Vydání: 2008/37 Nové moderní způsoby výchovy, 9.9.2008, Autor: Kateřina Šťastná

„Dnes je všechno jiné,“ slýcháváme občas. Buď s nádechem smutku z úst starší generace, nebo v pozitivním tónu od těch mladších. Takové hodnocení dneška se týká i výchovy. Jak to je jiné? A je to skutečně jiné? O tom hovoříme s šéfredaktorkou časopisu Rodina a škola Barbarou Čechovou.

Má česká výchova nějaká svá specifika?
Čeští rodiče vychovávají převážně pomocí odměn a trestů. Dítěti je odmalička vštěpováno, co se smí a co ne. Na současné výchově se bohužel podepisuje i nedostatek času mnoha rodičů. V časové tísni se pak rodiče uchylují k příkazům, zákazům a vyhrožování. Pokud je ale v rodině uplatňována pouze autoritativní výchova, vyrostou zakřiknutí jedinci, kteří nedokážou prosazovat svá práva nebo se sami stanou extrémně autoritativní.

Co soudíte o opaku – liberální výchově, kterou známe například z USA?
Mnoho Čechů tento styl výchovy, který vidíme ve Skandinávii nebo ve Spojených státech, kritizuje. Přijde nám scestné, že rodiče ve Švédsku zadrží policie, když dají svému dítěti na zadek. Nerozumíme ani míře volnosti, které se tam děti těší, aniž by je kdokoliv okřikoval. Rozumím této naší nevoli, protože takový styl výchovy jde proti tomu, co jsme si jako děti vštípili a přijali za své. Skandinávci ale pociťují stejnou nevoli, když přijdou na návštěvu do Česka. Liberální styl má jistě své přednosti – vychovává sebevědomé a kreativní jedince, kteří se nebojí riskovat a jít do neznámého. Díky tomu například dánská pracovní síla patří mezi nejvyhledávanější ve světě, i když je téměř nejdražší. Ovšem neříkám, že by se měl skandinávský model aplikovat beze změn zde – výchova je podmíněna historicko-kulturně a skandinávská společnost je od naší v mnohém odlišná.

Jak se u nás posunul způsob výchovy za poslední desetiletí?
Po revoluci v roce 1989 se výchova v České republice – jak ve školách, tak v rodinách – začala měnit. Podle výzkumů, které probíhaly na pražské katedře psychologie, se zvýšil trend liberalismu. Model výchovy, který se dříve předával z generace na generaci a nebyl příliš předmětem pochybností, se v současnosti mění dost rychle. Kvůli těmto rychlým změnám je složitější i role prarodičů – dříve k nim mohli jít rodiče pro radu, jak vychovávat své děti, což posilovalo jejich funkci a roli „moudrých“ prarodičů. Pro dnešní generaci prarodičů je složité akceptovat nový přístup ve výchově a nebýt považován za někoho, kdo jen staromilsky maluje čerta na zeť.

Dnešní výchova je také jiná v tom, že leckteré věci, které dříve byly i pro dospělé tabu, řeší běžně už malí školáci. Jak si s tím poradit?
Nemyslím si, že volná dostupnost tabuizovaných témat představuje velké ohrožení výchovy dětí. Výzkumy sexuálního chování ukazují v posledních letech vzrůstající odpovědnost v partnerství, věk prvního sexuálního styku se opět zvyšuje, rodičovství jsou převážně plánovaná. V této oblasti se zdá dnešní mládež přes veškeré výtky zodpovědnější než jejich rodiče. Možná, že právě včasná informovanost a diskuse o těchto tématech přispívá k pozitivnímu vývoji. Je dobré s dítětem o těchto věcech otevřeně mluvit a vymýtit případné „zaručené informace“, které se mladý člověk dozvěděl od kamarádů.

Dalo by se obecně říct, že dnešní děti jsou „méně vychované“?
Záleží na tom, kdo hodnotí a jaká měřítka přitom používá. Pokud je vychovaností míněna poslušnost, tak jsou dnešní děti jistě „méně vychované“, což souvisí se vzrůstající mírou liberalismu. To ovšem považuji za velkou výhodu, neboť poslušnost je vlastnost, která se hodila v dobách nevolnictví a v autoritářských režimech. Pokud chceme vychovat jedince budující demokracii, je určitá míra neposlušnosti více než zdravá.

Také se dnes klade větší důraz na komunikaci s dítětem.
Demokratický přístup v sobě obsahuje jednání s dítětem jako rovnocenným partnerem: rodič respektuje potřeby dítěte a dítě se učí respektovat potřeby rodičů. V komunikaci dochází k tomu, že místo jednosměrných příkazů od rodiče k dítěti dochází k vzájemné dohodě: například rodič by si přál, aby si syn uklidil pokoj. Syn má na odpoledne dohodnutý fotbal s kamarády. Místo příkazu se rodič s dítětem snaží najít cestu, která by vyhovovala oběma, a pak už jen dohlédne na to, zda byla dohoda dodržena. Tyto prvky můžeme sledovat už i ve výchově u nás.

Výrazně se také proměňuje role otce v rodině.
Tím, že otcové ztratili výlučnost v roli živitele rodiny, vznikla otázka, co dostanou místo toho. Ženy jsou a ještě asi zůstanou výlučné v roli rodiček dětí a obstaravatelek jejich primární péče. Role žen tedy jako by se rozpínala a role mužů zmenšovala. Tato nerovnováha není celkově příznivá ani pro jedno pohlaví. Ve zmiňované Skandinávii se rovnováhu daří dosahovat tím, že muži převzali více z ženské role – tj. péči o děti a domácnost. To se daří ale jen díky tomu, že jim to ženy dovolují. V České republice se ještě často setkáváme s tradičním nebo alespoň napůl tradičním rozdělením rolí.

Dokážete odhadnout, jak se budou trendy ve výchově vyvíjet? Čeká nás ještě větší uvolnění, nebo se naopak vrátíme k výchově našich babiček?
Těžko odhadovat, kam bude společnost směřovat. Dovolím si ale tvrdit, že k výchově našich babiček se vrátíme jen v případě, že projdeme nějakou velkou krizí nebo změnou systému.