Vydání: 2007/44 O umírání a smrti, 30.10.2007

Profesor, doktor přírodních věd, kandidát věd. Všechny tyto tituly čteme u jména Jana Novotného, který přednáší o gravitaci, částicích, polích, relativitě, mechanice – zkrátka o fyzice, ale také o filozofii a myšlení na Přírodovědecké a Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Bývá rovněž častým hostem brněnské hvězdárny, kde přednáší nejen o nekonečnu v matematice a ve vesmíru, ale i o tom, jaký člověk vlastně byl Albert Einstein.

Začnu stejně jako jeden náš společný známý, který skoro vždy zahajuje rozhovor s vámi otázkou: Co je nového v astronomii?
Mně připadá nejzajímavější, jak roste počet planet objevených mimo naši Sluneční soustavu. Už je jich asi dvě stě padesát, z toho třináct s hmotností menší než dvacetinásobek Země. Nedávno byl objeven prachový oblak, z něhož se pravděpodobně vyvine planeta hmotností i teplotou podobná Zemi. Taková tělesa tedy patrně nejsou ve vesmíru výjimečná, i když se pro svou nepatrnost (z hlediska vesmírných rozměrů) těžko hledají. Objevy tohoto druhu budou jistě pokračovat a posilovat otázku, zda může ve vesmíru – přímo v naší galaxii – existovat něco obdobného pozemskému životu a lidskému vědomí.

A myslíte si, že je kromě nás ve vesmíru ještě jiný život?
Já se kloním k názoru, že ve vesmíru – a ani v galaxii – sami nejsme.

Jaké jsou dnes největší záhady astrofyziky?
Největší astrofyzikální záhadou jsou asi gama záblesky: občasná vzplanutí elektromagnetického záření, jehož kvanta mají velmi vysokou energii. Šíří-li se záblesky od svého zdroje do všech směrů, je jejich energie neuvěřitelně vysoká. Po krátkou dobu (stovky sekund) chrlí zdroj záblesku do prostoru mnohonásobně větší energii než celá galaxie. O vysvětlení jevu se pokouší řada teorií, nejspíše jde o výsledek srážek neutronových hvězd a černých děr. Lze naštěstí doufat, že ani v našem velmi rozsáhlém okolí se nic takového nechystá, protože pozemský život by spršku gama záření nemusel přežít. Velkou záhadou je i to, že nauka o dominantní výplni vesmíru už vlastně není astrofyzikou. Hvězdy, jež vidíme svítit na nebi, a dokonce i hmota, která je může tvořit, dává jen několik procent průměrné hustoty hmotnosti vesmíru. Na prahu třetího tisíciletí si musíme přiznat, že v podstatě nevíme, z čeho vesmír je.

Nemáte pocit, že tím, jak se rozšiřuje obzor vědomostí a záhady narůstají, toho víme vlastně stále méně?
Nevykládal bych to tak. Spíše se díky rozšíření oblasti poznaného rozšiřují také hranice mezi touto oblastí a neznámým, větší a vzdálenější je tedy horizont neznámého.

Fyzika bývá pro mnoho žáků ve škole otravný předmět. Jak tomu bylo u vás?
Ze základní školy si pamatuji hlavně na pěkné pokusy. Chybou učitelů je, že se jim často nechce s přípravou pokusů namáhat. Hlubší zájem o fyziku však u mne vyvolalo až gymnázium, a to látka, kterou patrně většina spolužáků považovala za otravnou – učení o volném pádu, Keplerových a Newtonových zákonech. Byl jsem fascinován tím, že běh světa lze do značné míry propočítat a přesvědčit se, zda výsledky našich výpočtů odpovídají skutečnosti. Aspoň něco, říkal jsem si, je na světě jisté. Definitivně jsem se však rozhodl pro fyziku (teoretickou) až na vysoké škole. První dva roky studia jsem se klonil spíše k matematice. Nakonec jsem ale došel k názoru, že fyzika je díky svému vztahu k pozorovanému světu zajímavější (i když také, zvláště pro nepraktického člověka, jako jsem já, těžší).

