K čemu je dobrý Visegrád?

Vydání: 2006/17 Nemám rád sám sebe, 28.4.2006

Příloha: Perspektivy

Blízkost nejen zeměpisná
Polsko i Uhry bývaly regionálními velmocemi a prožívaly si svůj imperiální „zlatý věk“. Země České koruny též, ale mnohem dřív a jen krátce. Byly časy, kdy se žádná z těchto zemí nevyskytovala na mapě jako zcela suverénní stát. Ve 20. století dosáhli Poláci, Češi i Maďaři samostatnosti (Slováci nikoli plně a Maďaři způsobem pro ně bolestným). K vzájemnému přátelství bylo daleko, Češi dokonce vedli s Poláky i Maďary krátkou válku. - Vedle odlišných tradic tu však byly i sdílené, nezřídka také společný panovník a hlavně čas společně trávený pod habsburským žezlem (Polsko jen částí, ale významnou). Zasahovaly sem tytéž vzněty evropských duchovních dějin: scholastika, renesance, reformace, osvícenství, moderní ideologie socialismu a nacionalismu. Učinily z příští „visegrádské čtyřky“ tu nejvlastnější součást fenoménu „Střední Evropy“. Ten je znát, překročíme-li její hranice zejména východním a jižním směrem.

Vidět se v zrcadle nastaveném druhými
Věnovat pozornost sousedům umožňuje vidět se v jejich zrcadle i objevovat, jak nás vidí oni, a tím překonávat sebezahleděnost. Zjistíme při tom leccos zajímavého. Třeba to, že všechny země příštího „Visegrádu“ byly mocně zasaženy reformací, ale v žádné z nich nedošlo k tak ničivému konfliktu jako u nás. Polsko i Uhry byly v tomto ohledu tolerantnější.
Oproti Polákům a Maďarům jsme do epochy modernizace vstoupili jako společnost málo rozvrstvená (Slováci ostatně též). Z jazykových důvodů jsme vyloučili šlechtu a patriciát. Naše elity se rekrutovaly ze selských a maloměstských vrstev. Úloha, jíž se v 19. století ujala polská a maďarská drobná šlechta, byla u nás dlouho neobsazena. Proto si Poláci i Maďaři nacházeli své protějšky ve vyšších kruzích Západu snáze. Naše „lidovost“ (plebejskost?) je patrně důvodem, proč neradi saháme po zbrani; usnadnila nám však přijetí demokracie, i když, pravda, dosti rovnostářské a hašteřivé. Za naším odporem k vrchnostenským způsobům se často skrývá nechuť uznat i oprávněnou autoritu; zdá se, že ti ostatní ze „čtyřky“ s tím mají menší problémy.
Příležitostí k hlubšímu sebepoznání by bylo srovnání podob antisemitismu. Ten velmi lidový slovenský byl pokračováním tradičního postoje předmoderní společnosti. Maďarský byl „uměřenější“, bližší západním poměrům dotčeným osvícenstvím. Polský je zvláštní, vedle zdrojů napájených lidovou katolickou zbožností v sobě má i konkurenční motiv, konfrontaci údělu vyvoleného národa a polského mesianismu. Český byl nejméně výbojný, protože byl „zavinut“ v našem protiněmectví. Zatěžuje nás méně.
Neméně poučné by bylo srovnání všech čtyř národních společností v jejich odezvě na komunistickou utopii. Zapustila kořeny v každé z nich, její osudy však byly odlišné.

Rozšířit provinční obzory

Některé starosti jsme měli každý zvlášť. Polákům, sto padesát let nedobrovolně rozděleným do tří „záborů“, se nejlépe dařilo v tom rakouském a nejhůře v ruském. Nesdíleli náš žehravý odpor proti „Vídni“ a nepodlehli iluzi panslavismu. Poznali Rusko a jeho poměry na vlastní kůži (včetně sibiřského vyhnanství).
Maďaři mají ve své dějinné paměti zkušenost letité turecké okupace. Později si ve „svých“ Uhrách počínali jako my v „našich“ Čechách: nerozlišovali uherské a maďarské, stejně jako my böhmisch a tschechisch, a přivlastnili si tak něco, co nebylo úplně jejich. Ustavení novodobého Maďarska vnímali bolestně, Trianon byl pro ně podobným traumatem jako pro nás Mnichov, na dva miliony krajanů však žijí mimo Maďarsko dodnes.
Slováci jako jediní z této čtveřice stanuli svého času takřka na prahu svého odnárodnění, přičemž původci jejich strádání byli – Maďaři. Do počátku 20. století o Slovácích svět nevěděl (upozornil na ně až norský spisovatel Björnson, Češi si je i potom ještě dlouho účelově „přivlastňovali“). Odtud jejich touha po „zviditelnění“ i výhrady vůči Čechům, jimž rozumíme neradi.
Specificky českou dějinnou zkušeností je obtížné vyrovnávání se s nesnadným německým sousedstvím. Pozapomněli jsme, že za těch tisíc let významně napomohlo našemu civilizačnímu vývoji, který z nás učinil nespornou součást Západu. I Poláci občas zakusili německé nepřátelství, 2. světová válka jim v tom dala velmi za pravdu, ale vnímali je jako hrozbu politickou, případně vojenskou, jíž byli ochotni se postavit, ale nikoli jako bytostnou - tou jim bylo spíše Rusko.
Můžeme říci, že „náš“ kousek evropského subkontitentu získal zkušenost se vším významným, co potkalo Evropu (snad jen s výjimkou zámořských objevů a koloniální expanze). Tato zkušenost přesto není celistvá, protože každý ze čtyř národů z ní uchovává pouze svůj díl. Což takhle dát hlavy dohromady a vzájemně si učinit své úděly srozumitelnými? Lze namítnout, že zkušenost prožitá na vlastní kůži je nepřenosná. Při dobré vůli ji však lze aspoň pochopit, tedy se poučit.

Komunistická diktatura jako tavící kotel?
Tou největší emoční disonancí ve „visegrádském akordu“ je asi slovensko-maďarský vztah. Slováci ho vnímají jako těžkou maďarskou historickou hypotéku. Pokud jde o období 1848-1918, mají nejspíš pravdu, pak se ale kolo štěstěny otočilo. Jinak si tyto národy tolik neubližovaly, přestože na sklonku života habsburského mocnářství táhl každý z nich za trochu jiný provaz. Jejich vzájemné neshody oživila expanze nacistického Německa, přehlušila je však šokující válečná katastrofa. Její tíhu nesly nestejně, Poláci nejvíc, Slováci nejmíň. Na inventuru nebyl čas, přišla další pohroma, nevolnictví v sovětském bloku.
Toto ohrožení si uvědomili nejdřív Poláci, nejméně Češi: Rudou armádu vítali nejupřímněji. Polská „zemská armáda“ (Armia krajowa) pokračovala v partyzánském boji i po roce 1945. Maďaři i Slováci byli zkrušeni stigmatem „poražených národů“ (ti druzí navíc zaštítěni obnovou ČSR, patřící k vítězům), ale oba národy daly najevo odpor v relativně svobodných poválečných parlamentních volbách. Vše marno. Životní způsoby se v ovládaných zemích sblížily. Nastal teror, represe, jejíž strategie byla všude stejná, i když se lišila taktickými postupy. Procesy, šibenice, lágry i sovětští poradci, hromadný exil. A návnada „gulášového socialismu“, vštěpování „vědeckého světonázoru“, děti do pionýra, ambiciózní lidé do strany.
Odpor však nikde nezanikl (u Slováků byl oslaben, neboť byl „zavinut“ do nechuti k pražskému centralismu). Politicky se manifestoval v Polsku a mocněji pak v Maďarsku v roce 1956, u nás v roce 1968. V Maďarsku bylo jeho potlačení zvláště tragické. Mnohem větší Polsko mělo volnější ruku. Jakmile začal SSSR vnitřně slábnout, začali Poláci a krátce poté i Maďaři s demontáží komunistického režimu. My jsme se přidali jako poslední. Následovala euforie, po ní zklamání, transformační těžkosti i rozpaky nad neochotně přiznávanou demoralizací. I v tom jsme si podobni, jakkoli si každý hledíme svých „národních specifik“.

Pojivo nejhlubší, byť zapomínané

Spojuje nás i tisícileté dílo křesťanství. Nejvíc si je uvědomují Poláci, o něco méně Slováci, ještě méně Maďaři a nejméně Češi. Plné ztotožnění státně politického zájmu se záměry středověké církve se více osvědčilo polským a uherským králům. Své vykonala i násilná protireformace českých zemí. Buď jak buď, na rozdíl od polského, maďarského i slovenského národně emancipačního hnutí se to české rozvíjelo mimo půdu křesťanství a s protiřímským důrazem. Proto i sekularizační proces měl u nás náskok dvou, tří generací.
Komunistická represe se vždycky zaměřila především na většinovou církev. V „našich“ čtyřech zemích jí byla ta katolická. Její pronásledování bylo všude brutální, ale v Československu bylo nejdůslednější (podle Andrzeje Grajewského bylo – vzhledem k počtu obyvatel – nejvíce obětí mezi československými katolíky). U nás měl komunistický režim v tomto ohledu půdu připravenou bývalými kulturními a politickými elitami a ani široká veřejnost mu (až na regionální výjimky) nekladla odpor. Byl „úspěšnější“ i jinak: v likvidaci soukromého podnikání, v kolektivizaci zemědělství, v glajchšaltování kultury a školství. – V Polsku se řehole udržely, v Maďarsku též, i když obtížněji; u nás byly likvidovány nejdůkladněji. Po pádu komunistického režimu se ukázalo, že česká církev byla nejvíce zdevastována a kontinuita jejího působení nejhlouběji narušena.
Režim si v církvi vytvářel svou pátou kolonu všude a pokaždé nějak uspěl. Nejméně v Polsku. Proto se mohl jeden z polských biskupů stát papežem, a takto významně přispět k erozi sovětského bloku. Přesto má i polská církev těžkosti se zpytováním spolupráce (byť nedobrovolné) svých příslušníků s někdejšími pronásledovateli. Ostatní samozřejmě též. Zdá se, že maďarská a slovenská víc než česká. Vyrovnání se s minulostí je nemilým problémem všech místních církví zemí „čtyřky“. Vida, další téma, jehož společné zkoumání by prospělo všem.

Závěr

Více hlav, více rozumu, ale i více nápadů a kuráže vidět dál než za humna. V neposlední řadě i více solidarity. Byl by to zisk i pro společnou budoucnost v bezradné Evropě. Zájem o tuto možnost chce probudit „visegrádské číslo“ Perspektiv.    
pp


Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay