Jsme povoláni k vděčnosti a chvále

Vydání: 2016/26 Papež František potěšil Moravu, 21.6.2016, Autor: Vlastimil Kadlec, OMI

Příloha: Perspektivy 26

Vždy na začátku prázdnin se už několik let na brněnském výstavišti koná Katolická charismatická konference. Letos proběhne od 6. do 10. července a její motto zní „Před jeho tváří budeme žít“ (Oz 6,2). V loňském roce si účastníci vyslechli i následující přednášku.


Aby naše svědectví o evangeliu bylo pro dnešního člověka věrohodné, potřebuje vidět náš život proměněný setkáním s Bohem.Ilustrační snímek Shutterstock

Co si vlastně máme pod pojmy vděčnost, chvála, popřípadě chválení představovat? Nakolik by se tyto skutečnosti měly stát pevnou součástí našeho duchovního života? Dovolím si začít jednou osobní zkušeností: Když jsem před lety odjel na svou řeholní formaci do Itálie, dost jsem se trápil tím, čeho jsem tam byl svědkem – hlavně při liturgii. Byl jsem pár let po konverzi a jako každý novopečený konvertita jsem měl samozřejmě ve všem jasno. Přesně jsem věděl, co a jak se má dělat, co je vhodné a co nikoliv, a tak jsem tam strašně trpěl. Při první mši svaté v naší komunitě jsem zažil doslova šok. Oni si tam vůbec neklekali! Ani při proměňování! Pořád stáli! Takže několik týdnů to vypadalo tak, že všichni stáli, pouze já jediný klečel. Všichni prožívali eucharistii s radostí a v jednotě společenství, zatímco já se v duchu rozčiloval nad tím, že ostatní neklečí. Až jednou jsem zatnul zuby a stoupl si... A v ten okamžik jsem v Itálii prožil svou první mši svatou.

Nejen pozorovat, ale i vstoupit

Moje italská zkušenost snad dostatečně ukazuje, že chvále se nelze předem naučit, že není pouze záležitostí paměti, kdy si zapamatuji pár triků, že není jen záležitostí logiky, kdy si rozumově odvodím nějaký správný vzoreček. A také že není ani záležitostí vůle, jako když se třeba člověk rozhodne, že se naučí hrát na klavír. Chvála a vděčnost je především povoláním. A povolání nás vždy předchází, spočívá v daru, který se ozývá nezaslouženě. Proto v nás i chvála vytryskne třeba jako slzy nebo úsměv. Povolání je také základ, jímž biblické texty vyjadřují vztah mezi Hospodinem a člověkem, základ, který zásadním způsobem člověka strukturuje a určuje jeho identitu. Podle Písma spočívá veškerá hodnota člověka právě v tom, že je Bohem volán! A je-li tedy povolání dar, potom na nás je pouze ten dar přijmout, neboť hlavní iniciativa vždy spočívá na straně Boží.

Na začátku si neodpustím jednu důležitou metodologickou poznámku: existuje totiž zásadní rozdíl mezi – řekněme – chválologem a chváličem. První termín je složeninou slov „chvála“ a „logos“ (slovo, význam, ale v tomto případě hlavně rozum, vědecké poznání). Chválolog nejčastěji zaujímá postoj vnějšího, neutrálního, nezaujatého a objektivního pozorovatele. Naproti tomu druhý termín zahrnuje celého člověka, takového, který chválí Boha slovy, ústy, ale i rukama, celým tělem, city, vůlí a samozřejmě i rozumem, i když – pravda – občas působí, jako by byl bez rozumu („on je nějakej divnej...“). Takový člověk pak musí setrvávat uvnitř, musí mít živý podíl na té či oné náboženské skutečnosti, musí být zkrátka zainteresovaný (lat. inter esse – uvnitř bytí). Vezměme si například dům. Ten lze poznávat dvěma různými způsoby. Můžeme popsat jeho vnější vzhled (tři patra, béžová omítka, sedlová střecha, půdní vikýř, počet oken), ale abychom skutečně pochopili podstatu toho domu, musíme vstoupit dovnitř. Nezaujatým pohledem možná pochopíme, jak je dům konstruován (i když ne úplně), ale nikdy ho opravdu nepoznáme jako domov.

Poznání v biblickém smyslu je založeno především na vztahu lásky, jak to stojí v Janově evangeliu: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat“ (14,21). Láska je tedy cesta k poznání Boha – k živému setkání s ním. Neměli bychom – obrazně i reálně – jen pozorovat, ale vstoupit; nejenom podávat ruku, ale také obejmout; ne se škrtit límečkem, ale zhluboka se nadechnout; ne strnule klečet, ale také rozložit ruce; ne se smutně vláčet, ale přímo se tetelit blahem.

Nejdůležitějším předpokladem chvály je proto živá zkušenost s milujícím Bohem. Ale tu si nelze ničím zasloužit, tu lze jen přijmout. Věřící člověk se nevydává na lov Boha, nýbrž otevírá se jeho příchodu. Podobně jako Maria, která přijímá Boha do svého života a nechává se jím proměnit. A ta proměna by měla být vidět, dokonce i tělesně – Maria je doslova a do písmene těhotná Bohem! My všichni ostatně máme život jen díky tomu, že nějaká žena (naše matka) jednoho dne řekla své „ano“ a přijala nás. Takže i na nás, pokud jsme se s Bohem setkali, pokud jsme ho přijali do svého života, to musí být vidět! Aby pro dnešního člověka bylo naše svědectví evangeliu věrohodné, potřebuje vidět naše těla, naše životy poznamenané setkáním s Bohem. Slovo se v nás musí stát tělem a rozhýbat naše ruce, oči, ústa, skutky...

Chválit ale nemůžeme jen sami. Měli bychom se zvednout, běžet a chválit spolu s těmi, kdo se s Bohem také setkali, kdo jsou rovněž těhotní Bohem – podobně jako Maria, když se vydala na cestu za Alžbětou (viz Lk 1,39). Maria mohla klidně zůstat sedět doma a sama se těšit ze svého vyvolení, ona se však se svou radostí sdílí ve společenství (lat. communio). A během setkání těch dvou žen, jimž Bůh neočekávaným způsobem vstoupil do života, vytryskne chvála – Maria zpívá a tančí své Magnificat, Alžběta vykřikne první evangelijní požehnání, blahoslavenství, dítě uvnitř Mariina lůna začíná tančit a Zachariáš vyzpívá svůj Benedictus: požehnání Bohu. S jistou mírou nadsázky bychom mohli říci, že to byl první večer chval v dějinách!

Nový pohled na nás i svět kolem

Mariin chvalozpěv vychází především z údivu. Maria zakouší úžas nad tím, že svůj život i svět kolem sebe vidí od této chvíle „nově“. A učí také nás, že opravdová radost pochází právě z tohoto úžasu, z toho, že ještě dokážeme žasnout nad tím, co Bůh v našich životech koná. Chvála se nerodí ze zjevení nějakých nových pravidel pro život, z nové etiky, ale je to chválení, které zpívá o Bohu, jenž vstoupil do marasmu našeho života, do zraněnosti celého světa. Ve středu křesťanství není to, co jsem já schopen udělat pro Boha, ale naopak to, co dělá on pro mě. Příčinou spásy není to, že já miluji Boha, ale že on miluje mě!

Avšak přiznejme si: Mariin chvalozpěv může být pro leckoho i důvodem k pohoršení. Vždyť chudí jsou stále chudí, hladovějící zůstávají hladoví, mocní pořád sedí na svých trůnech. Není pravda, že země po dvou tisíciletích jen vzkvétá. Jestliže ale jako křesťan věřím, že se svět a můj život jednou změní, není to z toho důvodu, že bych už teď v tomto světě jasně vnímal znamení budoucího pokoje, ale proto, že to Bůh zaslíbil! A ono zaslíbení je tak jisté, že budoucnost je už jakoby obsažena v přítomnosti.

Aby byl člověk schopen údivu, musí mít nové oči, nový pohled na svůj život i na svět kolem. Musí se učit biblické paměti: „Ujal se svého služebníka Izraele, pamatoval na své milosrdenství,“ (Lk 1,54) zpívá Maria ve svém chvalozpěvu. Avšak už dávno předtím, tehdy, kdy předával Mojžíšovi a Áronovi pokyny pro slavení Velikonoc, Hospodin řekl: „Ten den si budete připomínat a budete jej slavit jako Hospodinův svátek, budete jej slavit ve svých pokoleních“ (Ex 12,14). Dodnes se v tradičním židovském prostředí při velikonoční večeři ptá její nejmladší účastník toho nejstaršího, co se vlastně tehdy stalo, a ten zase vypráví celý příběh o podivuhodných Božích skutcích. Nemůže však jít jen o nějakou nostalgickou připomínku slavné minulosti, nýbrž o pamatování na divy, které Bůh v našich životech již učinil – a jelikož je věrný, bude je činit i dál. Pro nás katolíky je veškerá liturgie připomínkou tajemství spásy, díla, které Bůh Otec uskutečnil skrze svého Syna, jenž se pro nás stal člověkem a pro nás a naši spásu zemřel a vstal z mrtvých.

S chválením rovněž úzce souvisí vděčnost. Vděčnost za to, že mě Bůh povolal a stále povolává, že mi dokázal svou věrnost, že všechno, co od něj dostávám, je dar a také že si v životě nevystačím sám (přesvědčení, že všechno zvládnu sám, je dnes jedna z největších překážek k setkání s Bohem i druhými lidmi). Lze tedy říci, že vděčnost je paměť srdce, která náš život proměňuje ve skutečný „hymnus chval“. Učme se tedy děkovat, děkovat za všechno – v jistém slova smyslu i za naši hříšnost. Pouze tak totiž vyznáváme víru v radostnou zvěst, že Bůh může i smrt proměnit v život, hřích v požehnání a zlo v dobro (felix culpa). „Ve všech životních podmínkách děkujte (Bohu). Tak to Bůh pro vás chce v Kristu Ježíši“ (1 Sol 5,18).

Víra vděčná a žasnoucí

Existuje také velmi úzká souvislost mezi chválením a radostí. Křesťan, který chválí Hospodina, by se měl přímo „tetelit“ radostí. Radost je také velké téma papeže Františka (Evangelii gaudium). Podle něj se právě tváře do sebe uzavřených, melancholických křesťanů podobají spíš feferonkám naloženým v octu než tvářím lidí, kteří žijí radostný život. Křesťan bez radosti není křesťanem, anebo je nemocný. Avšak radost, o níž mluví papež František, nemá nic společného se zeměpisnými souřadnicemi nebo temperamentem, je to především radost evangelia. Vždyť i Mariina radost vyzpívaná v jejím Magnificat nevyvěrá z jejího temperamentu, nýbrž z její duchovní zkušenosti a víry. Víry vděčné a žasnoucí. Chvála tedy není nic jiného než radost, kterou člověk nemůže vydržet, zadržet někde uvnitř, jako v případě Davida, který při přenášení Boží schrány do Jeruzaléma „poskakoval před Hospodinem ze vší síly“ (2 Sam 6,1-23).

O co by tedy v souvislosti s naším tématem mělo hlavně jít? Určitě ne pouze o večery chval, které samozřejmě mohou být skvělé, ne o pozdvihování rukou či nohou, což může být stejně tak skvělé, ale mělo by jít především o to, aby se celý náš život proměnil ve chválu – přímo v dech vyrážející liturgii chval. „Pro Boží milosrdenství vás, bratři, vybízím: přinášejte sami sebe v oběť živou, svatou a Bohu milou! To ať je vaše duchovní bohoslužba. A nepřizpůsobujte se už tomuto světu, ale změňte se a obnovte svoje smýšlení, abyste dovedli rozeznat, co je vůle Boží, co je dobré, bohulibé a dokonalé“ (Řím 12,1-2).

Vlastimil Kadlec OMI, Autor je kněz z kongregace Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné. V současné době působí ve farnostech Manětín a Plasy na území plzeňské diecéze. Více informací o letošní Katolické charismatické konferenci na webových stránkách konference.cho.cz
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay