Jsem v rukou Božích, co více?

Vydání: 2014/12 Halík získal „náboženskou Nobelovku“, 19.3.2014, Autor: Alena Scheinostová

Téma: Matka Vojtěcha

„Od mládí se rozhodla pro svatost,“ charakterizuje Vojtěchu Hasmandovou S. M. Remigie Češíková SCB, postulátorka jejího kanonizačního procesu. U svého rozhodnutí vytrvala navzdory tvrdým životním zkušenostem.
 
Jen málo fotografií zachycuje Matku Vojtěchu (1914–1988) bez charakteristického úsměvu. Usmívá se i na posledních snímcích, kdy trpěla smrtelnou chorobou. Snímek archiv sester boromejek

Antonie Hasmandová – Tonečka vstoupila k boromejkám velmi záhy. Jaké pozadí mělo její povolání?

Tonečka se narodila na malé vesnici do početné křesťanské rodiny. Své povolání rozpoznala velmi brzy a už ve třinácti letech vstoupila k Milosrdným sestrám sv. Karla Boromejského. V porovnání s dnešními mladými lidmi, kteří činí životní volbu daleko později a s nemalým váháním, se skutečně jeví její vstup jako velmi časný a i tenkrát si jej musela u tatínka a celé rodiny vybojovat. Později, v roce 1969, o své volbě napsala, že své povolání rozpoznávala už mezi osmým a devátým rokem. U boromejek však již byla její starší sestra Fanynka, pozdější S. M. Simeona. Její příklad měl také svou váhu ve volbě Toneččina povolání. A později je následovala další sestra Anna, o dva roky starší než Tonečka.

„Tak tedy, Tonečko, jeď, ale neboj se vrátit,“ loučil se s Antonií její otec. Vrátila se?

Ne. Vstoupila do řádu ve Frýdlantu nad Ostravicí, kde v provinčním domě nedávno předtím sestry otevřely druhý noviciát a kde měly internátní školu pro chudá děvčata z hor. Protože zde bylo více dívek se jménem Antonie, dostala Tonečka čekatelské jméno Romanka. I když zpočátku velmi po rodině tesknila, v povolání vytrvala, navzdory tomu, že během jejího čekatelského období zemřel její tatínek – maminka jí zemřela již v dětství.

Kdy a proč přijala jméno Vojtěcha?

V roce 1933, po maturitě na Učitelském ústavu sv. Anny v Praze a vstupu do noviciátu. Při obláčce dostala jméno sestra Marie Vojtěcha a hábit. Jednou jsem ji slyšela, jak si vykládá své jméno – útěcha voje. Chtěla nás tím povzbudit, abychom hledaly smysl svého jména, své volby a toho, co nás v našem životě provází. V Praze ovšem nezůstala – ve druhém roce noviciátu odešla na noviciátní praxi do Třeboně vyučovat na řádové škole. Když podle jejích slov „krásný čas noviciátu“ utekl, zůstala ještě v Třeboni. Prožila zde nejdelší část své učitelské dráhy, až do uzavření škol během války v roce 1942.

Jak sestra Vojtěcha prožila válečná léta?

Nabídla se k pomoci sestrám v nemocnici ve Slaném. Udělala si rekvalifikaci na ošetřovatelku a neohroženě sloužila zraněným vojákům, a to i ruské a německé národnosti přes stále vyhlašovaný zákaz jim pomáhat. Povzbuzovala také ostatní sestry, aby se politického zákazu nebály a pro lásku k Bohu a k bližnímu dokázaly riskovat. Po válce odtud se steskem v srdci odešla do dívčí školy v Brně-Líšni, kde byla časem i ředitelkou. V roce 1949 však byly církevní školy zrušeny, čímž skončila její učitelská činnost.

„Věnujte Hasmandové náležitou pozornost, případně ji agenturně obsaďte,“ píší dokumenty StB v červenci 1952. Tehdy již byla Matka Vojtěcha představenou komunity boromejek v Prachaticích. Kdy byla zatčena a proč?

Od své generální představené Matky Bohumily Langrové přijala náročný úkol ukrýt v prachatickém ústavu mladého františkána 
P. Remigia Janču, který unikl zavření svého kláštera v roce 1950 a byl hledán StB. Spolu s ním i několika dalšími sestrami byla Matka Vojtěcha zatčena 27. srpna 1950 a odsouzena pro velezradu v uměle vytvořeném politickém procesu jako vatikánská špionka. Ve vězení prožila osm let, z toho ve vazební věznici v Českých Budějovicích třináct měsíců, po odsouzení v listopadu 1953 byla převezena do Pardubic, kde zůstala až do amnestie v roce 1960.

Na sklonku loňského roku byl vydán obsáhlý soubor její vězeňské korespondence. Komu z vězení psala? A jaký obraz nám její dopisy podávají?

Dopisů napsala opravdu hodně. Zachovalo se jich 140. Vyjadřuje jimi mj. své vztahy k příbuzným a ke svým řádovým sestrám. V jednom z prvních píše: „Jsem v rukou Božích, co více? A jsem spokojena se vším. Vím, že je to vůle Boží, abych Pánu Bohu takto sloužila, a to stačí. To sílí i blaží. Na vás všechny, všechny moc vzpomínám a duchem sleduji vaše práce, starosti, bolesti a snahy a snažím se vám pomáhat svým způsobem.“ Psala také dětem ze své rodiny: „Ani dálka, ani čas mi je nevzdaluje.“ Z dopisů, jež sama dostávala, čerpala, jak sama popisuje, „osvěžení, nabrání dechu k dalšímu chodu, velký svátek a zároveň únik všednosti, které se musíme bránit všichni“. A jindy vyznává: „Zde se člověk procítěněji modlí, vzdálenost pouta lásky ještě více posiluje, odloučení sbližuje. Člověk zde poznává život hlouběji.“

Ke svátkům a významným příležitostem psala, jak se spojuje s životem svých sester či rodiny: „Duchem jsem byla s vámi a plně prožívala introit Hodu Božího: ‚Vstal jsem a jsem teď s tebou!‘“ Dozvídáme se, že spolu s ostatními vězeňkyněmi na cele zpívala píseň 
sv. Františka a přidala k ní sloku na vězení.

Zdá se, že věznění nesla statečně a že ji nezlomilo.

O tom vypovídá jeden příklad. Komunistické vězení nedovolovalo politickým vězňům, aby mohli čerpat sílu z účasti na bohoslužbě a přijímání svátostí. Matka Vojtěcha spolu s dalšími jedenácti vězeňkyněmi napsala 29. 7. 1956 dopis generálnímu tajemníkovi OSN, který tehdy navštívil Prahu, s prosbou o náboženskou svobodu ve vězení. Dostala za to přísnější trest a na dva roky přemístění do tvrdšího vězení na Pankrác. I když 10. 5. 1960 na amnestii vězení opustila, byla ještě další léta sledována tajnou policií.

Generální představenou se stala v roce 1970. Jak se jí v podmínkách normalizace dařilo udržet život kongregace?

Byla zvolena krátce po Druhém vatikánském koncilu, její služba trvala necelých osmnáct let. Krátce před smrtí se sestrami děkovala za 150 let přítomnosti sester v Praze. S nadšením usilovala o povznesení svého společenství v duchu koncilu, šlo jí o hlubokou obnovu řeholního života podle přání církve. Zemřela 21. ledna 1988 po životě naplněném láskou a prací pro své společenství a pro církev. Ani uplynulých dvacet šest let od její 
smrti neoslabilo proud těch, kteří se na ni obracejí s důvěrou o přímluvnou modlitbu.

Jak byste zhodnotila její osobnost a působení?

Matka Vojtěcha v okolnostech svého života obstála. Od mládí se rozhodla pro svatost. Postoj víry jí pomáhal žít dobře a plnokrevně křesťanství v každém životním období, jak o tom svědčí ona sama v dopisech nebo jak o ní napsali druzí. Síla víry a pokojné přijímání těžkého údělu jsou nejpatrnější ve vězení, po zvolení do čela kongregace v období normalizace či v přijetí a prožití smrtelného onemocnění. Její kanonizační řízení postoupilo k poslednímu kroku před vyjádřením Svatého otce.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Téma

Diskuse

jsme v rukou Božích Vladimír F. 22.3.2014 06:37

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 21 21. – 27. května 2019

Chrámy zvou k noční návštěvě

Více než 1 600 kostelů a modliteben se tento pátek zapojí do Noci kostelů. Stovka z nich poprvé.

celý článek


Redakci KT navštívil nuncius

Minulé úterý zažila redakce vzácnou návštěvu. Do týdenní porady se zapojil apoštolský nuncius Charles D. Balvo.

celý článek


Pouť se čtenáři na Velehradě

Pro čtenáře, posluchače a diváky křesťanských médií připravili jejich tvůrci společnou pouť na Velehradě. Uskuteční se na Den dětí – v sobotu 1. června.

celý článek


Jak žít v náboženské pustině

Kostel praská ve švech. Na nedělní mši svaté se sejde tolik lidí, že musejí stát. Věková skladba je pestrá. Takové poměry jsou v některých oblastech spíše vzácným jevem.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay