Vydání: 2010/2 Kostelníci, 9.1.2010, Autor: Tomáš Kutil

Práce kostelnice může mít mnoho podob. Jinak vypadá v malých farnostech, jiná je v řádových kostelech. O tom, co to znamená, být kostelnicí na poutním místě – konkrétně na Svaté Hoře u Příbrami, jsme si povídali s místní kostelnicí Věrou Langovou.

Jak jste se ke své práci dostala?

Byla to velká souhra náhod, i když my křesťané víme, že to náhody asi nebyly. Nejprve jsem pomáhala na Svaté Hoře jako dobrovolnice, a jelikož jsem byla na mateřské, měla jsem na to celkem dost času. Když jsem později byla zvolena do výboru Matice svatohorské, dostala jsem na starost inventarizaci. Byla jsem v té době nezaměstaná, a tak jsem se místního duchovního správce P. Přibyla rovnou zeptala, zda by pro mě neměl práci. Netrvalo dlouho a nabídl mi místo kostelnice, kterou přede mnou dělaly dvě sestry vincentky. V první chvíli jsem byla, jako když mě opaří, a vůbec jsem nevěděla, co by to všechno obnášelo. Nástup byl velmi rychlý – sestry odcházely čtyři dny po mém nástupu a já v tyto dny mohla být v práci kvůli svým malým dětem jen polovinu pracovní doby. Za čtyři půldne jsem tedy musela poznat celou svatohorskou baziliku – od špičky věže až po sklepy, kde je uskladněné mešní víno. Setřičky odešly ve čtvrtek a to byl zároveň můj první celý den v práci. Říkala jsem si, že to bude zázrak, když večer odejdu a Svatá Hora bude ještě stát. Dnes jsem tu už devátým rokem a Svatá Hora pořád stojí.

Co je hlavní náplní vaší práce?

Je to různé. Když je sezóna a velké svátky, je náplní mé práce hlavně komunikace s lidmi, kteří se ptají, kde co najdou, kde mohou přispět na provoz poutního místa, kde si nechat posvětit předměty... V sakristii tak fungujeme trochu jako recepce. V mezičasech se věnuji hlavně úklidu a doháním, co je potřeba. Starám se o výzdobu, o kostelní prádlo, v zimě o úklid sněhu. Když se mě lidé ptají, cože to v kostele dělám, říkám jim, že je to vlastně taková velká domácnost. Jen nemusím vařit, jinak je to hodně podobné. Starám se dokonce i ostrahu kostela – k nezaplacení je kamerový systém, který nás nechrání jen proti „loupežníkům“, ale díky němu si třeba všimneme, když někdo něco zmateně hledá a potřebuje naši pomoc.

Vypadá to, že vaše práce je náročná…

Celkem ano. Na Svaté Hoře je to trochu jiné než v běžných farnostech. V sakristii by měl přes den vždycky někdo být, proto máme dvanáctihodinové služby. Jsme na to dva a s kolegou se střídáme. Někdy jsou služby opravdu psychicky náročné – občas se mi stává, že přijdu domů a nemám chuť s nikým mluvit, zkrátka potřebuji na chvíli „vypnout“.

Čím je kostelničení na Svaté Hoře specifické?

Asi těmi dvanáctihodinovými službami, zástupy poutníků a možná i vzdáleností našich „farníků“. Někteří lidé se u nás totiž objevují často a velmi pravidelně, a tak jsem si myslela, že jsou z blízkého okolí. Postupně jsem ale zjistila, že jsou třeba z Plzně, ze Šumavy... Také liturgie je tu pokaždé trochu jiná. Máme minimálně tři mše svaté denně a někdy jich je až devět. Tím, že se nám tu střídá víc kněží, je to pokaždé trochu jiné – a stejně tak i příprava. Někdo chce více mešního vína, jiný měně; někdo má rád vyšívaný ornát, někdo raději jednodušší... Mám vždy i dilema, jak obléci svatohorskou Pannu Marii. Nejlepší je co nejpestřejší úbor, protože se může stát, že každý kněz slouží s jinou liturgickou barvou.

Jaké vlastnosti by měl mít dobrý kostelník?

Hlavně by měl být hodně obětavý. Není možné hledět na to, kolik mám už odpracováno a zda si můžu vzít náhradní volno. V první řadě je to služba, i když za ni pobíráme plat, který je spíše symbolický. Člověk musí být zároveň spolehlivý, pracovitý a vstřícný k lidem. Také by měl mít trochu estetické cítění, i když ode mne „to sedí“ – mám totiž vystudovanou strojní průmyslovkou. Kostelníkem by měl být věřící člověk, který má to dané místo rád. Když například převlékám sošku Panny Marie svatohorské, uvědomuji si, že má práce by bez jejího požehnání jednoduše nešla zvládnout. A vlastně jsem ještě zapomněla na tu nejdůležitější vlastnost, kterou by měl kostelník mít – musí být dobrým organizátorem, musí mít i manažerské schopnosti.

Co je na práci kostelníka nejzajímavější?

Pro mě je to asi setkávání s druhými. U nás byli lidé zvyklí na řádové sestry, kterým se často svěřovali s různými problémy a těžkostmi. Trochu trvalo, než si na mě zvykli, ale nakonec mě přijali – chodí i za mnou, svěřují se a hledají pomoc. Musím zvážit, zda stačí moje slovo, nebo mám zavolat kněze, ale často se lidé chtějí jen vypovídat. Nepotřebují rozbor a rady, ale jen prosté vyslechnutí – slovy evangelisty: „Radujte se s radujícími, plačte s plačícími.“

Co vás naopak baví nejméně?

Moje babička mi vždycky říkala: „Do čeho se ti nechce, to udělej nejdřív.“ Doma by se člověk třeba ošíval, ale pro poutní místo to jde vždycky nějak snadněji. Asi není nic, co by mě vysloveně nebavilo a co bych se snažila „hodit“ na druhé. Spíš se objevují technické problémy – dlouho jsem třeba zápasila se škrobeným plátnem. Není tak jednoduché ho vyžehlit, abyste ho nespálili. Nebo když napadne hodně sněhu, bolí mě celé tělo, ale i to má svoje kouzlo. Nerada také napomínám návštěvníky, kteří se v kostele chovají nevhodně – například když tam pánové přijdou v čepicích či se tam objeví někdo se psem.