K čemu je nám Evropská unie?

Vydání: 2009/21 Jsme ve vesmíru sami?, 21.5.2009, Autor: Jan Sokol

Příloha: Perspektivy

Už pět let jsme všichni občany nejenom té své, České republiky, ale také Evropské unie, Evropy v užším smyslu slova. I ta je tedy „naše“, i když si to mnozí neuvědomují a někteří se tváří, jako kdyby to nevěděli. Jako každá vážná věc má i naše evropské občanství své klady a domnělé i skutečné nevýhody. Nicméně začnu tím, proč Evropskou unii potřebujeme a k čemu nám je.

Slavný Palackého výrok – „byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm“ – jsme se učili ve škole. Tentýž Palacký ale jinde napsal větu, která zdánlivě říká pravý opak: „Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si je vytvořit.“ Jak to jde dohromady? Palacký už tehdy věděl, že malé a menší státy v tak neklidné oblasti, jako byla a je střední Evropa, to nebudou mít snadné. Za Napoleona se na ně tlačila mocná Francie, proti jejímu tlaku vzniklo velké Německo a pak ještě větší Rusko. Pokud si chtějí udržet svoji svobodu a nezávislost, nemohou zůstat samy. Tuto úlohu mělo podle Palackého hrát Rakousko; když ji nedělalo dobře, nezbývá než vytvořit něco lepšího. O to se pak zoufale snažil prezident Beneš, avšak neměl štěstí: do Malé dohody se nikomu moc nechtělo, a tak když bylo zle, zůstal v roce 1938 každý sám. Ze zoufalství se pak Beneš už za války přimknul k východnímu dubisku, neboť jinou možnost neviděl. Co pak následovalo, bylo tak hrozné, že se za to všichni rozumní evropští politici po válce hluboce styděli. Jak se to mohlo stát? Naštěstí nezůstalo jen u toho a s americkou pomocí se Evropané začali dávat dohromady. Společné obavy ze Sovětského svazu to jen podporovaly, takže se Evropa čtyřicet let vesele sdružovala a její úspěchy byly jedním z důvodů, proč se komunismus pokojně rozpadl. To byla sice před dvaceti lety veliká sláva, jenže vnější tlak na Evropu tím polevil a lidé s krátkou pamětí začali zase probouzet staré evropské spory a hledět si svých menších písečků. K čemu je deštník, když zrovna neprší?

Stačí přivřít kohoutky

Velmocenské tlaky vypadají dnes jinak než za Palackého a Beneše, ale už je zase začínáme cítit. Není třeba mít tanky, když stačí přivřít kohoutky – a krátkozrací politici už se zase ucházejí o přízeň naftového dubiska. Nemyslím, že bychom se Ruska měli bát, ale kdyby evropské státy začaly o jeho laskavou přízeň soutěžit, byly by k obavám vážné důvody. To vidí Poláci lépe než my, i když se nás to týká stejně. Bývalý premiér říkal, že s americkým radarem se bude cítit v bezpečí. Ale teprve jako evropský předseda – zdá se mi – opravdu pochopil, že důležitější zárukou naší svobody je Evropská unie, a to i když ještě není hotová a je potřeba na ní pracovat. Na citlivé kohoutky a jiné formy „mírových“ politických tlaků totiž radar určitě nepomůže. Zato kdyby se Evropská unie zase rozhádala a ani v kritických věcech nedokázala účinně jednat, prohráli bychom velký kus toho, co jsme před pěti lety vyhráli. Zatím na tom naši politici – až na vzácné výjimky – pilně pracují a různými klukovinami dokázali už mnohé přesvědčit, že spolehlivý politický partner opravdu nejsme. Přitom naše naděje nejsou v tom, co nějaký vyjednavač „v Bruselu“ vyvzdoruje, nýbrž v možnosti ovlivňovat společná rozhodnutí v zájmu nám podobných zemí. Ti, kdo nám v Evropě nepřejí, jsou dnes zase na koni: „Vidíte? My jsme to říkali.“ A když pak Národní banka úpěnlivě protestuje, že nejsme žádná banánová republika, je jí člověku až líto. To je totiž druhá, krajně důležitá věc, která se od dob Palackého, Masaryka a Beneše pronikavě změnila. Za posledních šedesát let světového míru se po světě vytvořily neviditelné, avšak velmi mocné sítě, které o žádných hranicích a národech nevědí a nechtějí slyšet. Nejsou to jen „mezinárodní koncerny“, na něž se občas hlasitě hubuje, ale vůbec volný obchod, přesun výroby do chudších zemí, je to samozřejmě světová věda a technologie a v závěsu za nimi komunikace a neuvěřitelný pohyb lidí, nejen bohatých, ale dnes i chudých. Tyto nesmírné změny přinesly bohatým zemím jejich prosperitu, ale také mezinárodní organizovaný zločin, a aspoň ti prozíravější už dnes vidí, že ohrožují prostředí k životu na celé planetě.

Z dějin se lze poučit i nepoučit

Jinak řečeno, stále větší část našich životních podmínek už není v rukou národních vlád a suverénních států. Evropané, kteří celý tento úžasný proces před sto dvěma sty lety rozpoutali, na něj dokázali na poslední chvíli reagovat také politicky. Evropská integrace je sice váhavý a možná opožděný, ale přece jen pokus vytvořit i politické nástroje, abychom s tím vůbec mohli něco dělat a nemuseli jen čekat, co to s námi „ono samo“ udělá. Dokud globalizace přinášela jen samé úspěchy a prosperitu, mohlo se zdát, že nejlepší je nechat ji fungovat, jak umí. Teprve po hospodářských otřesech poslední doby začíná snad i politikům svítat, že s recepty devatenáctého století na „suverenitu“ to dál asi nepůjde. Hitler i Stalin světu předvedli, že s těmi menšími „také suverény“ mluvit vůbec nepotřebují. Jedni se z toho poučili a začali se dávat dohromady. Ti, kdo to neuměli nebo nechtěli, si dnes myslí, že zárukou suverenity je už jen atomová bomba. Proto ji například Kim-Il-Čung tak hrozně chce, i kdyby všichni Korejci měli pomřít hladem. Jenže svět se změnil a ani atomové bomby už nejsou to, co byly. Proti teroristům, proti nouzi o energii nebo o pitnou vodu nejsou k ničemu. Pokud tu vůbec něco pomůže, může to být jen spolehlivé partnerství, spolupráce a podpora. Menší hráči si nemusí zoufat, ale musí hrát společně. Je neobyčejně zajímavé sledovat, jak zájem o Evropskou unii najednou roste v nejrůznějších koutech světa, kde prozíraví lidé už chápou, že nezadržitelné srůstání světa nutně vyžaduje i nové modely politiky. Evropa se tak stává vzorem právě takového uspořádání, které neválcuje všechny v jednom „tavicím týglu“, zachovává rozmanitost kultur, a přitom nabízí možnosti společného účinného jednání tváří v tvář světovým velmocem i globálním silám.

I za humny je svět

Z tohoto hlediska by se mohly dnešní evropské „spory“ o syrečky nebo o hlasy v evropském parlamentu jevit jako úplně směšné, což ale po mém soudu nejsou. Jako obyčejní lidé nežijeme – chvála Bohu – v globálním světě, ale ve svých zabydlených domovech, které máme rádi a začínáme si jich zase vážit. Jenže udržet si je můžeme paradoxně pouze tehdy, když nebudeme poslouchat hloupé řeči typu „Čechy Čechům“, nýbrž začneme vážně jednat o všech možných druzích společného jednání a vzájemné podpory. Už dnes jich není málo – od studentských výměn a vědeckých spouprací až po ochranu přírody nebo lidských práv. Díky jiným představám našich západních sousedů o kultuře každodenního života máme už dnes i čistší města, restaurace a veřejné toalety, aspoň na mezinárodních tratích jezdí čistší vlaky, i naši lidé se učí být k zákazníkům zdvořilí a lidé s handicapem už mohou vyjít na ulici. To všechno má svou cenu a souvisí také s tím, jak se „vracíme“ do té Evropy, kterou jsme museli po roce 1948 opustit. Horší je to s veřejným životem, jenž se od roku 1989 stále potácí mezi chvílemi naděje a velkých zklamání. I ty však snáším klidněji, když vím, že ani naše politika už není tak docela „suverénní“ v tom smyslu, že by si mohla dělat úplně cokoli. Současná Evropská unie není žádný ideál, nýbrž skutečnost a ta má přirozeně i své stíny. Otevřený obchod a konkurence je sice pro ČR vcelku výhodná, ovšem řada odvětví to odnesla a lidé, kteří v nich měli svá živobytí, si je musejí hledat jinde. Také v Bruselu rozhodují úředníci a občas zasahují do věcí, které by – podle nás – klidně mohli nechat být. Oblíbená kritika „bruselské byrokracie“ nicméně zamlčuje jednu důležitou skutečnost: zatímco národní vlády disponují ve všech evropských zemích s nejméně dvaceti až třiceti procenty HDP (bez sociálního pojištění), Brusel se musí spokojit s jedním procentem.

Integrace nemá alternativu

I jiné kritiky mají nepochybně pravdu, jenže také připomínají biblické „jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, a trám ve vlastním oku nevidíš?“ Tak se evropskému uspořádání vytýká „demokratický deficit“ – například fakt, že evropská vláda (tj. Evropská komise) se neuchází o důvěru evropského parlamentu. To je sice pravda, mělo by se však vzápětí dodat, že je to proto, že jí to národní vlády nechtějí dovolit a chtějí své komisaře dosazovat samy. Přitom se Evropský parlament volí podobně jako ty národní, a tudíž má úplně stejnou legitimitu. Někteří naši křesťané se pohoršovali, že se preambule Evropské smlouvy nezmiňuje o Bohu; jenže nikoho ani nenapadlo, aby to prosazoval do české ústavy. Někteří se obávají tendence uvolňovat potratové zákonodárství, jenže to naše české je už dnes ze všech nejvolnější. Jako kdybychom chtěli, aby Evropa „za nás“ dělala věci, na něž si doma sami netroufáme. Tím samozřejmě neříkám, že by se v Evropě neděly věci, kterým bychom třeba rádi zabránili. Avšak jako demokraté víme, že rozhodují většiny, a kdo chce něco prosadit, musí si hledat spojence. Na tom je i evropská politika založena, ale mnoho voličů to patrně ještě neví. Proto jim mohou imponovat různí Jánošíci, kteří se chlubí tím, jak to těm druhým „nandají“ nebo aspoň „osladí“ jako kluci ve škole. Jak nám a našim sousedům tím škodí, se člověk dozví, až když vyjede za hranice. Politika se nám líbit nemusí – ta nebo ona, případně jedna jako druhá; nicméně bychom měli vědět, že se v ní hraje o vážné věci a v té evropské tím spíš. Žijeme díky Bohu v míru a nejsme na tom hůř než naši předkové. Ale jen hlupák si může myslet, že to tak musí být vždycky. A až půjde do tuhého –kupříkladu jako v roce 1938, i když s jinými hráči – ukáže se, jak jsme se na to dokázali připravit. Nikdo neví, jak bude ta příští skutečná krize vypadat, zato až vypukne, bude na získávání spojenců pozdě.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay