradiční božítělový průvod s baldachýnem a družičkami sypoucími květy. A právě květiny a kadidlo dávají jedinou příležitost zapojit v kostele i náš čich. Křesťanství užívání kadidla nepřevzalo od pohanů, ale z židovského chrámu, kdysi jediného místa zasvěceného pravému Bohu. Přesně to ilustrují slova starozákonního žalmu: „Jako kadidlo ať míří má modlitba k tobě, pozdvižení mých rukou jak večerní oběť.“ Také křesťanská část Bible – Nový zákon – vnímá kadidlo jako součást nebeské liturgie a v knize Zjevení uvádí: „Vystoupil dým kadidla spolu s modlitbami věřících z ruky anděla před Boží tvář…“ Je pravda, že kadidlo užívají i pohanské kulty, protože rostlinná pryskyřice nepodléhá zkáze a ještě na žhavém uhlí vytváří bílý dým s příjemnou vůní. To ale nemůže být důvodem, proč neobětovat vzácné věci skutečnému Bohu. Dokonce je stanoveno, aby každé vystavení Nejsvětější svátosti v monstranci doprovázelo užití kadidla. Vedle uvedené argumentace proti kadidlu někdy nastupuje i nová, zdánlivě vědecká, hovořící o možnosti halucinogenních, nebo dokonce karcinogenních účinků. Její hlasatelé však opomíjejí skutečnost, že příležitost k setkání s kadidlem je už proti minulým staletím velmi vzácná, v průměru snad jen několik minut v měsíci.
P. Marek Slatinský, farář v Šaraticích