Na brněnské univerzitě máte nyní cyklus přednášek s názvem Fyzika, filozofie a myšlení. Kde se podle vašeho názorufyzika a filozofie potkávají?
Fyzika je především neoddělitelná od teorie poznání, což už patří do filozofie. Jak se vůbec mohu dovědět o věcech velmi vzdálených každodenní zkušenosti, jak mohu z poznatků získávat teorie a nakolik mohu těmto teoriím věřit? Teorie moderní fyziky navíc vedou k obrazu světa, který se velmi podstatně liší od běžných a hluboce zakořeněných lidských představ. S tímto obrazem musí počítat i filozofie. Fyzika si také činí nárok na univerzálnost svých metod a zákonů, které jimi objevuje – měla by platit i pro živé organismy, jejich vývoj, činnost mozku, nejranější etapy historie vesmíru. Lze však opravdu všechno popsat a vysvětlit fyzikálně? To už je zase filozofický problém.

Odedávna si lidé kladou otázku po smyslu života, světa, vesmíru. Přispívají vědci k nalezení odpovědi?
Svého druhu odpovědí je už rozhodnutí věnovat se vědě. Myslím, že vynikající vědci byli většinou dobrými lidmi, kteří dokázali prožít život šťastně a zároveň užitečně pro své bližní. Co se týče smyslu světa a vesmíru, přispívají vědci možná spíš k otázkám než k odpovědím.

Jsou vědecké obory, které si takové otázky klást nemusí, třeba ekonomie nebo chemie. V kosmologii se jim ale vyhnout nelze. Nebo ano?
Neřekl bych, že si jiné vědy otázky po smyslu nekladou. Speciálně ekonomie je spojena s otázkou po prospěšnosti ekonomických reforem lidem. Je tedy velmi bezprostředně svázána s otázkou po smyslu lidského života. I velmi pragmatický ekonom se musí ptát, co je hybnou silou ekonomického chování lidí, a ocitá se tak na půdě filozofie – viz Adam Smith či Karel Marx. Čistě přírodní vědy – a také matematika – se ovšem mohou otázkám po smyslu vyhnout. To se podle mne týká i čistě fyzikální kosmologie. Přesto asi kosmologie takové otázky probouzí víc než jiné vědy. Ona ale vlastně každá přírodní věda má styčné území s kosmologií – v chemii je to například problém vzniku prvků.

Na první pohled by se zdálo, že věda a víra se vlastně vylučují, že věda znamená hledání, zatímco víra jistotu. Přitom je známo, že i mnozí fyzikové byli intenzivně věřící lidé. Čím si to lze vysvětlit?
Já myslím, že i víra je hledání, je jen upřeno jiným směrem než hledání vědecké. Vědecké poznání směřuje k neosobním závěrům, víru od osobního vztahu oddělit nelze. Intenzivně věřící vědci mohou být dvou krajních typů (možné jsou i typy přechodné či kombinované). Pro jedny je víra základní lidskou potřebou, kterou věda nemůže uspokojit, druzí doufají, že pro víru se najde místo a zdůvodnění i ve vědě. Myslím, že tyto krajní typy dobře ztělesňují Pascal a Descartes.

Od Koperníkových časů bylo stále zřejmější, že náš pozemský svět není středem vesmíru, a pro leckoho to znamenalo zpochybnění víry. Dnes ovšem například britský fyzik John Barrow, jehož knihy překládáte, užívá termínu „jemné vyladění“ k vyjádření zvláštní shody fyzikálních podmínek umožňujících život na Zemi. Neznamená to, že i ti nejskeptičtější vědci znovu musí existenci nějakého Stvořitele připouštět alespoň jako jednu z možností?
Řekl bych, že pro víru není nijak důležité, zda je pozemský svět středem vesmíru v nějakém fyzikálním smyslu. Víra se spíše může cítit podpořena poznáním, že naše existence není jen nahodilou vlastností vesmíru, ale že vesmír byl nějak připraven, abychom v něm mohli být. Jsou velmi přesvědčivé doklady, že naše existence si vyžaduje velmi speciální podmínky při vzniku vesmíru. Kromě jemného vyladění parametrů jsou ovšem ještě jiné možnosti, jak to vysvětlit: snad samy fyzikální zákony nedávají jinou možnost, nebo je náš vesmír jen částí mnohem většího celku, v němž i nepravděpodobné možnosti se nutně uskuteční. Stvořitel může ovšem stát i za zákony, které už vyladění nepotřebují a vedou k žádanému výsledku samy, či za mnohostí světů, v níž je dost místa i času na všechno. Připadá mi ale, že Stvořitel, jak ho chápe věřící, se nemůže omezit na přípravu vesmíru, po níž, abych citoval Barrowa, „zapálí a vzdálí se“. Myslím, že jeho poznání je za hranicemi možností čisté vědy – skeptický vědec prostě bude na nejzazší vysvětlení rezignovat.

Je o vás známo, že se věnujete také literatuře, píšete poezii. Nedávno jste v Bratislavě zvítězil v soutěži v recitaci...
Co se týče psaní poezie, první věta dnes platí jen v minulém čase. Jako středoškolák a vysokoškolák jsem psal lyriku, v té době veřejně nepublikovatelnou, později jsem přešel na politickou satiru, k níž doba normalizace dávala netušené možnosti. Většina mých básní „vyšla“ jen ve strojopisech, něco se však dostalo i do římských Listů a po Listopadu i do novin a jedné knížky. S návratem svobody ale múza odešla a netuším, zda se ještě někdy vrátí. Básně jsem si do paměti vůbec nevrýval, spíš mi v ní utkvěly. Kolik jich umím, jsem si uvědomil, když mi Ludvík Vaculík řekl o recitační soutěži, kterou chce v Bratislavě organizovat. Přihlásil jsem se k účasti a podělili jsme se o první místo, každý z nás přednesl asi padesát básní. Skončili jsme ale spíš proto, že jsme nechtěli vyčerpat posluchače – ještě jsem měl nějaké v zásobě.

Pociťujete nějakou spojnici mezi literaturou, zvláště poezií, a svým oborem, nebo je to pro vás spíše relaxace?
Poezie i věda tíhnou k zkoumání co nejširšího teritoria, a tak se přirozeně stýkají. Celkem jsou to ale odlišné způsoby řeči a každý z nich je nezastupitelný. Nemám pocit nějaké bezprostřední souvislosti, ale nepovažuji poezii ani za relaxaci. Bral jsem ji stejně vážně jako vědu.

Rád také sportujete a cestujete...
Jsem orientační běžec – tento sport s fyzikou dosti těsně souvisí: hledání optimální dráhy, užívání buzoly. Hlavně je to však opravdová relaxace – nijak mi nevadí, že bývám často poslední. Aspoň udělám radost předposlednímu. Tento sport je v životě všestranně prospěšný, učí správně si rozvrhnout síly a nepropadat panice – někdy člověk zabloudí a musí se na mapě „najít“.

Kde nejdál od České republiky jste byl a jaký nejzajímavější zážitek jste si odtud přivezl?
Nejdále jsem byl na Špicberkách. Jednou jsem celý den – noc tam v polárním létě nebyla – putoval naprosto pustou nádhernou krajinou. Vidět na vlastní oči, jak slunce obchází kolem dokola, bylo úžasné. I další silný zážitek souvisí s astronomií – viděl jsem úplné zatmění slunce roku 1997, za kterým stačilo cestovat do Maďarska. Nejdramatičtější zážitek mám z cesty na Marmuladu v Dolomitech – jeden z účastníků výpravy se propadl do trhliny v ledovci. Naráz prostě zmizel pod ledem, jehož povrch vypadal zcela nevinně. Naštěstí jsme s ním mohli mluvit a po nějaké době šli kolem horolezci s dlouhým lanem, které dosáhlo až k němu. Byl jsem tam se svým synovcem, kterého mi rodiče svěřili, a samozřejmě jsem si velmi oddechl, když jsme byli za ledovcem. Uvědomil jsem si, na jak tenkém vlásku visí naše životy.
Připravila Zita Chalupová

---

Prof. RNDr. Jan Novotný, CSc., (*1944) přednáší teoretickou fyziku na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity Brno. Je autorem i spoluautorem řady odborných publikací a článků v odborných časopisech a sbornících, překládá z angličtiny – např. knihy známého britského fyzika Johna Barrowa. Účastní se seminářů a mezinárodních sympozií o fyzice. Píše také fejetony a eseje do společenských a kulturních časopisů.