Jsem vlastně „pohrobek mukla“

Vydání: 2018/29 Rekordní charismatická konference, 17.7.2018, Autor: Miloš Doležal

Pochází z pražské rodiny, která se na začátku normalizace po letech pronásledování kvůli víře rozhodla pro exil. Studoval a žije v Německu a Římě, jako vatikánský diplomat pracoval v Moskvě. Dnes je Richard Čemus SJ řádným profesorem spirituality křesťanského Východu na Papežském orientálním institutu v Římě a dává exercicie zasvěceným osobám i laikům.

Váš otec, angažovaný laik, byl v padesátých letech komunistickou StB zatčen a odsouzen. Vy jste se v té době narodil. Jak ty roky vaše rodina prožívala? 

Jsem vlastně takový „pohrobek mukla“. Když otce zatkli, moje sestra Marie byla už na světě a mě matka čekala. Když je 1. prosince 1951 Josef Zvěřina oddával, bylo jim 26 a 22 let. Na jaře 1954 byl ale rodinnému životu konec.

Když k nám po otcově zatčení vtrhla StB, máma zareagovala: „Pánové, přišli jste se soudním rozkazem k domovní prohlídce obžalovaného, nebo celé rodiny?“ Překvapeně odpověděli: „No, obžalovaného.“ Matka se nedala: „Tak to se musíte omezit na tuto jednu místnost, ostatní patří mým rodičům!“

Pocházela z dobře situované rodiny, můj děda byl stavitel a architekt. Pro matku, které bylo po maturitě znemožněno studovat medicínu, se nenašla jiná práce než mazačka výhybek na dráze. Nebyli bychom přežili bez pomoci příbuzných a přátel, házeli nám do schránky peníze, ze Západu posílali balíčky, zkrátka různě nás podporovali. Matka na to nikdy nezapomněla a celý život pak taky druhým lidem pomáhala. 

 

Mohli jste otce navštěvovat ve věznici?

Dobře si vzpomínám na pozdější dobu, kdy jsme otce navštěvovali v Opavě, což bylo možné jen jednou za dva měsíce, a navíc to bylo spojené se strašnými cestovními útrapami. Když byly návštěvní hodiny dopoledne, museli jsme dorazit už večer. Kde ale spát? Jednou nezbylo, než přečkat noc v parku na lavičce. Kdyby si jistá dobrá duše z blízkého paneláku mladé ženy s dvěma dětmi nepovšimla a nepozvala nás k sobě, kdoví jak by to celé dopadlo.

 

Ovlivnila vás v pozdějším životě skutečnost, že jste byl synem odpůrce režimu?

Na každém z nás se režim nějak podepsal. Mou sestru Marii učitelka týrala před třídou otázkou, kde že má tatínka? Když jsem chodíval s kamarádem ráno ministrovat ke sv. Prokopovi, do školy jsme pak museli jít oklikou, abychom nenarazili na spolužáky. Otec strávil ve vězení téměř sedm let, po propuštění nesměl dlouho pracovat jako inženýr, stále ho předvolávali k výslechům. To nebyl život ve svobodě! A přesto zpětně mohu říct, že kdyby nebylo příkladu rodičů, nevím, jestli bych se vůbec někdy stal knězem...

 

Vaše rodina odešla na počátku sedmdesátých let do Německa. Předpokládám, že už jste dál nechtěli zažívat ten ponižující režim.

V zahraničí jsme byli už v roce 1968 a pak ještě o rok později. Přemlouvali nás, abychom tam zůstali, ale rodiče nechtěli. S počínající normalizací to ale dál už nešlo. Otec se angažoval v klubu K 231 (organizaci vzniklé na jaře 1968 a sdružující politické vězně komunistického režimu – pozn. red.) a byl několikrát varován. Hrozilo mu propuštění ze zaměstnání a bylo čím dál patrnější, že my děti nebudeme moci studovat. Za dramatických okolností (hranice už byly uzavřeny) jsme tedy opustili vlast. V exilu jsme našli domov nejprve v západním Berlíně, později na předměstí Mnichova, kde jsem maturoval, a posléze jsme zakotvili v Bádensku-Württembersku, kde otec jako strojní inženýr našel práci ve svém oboru.

 

Když jste se po maturitě rozhodl stát se knězem, vstoupil jste nejprve do diecézního semináře a vystudoval teologii ve Freiburgu im Breisgau. Na začátku osmdesátých let jste odešel do Říma do české koleje Nepomucenum, kde jste osobně poznal dvě výrazné osobnosti exilové církve – teology Karla Vránu a Tomáše Špidlíka SJ.

Karla Vránu jsem znal už z dřívějška. V roce 1973 se konala velká pouť k miléniu pražského biskupství, byli jsme v Římě celá rodina a přijal nás papež Pavel VI. Karel Vrána nebyl tehdy ještě rektorem Nepomucena. Křesťanská akademie, resp. Středisko Velehrad mělo v roce 1978 zasedání, kde se jednalo o tom, kdo se ujme po Mons. Plannerovi vedení české koleje. Jednání se odehrávalo v Jižním Tyrolsku, které bylo jakýmsi zázemím českých kněží, kteří se už nemohli vrátit do vlasti. Volba padla na Karla Vránu, ovšem s tím, že kolej tone v dluzích a nejsou peníze ani na jeho plat. Bránil se, že taky musí z něčeho žít a že by to ctihodní mužové měli pochopit. Nakonec se ale do tohoto jha nechal zapřáhnout. Především proto, že mu záleželo na udržení možnosti svobodného zahraničního studia pro české a slovenské studenty teologie. A uspěl. Kolej zachránil!

 

Co jste se od Karla Vrány naučil?

Viděl jsem na něm, že mi rozumí, stal se naším rodinným přítelem. Úžasné pro mě bylo, když jsem jako alumnus poslouchal ráno kázání spirituála Špidlíka v kolejní kapli, jako student Lateránské univerzity byl dopoledne účasten přednášky Karla Skalického z fundamentální teologie a týž den odpoledne zažil hodinu filozofie s Karlem Vránou. A přitom jsem cítil, že to, co říkají, jsou odpovědi na moje otázky, které jsem s nimi diskutoval. A mimochodem: Vrána i Skalický byli velmi uznávaní římskými kruhy. V Itálii je důležité, jakou formu svému veřejnému vystupování vtisknete, na to se velmi dbá. A Vrána i Skalický to dokázali skvěle.

Více v aktuálním vydání.

MILOŠ DOLEŽAL

 

Richard Čemus (nar. 1954) je jezuitský kněz a autor řady studií, zejména z oblasti východní spirituality a duchovní interpretace současné kultury. V roce 1970 jeho rodina odešla do exilu do Spolkové republiky Německo. V roce 1983 vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Na kněze byl vysvěcen 29. května 1988 papežem Janem Pavlem II. ve svatopetrské bazilice. Na Papežském orientálním institutu obhájil v roce 1991 u profesora Tomáše Špidlíka doktorskou práci. V roce 1990 byl povolán do Státního sekretariátu Svatého stolce; působil na nunciatuře v Moskvě. Po návratu do Říma se stal vicerektorem Centra Aletti v Římě a současně nástupcem emeritovaného profesora Tomáše Špidlíka na katedře spirituality křesťanského Východu na Papežském orientálním institutu. Zastával funkci rektora Papežské koleje Russicum a působil jako spirituál Papežské koleje Nepomucenum v Římě. Věnuje se publicistice, především ve Vatikánském rozhlase, dává exercicie. Vystupuje s přednáškami zejména na Slovensku.

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články



Aktuální číslo 45 6. – 12. listopadu 2018

Sto let od konce války

11. listopadu si svět připomene konec první světové války. Česká katolická církev a církve sdružené v Ekumenické radě církví se připojují k iniciativě britské ambasády…

celý článek


Asia Bibi je nevinná

„Nemůžu tomu uvěřit! Oni mě doopravdy pustí?!“ Taková byla první reakce třiapadesátileté pákistánské křesťanky Asie Bibi, když se dozvěděla, že ji tamní nejvyšší…

celý článek


Barrandov se dočká kostela

Více než deset let nevznikl v hlavním městě nový kostel. Změnit se to má za dva roky, kdy by měl být dokončen kostel a komunitní centrum Krista Spasitele na Barrandově.…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay