Jsme smíření s církví?

Vydání: 2005/7 Usmíření s církví, 8.2.2005, Autor: Marie Lindrová

Celými dějinami spásy procházejí lidé, kteří hledají Boha, přijímají Boží odpuštění a sami se učí odpouštět. Církev, to je to tajemné spojení Boha se slabými, nedokonalými a hříšnými lidmi. Boží věrnost nám dává odvahu začínat stále znovu a učit se přijímat druhé tak, jako Bůh stále přijímá nás.

 

Občas se setkáváme s lidmi, kteří v Boha věří, ale nepřijímají církev, protože jim vadí některé věci z její historie anebo ji těžko přijímají jako instituci. Myslíte, že je církev schopna přiznat svou vinu?

Na takto položené otázce by nás měla zarazit skutečnost, že i když jsme křesťané, mluvíme o církvi jako o něčem mimo nás. Tento pocit mohou mít laici vůči kněžím a biskupům, kněží vzhledem k biskupství nebo k římské kurii a podobně. Vždycky jde ale o zúženou perspektivu. Církev není jen spolek farářů ani jen římská kurie ani jen papež a biskupové, ale je to společenství těch, které Pán povolal k víře, a oni na jeho volání odpověděli a následují ho.

Druhá věc je, jak se stavět k některým temným skutečnostem z historie církve a vůbec k selháním lidí, kteří se ke Kristu hlásí. Už II. vatikánský koncil říká otevřeně, že jednou z příčin ateismu je kritická reakce na zdeformované náboženství.

 

Co k tomu říká papež?

Důležitý krok v tomto směru vykonal Svatý otec v rámci přípravy na velké Jubileum. V listu Tertio millennio adveniente (1994) vyzval církev, aby „s jasnějším vědomím vzala na sebe hříchy svých synů ve vzpomínce na všechny situace v průběhu dějin, kdy se vzdálili od Ducha Kristova a jeho evangelia“ a stali se pohoršením pro své okolí. Papež sám pak na mnohých místech světa prosil veřejně za odpuštění nespravedlností a hříchů, kterých se dopustili křesťané v různých historických dobách. Tím jakožto viditelná hlava církve odprošoval i za nás za všechny - v naději, že s ním budeme dříve nebo později tento postoj pokání sdílet.

 

Ne všichni představitelé ale jsou jako současný papež. Mnoho křesťanů žijících uprostřed církve zažilo a zažívá od církevních představitelů různé křivdy. Setkáváte se s tímto problémem jako kněz?

Jistěže se mnozí setkali se zlem uprostřed církve, a to třeba i od jejích představitelů. To nemusí být jen zkušenost laiků ve vztahu ke kněžím, ale i kněží či řeholníků, kteří zakusili nepochopení či pohoršení od svého nadřízeného nebo biskupa, často i od bratří či sester v komunitě. Někteří v sobě nesou nespokojenost s tím, jak byli vychováváni ve víře bigotními rodiči či jak byli formováni v řeholní rodině nebo jak se k nim zachovali různí kněží. Někteří lidé se rozešli s církví kvůli velkým životním zraněním, když se jejich otevřená srdce a očekávání setkala s nepřijetím, tvrdostí a neláskou. Myslím teď například na zranění, která jsme utržili, když jsme se při svátosti smíření „otevřeli“, a nebyli jsme pochopeni. Také v těžkých životních krizích, kdy jsme nebyli schopni konat to, co hlásá církev, a hledali jsme porozumění, které by nás pozvedlo, ale místo toho jsme se setkali s odsouzením. Někdy se nám zdá, že představitelé církve jsou příliš vzdáleni našemu každodennímu životu a že nejsme církví pochopeni ve svých těžkostech, zvláště v citlivých oblastech, jako je sexualita, vztahy nebo různá ztroskotání. Často vznikají pohoršení z chování těch, kteří něco jiného říkají, a něco jiného dělají. Jindy nás mohli velice zklamat ti, kterým jsme dali svoji důvěru, kteří nás třeba i duchovně doprovázeli, byli naším vzorem, ale pak odešli ze služby, nebo i opustili církev.

 

Dá se tedy za určitých okolností pochopit, že někdo kvůli něčemu výše uvedenému odešel z církve?

Pochopit se dá ledacos, ale zůstává otázka, jestli to pro něj bylo jediné a dobré řešení. K církvi totiž patříme svým křtem a těžko ji můžeme jen tak opustit. V každém případě je lepší takovou situaci s někým zralým probrat a společně se modlit, aby tato bolestivá zkušenost neovlivňovala náš další život. Jinak nám hrozí, že „s vaničkou vylijeme i dítě“, totiž, že kvůli tomuto zážitku vypustíme ze svého života i ty skutečné hodnoty - když někdo zažije v bigotní rodině karikaturu Boha, pak možná po celý život odmítá Boha živého a všechno, co s ním souvisí, nebo se po zranění jedním zpovědníkem zařekne, že už v životě nevkročí do zpovědnice. 

 

Ale jak se s pocity zklamání vyrovnat, když druhá strana svůj postoj nezmění?

Chápu, že by na této cestě k uzdravení pomohlo, kdyby mu předcházela omluva druhé strany. Dobře však víme, že to není jednoduché. Sami častokrát druhé zraňujeme, aniž jsme si toho vědomi, a za odpuštění tím pádem vlastně ani prosit nemůžeme. Někdy druhá strana své selhání nevidí jako problém nebo nemá odvahu se pokořit a prosit za odpuštění. Budeme-li si ovšem podmínku odpuštění klást pokání a nápravu druhého, ještě jsme nic z evangelia nepochopili.

Často ale lidé kritizují církev a její představitele, aniž by byli ochotni připustit jejich normální lidskou slabost či svůj nedostatečný vhled do věcí, jež kritizují. Kritizovat je snadnější než pochopit nebo hledat řešení.

 

Takže je lepší nekritizovat a se vším se smířit?

To není úplně pravda. Posuzování věcí souvisí s rozlišováním dobra od zla a dobra skutečného od dobra zdánlivého. To patří i k životu v církvi. Je třeba o věcech mluvit, máme-li k nim zaujmout stanovisko. Zvláště o tom, co se nás nějak bolestně dotýká. Jsem ale proti nesoudné a destruktivní kritice. Lidé, kteří se projevují jako věční rebelové, většinou sami nejvíc potřebují smíření i uzdravení, a to často v oblastech, které s jejich otevřenou kritikou zdánlivě vůbec nesouvisí. Jejich vnitřní problémy je ženou k tomu, aby vytvářeli hněvivou opozici jaksi z principu. Podvědomě pak dělí církev a celý svět na dvě skupiny. Tou první skupinou jsou oni sami a ti, kteří s nimi souhlasí, a tou druhou všichni ostatní. Oni znají vše nejlépe, mají vždy pravdu, vědí, jak by měl každý v církvi vypadat a co a jak dělat. Je to vnitřní postoj, kterým se člověk osvobozuje od zla v sobě, od pocitu viny tím, že ji svaluje na druhé. Příliš snadno odsuzují, jsou tvrdí a nesnášenliví, ale nejsou schopni přijmout kritiku od ostatních.

 

Co ti soběstační, „křesťansky“ úspěšní, ale oddělující se od hříšné církve?

Jejich kritika církve možná není plná hněvu, ale je nesena duchem nadřazenosti a pýchy. Může jít o jedince velmi schopné, úspěšné a silné, třeba i po morální stránce. V životě jim zatím vše vycházelo, a nejsou schopni se identifikovat s církví složenou z lidí, kteří dělají chyby, mají těžkosti a jsou slabí. V podvědomí si nesou postoj známé modlitby farizeje v chrámu: „Děkuji ti, Pane, že nejsem jako tito zde...“ Iluze soběstačnosti může nastat i následkem výchovy v rodině, v církvi, prostě falešných představ o Bohu i o sobě. Tito lidé většinou dosud ještě neprošli velmi bolestným a osvobozujícím rozčarováním ze sebe sama, které by jim mohlo dát více pokory a milosrdenství a pochopení pro lidské slabosti. Pocit vlastní spravedlnosti z nich dělá lidi pyšné, moralizující a odsuzující své okolí. Zraňují druhé ve jménu křesťanských hodnot, ve jménu Božím. „Nevíte, jakého ducha jste,“ řekl by jim asi Ježíš - tak jako Janovi a Jakubovi, když chtěli svolat oheň z nebe na vesnici, která nepřijala Krista.

Dnes je tu ještě další vějička: jsme totiž v situaci, kdy svět každému kritikovi církve nabízí pozornost a obdiv. Stačí začít na církev nadávat do masmédií nebo rozpoutat nějaký skandál s antiklerikální příchutí, a staneme se přes noc populárními.

 

Sám jste řekl, že ne každá kritika je špatná. Někdo se ale poctivě snaží o dobro, a je umlčen, jakmile začne kritizovat nešvary v církvi.

Je samozřejmě třeba se nejen za problémy modlit, ale také být pravdiví sami k sobě a říkat si v lásce navzájem pravdu. Ještě těžší je učit se kritiku přijímat - a to i pro nás kněze.  Myslím si, že je lépe se mezi sebou pohádat a pak se zase usmířit než přecházet konflikty křečovitými úsměvy nebo trpitelským stáhnutím se do sebe, případně sektářským uzavřením se ve skupince stejně smýšlejících, kde nenarážíme na nesouhlas. Nechtějme usměvavé vztahy, které nejsou skutečným životem, ve kterých nedokážeme jeden druhému říci pravdu do očí. První krok ke smíření je být pravdivý i k vlastní slabosti.

 

A co když člověk rezignuje a přestane věřit, že se něco může změnit?

Zklamání a ztráta naděje člověku bere chuť jít dál a usilovat i nadále o dobro. Jde o nejnebezpečnější důsledek nesmíření. Jsem přesvědčen, že mnozí lidé v církvi jsou lidé dobré vůle, obětující se ve službě druhým a konkrétnímu společenství. Když ale člověk zjistí, že jeho oběť nebyla přijata nebo že mu ostatní bratři a sestry v Kristu házejí klacky pod nohy, je zklamán. Očekával, že mezi lidmi obrácenými k Bohu nemůže být taková slabost, nepřijetí a neláska jako mezi lidmi ve světě. Může to být zkušenost ojedinělá, ale existuje.

 

Cožpak nemáme očekávat v církvi více pravdivosti a lásky než ve světě?

Zklamání, které nás paralyzuje, může být i důsledkem našich nereálných očekávání. Církev je skutečně boholidská a ten lidský prvek, do nějž patřím i já, v ní vždycky bude dělat problémy. Naprostá většina našich zranění ale vyrůstá z toho, že se na věci díváme bez víry. I když jsme věřící, očekáváme víceméně bezproblémový život a za vykonané dobro uznání. Jenže to nám Ježíš tady na zemi neslíbil. Vzpomeňme na Petra, který se tak pohoršil nad perspektivou nespravedlivého utrpení, že pokáral samotného Krista. Vzpomeňme i na setkání na cestě do Emauz. Když se Ježíš - nepoznán - připojil k učedníkům a vyslechl jejich zklamané představy, nevyčítal jim, že si stěžují. Vyčetl jim ale, že jsou nechápaví k Božímu slovu, nevěří prorockým textům, že se dívají na celou tu skutečnost příliš lidsky. To bývá i náš problém, i my často vzdycháme: „A my jsme doufali, že...“

 

Znamená to, že máme mylnou představu o církvi, když čekáme, že se v ní setkáme s láskou a porozuměním?

To ne. Chtěl jsem jen říci, že církev byla od samého počátku vytvořena jako společenství hříšných lidí putujících s Kristem. Nemůžeme tedy snít o společenství lidí dokonalých, kteří si budou vždy vědět rady, nikdy se nedopustí chyby nebo nebudou v pokušení zneužívat svého postavení ve svůj vlastní prospěch. V církvi jsou dokonce nejen lidé slabí a křehcí, ale i zlí, farizejští, lidé, kteří jsou opojeni mocí a hledají v ní kariéru, lidé, kteří nepochopili Ježíšovo evangelium, lidé zatvrdlého srdce, kteří si uprostřed církevních struktur udělali svoje hnízdečko, v němž se zabydlili na úkor druhých.

Setkáme-li se s tím, nemělo by nás to zase tolik překvapit. Na druhou stranu bychom se ale neměli zlem nechat fascinovat a zapomínat, že v církvi jsou také mnozí lidé, kteří jsou plni lásky a jsou hodni důvěry, kteří konají s velikým nasazením mnoho dobra. Jsou přitom skromní a nevystavují navenek to, co dělají pro Boha a pro druhé.

Nakonec, známe-li aspoň trochu sami sebe, víme, že obojí zmíněné je v každém z nás. A není možné, abych opravdu miloval církev, dokud neprožiji tuto rozporuplnost vlastního srdce, dokud nepochopím, že podobně je na tom i každý z mých bratří i sester, případně partner, rodiče, farář nebo biskup, moji podřízení i můj představený...

 

Jak tohoto shovívavého a pozitivního pohledu dosáhnout?

Je třeba, abychom se k této slabosti dokázali přiznat a prosit o Boží slitování. Duch Svatý působí přes všechnu lidskou slabost a využívá všech těchto postižení k tomu, aby nakonec přivedl všechno ke slávě Boží a aby se církev jednou zjevila jako krásná, čistá nevěsta Kristova, bez vrásky a poskvrny. Až v nás vyroste potřeba a touha ne po falešném klidu, ale po tom, abychom se mohli jeden druhému podívat do očí a přijmout bližního takového, jaký je, až se probereme z rezignace a českého nadávání k odvaze přiložit ruce k dílu na společném dobru, pak už v nás koná dílo Duch Svatý.

Sdílet článek na: 

Sekce: Téma, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay